Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
15A_foto Ivana Žižková_Gymnázium Jana Palacha Mělník Jan Palach v lavici mělnického gymnázia
Společnost Téma

Dva životy Jana Palacha

Padesát let od nejradikálnějšího protestu českých dějin

Erik Tabery: Odemykání aktuálních textů se většinou vyhýbáme, protože jsme závislí na platících čtenářích. Tentokrát jsem se ale rozhodl reagovat na četné žádosti i mediální ohlas jinak a odemknout pět textů, které jen v lednu stačily vyvolat velkou odezvu (všechny si můžete poslechnout i v audioverzi) Berte to jako ochutnávku našeho obsahu a - bez okolků řečeno - i jako výzvu. Pokud vás texty zaujaly a chcete číst podobné články pravidelně, budeme rádi, když se stanete našimi předplatiteli.


Reklama
Reklama

Teploty během tohoto lednového čtvrtka kroužily kolem nuly, a i když nesněžilo, na část Prahy padla mlha tak hustá, že málem zabránila týmu fotbalové Sparty v odletu do Jižní Ameriky. V kině Lucerna dávali Angeliku, ve vinohradském divadle hráli Pygmalion a televize večer vysílala filmovou povídku Bahno. Noviny řešily nedostatek jablek v obchodech, málo uhlí ve školách, „smělý manévr sovětských kosmonautů v kosmu“ i fakt, že v Ústí nad Labem otevřeli první finskou saunu. Ve Španělském sále Pražského hradu začala v devět ráno schůze vedení komunistické strany s běžným programem dalšího neohroženého zlepšování života socialistické vlasti a předseda československé vlády Oldřich Černík ujišťoval na titulní straně Rudého práva veřejnost, že mlčení sdělovacích prostředků o armádách zemí Varšavské smlouvy, které zemi obsadily před necelými pěti měsíci, odpovídá realitě. „Situace“ se přece již „uklidnila“.

Erik Tabery: Češi a oběť Jana Palacha

Jenže situace se v hloubi neuklidnila a právě ten den měl být i zdánlivý povrchový klid rozmetán na kousky. Dvě a půl hodiny po poledni 16. ledna 1969 se dvacetiletý student historie a politické ekonomie Jan Palach zastavil u kašny Národního muzea na Václavském náměstí. Svlékl si kabát a přehodil ho přes zábradlí, u hromady vytrhaných dlažebních kostek odložil aktovku a dvě plastové nádoby, do nichž si nechal pár minut předtím načerpat čtyři litry benzinu na pumpě v nedaleké Opletalově ulici. Jak jsme se teprve před pár lety dozvěděli ze zpřístupněných dokumentů z vyšetřování Palachova činu, černovlasý mladík v tmavém oblečení pumpaři utkvěl v paměti nejen tím, že si kupoval benzin tehdy neobvyklým způsobem (do plastu), ale taky proto, že byl „hodně bledý“.

Palachova rozrušení si sice všiml pumpař několik desítek minut před činem, své plány ale jinak mladý muž dokázal skrýt před matkou a bratrem, s nimiž se viděl den předtím na pohřbu svého strýce, přáteli a známými i spolubydlícími ze spořilovských kolejí. Jestli byl před činem rozrušený, řada z těch, kdo s ním přišli do styku poté, co se benzinem u muzea polil a škrtl sirkou, zmiňuje pozoruhodný klid a vyrovnanost, s níž čelil bolesti. Přestože se na něm podle svědků velmi rychle vznítilo oblečení i vlasy a hořely jasně oranžovým plamenem bez dýmu, mladík nekřičel, a měl mysl pevně upřenou k cíli, s nímž k tomu extrémnímu kroku přikročil.

Tehdy šestačtyřicetiletá účetní Marta Indrová byla mezi náhodnými svědky, kteří Palacha svými kabáty v horní části Václavského náměstí pár minut po jeho vzplanutí uhasili, a právě jí jako první řekl, že v aktovce u dlažebních kostek zanechal dopis. Paní Indrová psaní vytáhla a začala číst, když však zjistila, že scéna, jíž byla právě svědkem, nebyla nehodou nebo havárií, ale byla „motivována politickou situací“, s úlekem vrátila dopis zpět do tašky a odevzdala vše Veřejné bezpečnosti.

Palach věnoval šíření svého poselství veškerou energii v následujících hodinách i dnech, přestože byl těžce popálený na většině těla a velmi poničené měl i dýchací ústrojí, takže mluvil jen s největšími obtížemi. Přesto opakovaně před zdravotními sestrami i ošetřujícími lékaři a lékařkami zmiňoval důvody, které ho k činu vedly, a zajímal se o to, zda a jaký ohlas vyvolal. Ač se nezdá pravděpodobné, že by bylo po padesáti letech, které tuto středu uplynou od studentova sebeupálení, možné ještě něco nového objevit, doplňují historici v posledních letech do Palachova obrazu další podstatné dílky.

Díky nim před námi stále zůstává vážný mladý muž se silným smyslem pro spravedlnost a čest, syn sokola vychovávaný v úctě k prvorepublikovým hodnotám a lásce k vlasti, ale v jeho obrazu mnohem více vystupuje do popředí rys bojovníka, který vážně zvažoval nejrůznější radikální akce od samotného počátku srpnové okupace a kterého k mimořádnému aktu sebeupálení nejspíš dovedlo až zklamání z nereálnosti ostatních zvažovaných alternativ.

Nebyl to zbrklý čin zoufalce, byl to pečlivě promyšlený akt politického protestu proti pasivitě a lhostejnosti.

Tweetni to

Nebyl to zbrklý čin zoufalce, byl to pečlivě promyšlený akt politického protestu proti pasivitě a lhostejnosti. Jak napsal před padesáti lety filozof Ladislav Hejdánek, Palachův čin nebyl výsledkem charakterových selhání či vad, ale naopak předností. Měl „dost vnímavosti a rozumu, aby viděl skutečnost, jaká je, dost pozornosti a otevřenosti, aby zaslechl výzvu, a dost svědomí, aby si neřekl: co tu já sám mohu spravit?“. A ačkoli Palach neuspěl v tom hlavním, v co doufal, že se mu povede – strhnout k boji i ostatní –, není pochyb o tom, že jeho čin měl smysl a bezprostřední i dlouhodobý dopad.

S pistolí na Sověty

Vpád vojsk Varšavské smlouvy prožíval Jan Palach velmi intenzivně a přímo v pražských ulicích. Jednadvacátého srpna 1968 přijel tento tehdy ještě student Vysoké školy ekonomické (na vysněnou Filozofickou fakultu UK ho přijmou až na podzim) do metropole z rodných Všetat, celý den chodil po městě a diskutoval s vojáky. Pokoušel se dostat na Pražský hrad, ale nakrátko byl zadržen. Jak víme z dokumentů o policejním vyšetřování, doma ve Všetatech dal svůj nesouhlas s okupací najevo malováním protestních nápisů vápnem. V Praze ovšem v den invaze plánoval podniknout něco mnohem většího – na obranu budovy Československého rozhlasu „před Rusáky“ si z domova přivezl pistoli (patrně značky Browning). Zbraň vlastnil jeho otec a Jan ji prý našel doma na půdě. Na podzim roku 1968 se pak zbraň objevuje v Palachových rukou znovu, a to když ji ukáže jedné spolužačce. Palach tehdy během debat, jak nejlépe zareagovat na invazi, mluvil o tom, že by nejraději demonstrativně zaútočil na nějakého vojáka.

Jan Palach, upálení, Národní muzeum, protestní hladovka---Jan Palach, hunger strike, National…
Hlas slabý a nedůsledný. (Protestní hladovka u Národního muzea) • Autor: ČTK

Tato cenná svědectví pořídil před dvěma lety na setkání Palachových spolužáků z VŠE historik Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek. „Informace o pistoli potvrdil také Janův bratr Jiří Palach, podle něj ji pak s maminkou zlikvidovali,“ říká Blažek. Bývalí Palachovi spolužáci Marie Stříbrná, od níž pochází svědectví z podzimu, a Václav Hanák, který Jana potkal 21. srpna, o browningu desítky let nemluvili zejména ze strachu, že by tyto plány – byť neuskutečněné – mohly poškodit Palachovu památku.

Nové informace přitom logicky zapadají do zpráv, jež máme o Palachově činnosti po okupaci. V měsících po srpnu se účastnil řady demonstrací, a jak píše novinář Jiří Lederer v první – nadlouho jediné zásadní – knize o Palachovi vydané poprvé až po revoluci, nebál se vyhrocenějších situací. Třeba z listopadové demonstrace k výročí bolševické revoluce na rozdíl od řady jiných jejích účastníků neodešel ani poté, co se na místě objevila Veřejná bezpečnost a začala pomocí vodních děl a obušků lidi rozhánět. V druhé polovině listopadu 1968 se pak zapojil do masové a několik dní trvající stávky, jíž vysokoškolští studenti protestovali proti sérii ústupků, které vrcholní politici dělali pod nátlakem okupantů (zákonem schválili „dočasný“ pobyt vojsk, dali pokyn k zásahům proti demonstrantům či tisku).

Na počátku roku 1969 pak v jeho mysli vykrystalizoval další nápad. Během studentského mítinku na filozofické fakultě navrhl obsadit s malou skupinou studentů budovu Československého rozhlasu na Vinohradské třídě, donutit pracovníky rozhlasu k vysílání výzvy ke generální stávce a postupně také svolat do okolí rozhlasu co největší množství mládeže. „Navrhuji akci, jež se na první pohled může zdát bláznivá (možná že bláznivá je), namísto nějaké demonstrace se mi jeví jako účelnější a efektnější obsadit rozhlas a vysílat výzvu ke stávce za zrušení cenzury a za Smrkovského,“ napsal Palach.

Návrh zformuloval na lístku papíru a poslal po jiných studentech tehdejšímu přednímu studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi, jenže během schůze na něj nepřišla řeč. Nevíme, jestli proto, že plán připadal Holečkovi skutečně příliš „bláznivý“ a návrh odložil stranou, nebo proto, že si jej vůbec nepřečetl. Návrh to byl podle historiků v kontextu doby zcela ojedinělý, o podobně vyhrocených akcích tehdy uvažovalo snad jen čerstvě vzniklé Hnutí revoluční mládeže, které zvažovalo mimo jiné únos obrněného transportéru. „Objev Palachova návrhu byl překvapivý, ale zároveň to bylo logické, všechno to zapadalo do sebe,“ dodává Petr Blažek, který vzkaz objevil před deseti lety mezi dokumenty z pátrání StB a publikoval ho ve studii, v níž podrobně zmapoval Palachův protest.

Nabízí se závěr, že nevyhnutelné zklamání, které lhostejnost studentských vůdců k jeho nápadu Palachovi přinesla, vyústilo v rozhodnutí nespoléhat se na druhé a jednat sólově. To samozřejmě nevíme s jistotou, nicméně zajímavé je, že k návrhu na přepadení rozhlasu připojil téměř totožné požadavky, jež nakonec provázely jeho sebeupálení: zrušení cenzury a zákaz vydávání novin okupační sovětské armády zvaných Zprávy. Šlo o občasník distribuovaný ve velkých nákladech po Československu, jehož texty nebyly podepsané a nebylo jasné, kdo ho vlastně vydává; vycházel od srpna 1968 do května 1969 a jeho konec po jednašedesáti číslech neznamenal konec prosovětské propagandy v okupovaném Československu – roli Zpráv převzal po Husákově nástupu k moci veškerý oficiálně vydávaný tisk.

Kromě těchto požadavků Palach pro svůj konečný dopis zvažoval různé další varianty, což znovu potvrzuje, že krok sebeoběti promýšlel. V Janově zápisníku byly nalezeny varianty průvodního dopisu, v nichž žádá odvolání politiků spolupracujících s okupanty (konkrétně jde o dnes už více či méně zapomenutou šestici Biľak, Štrougal, Indra, Kolder, Piller a Barbínek), výměnu federálního ministra vnitra a taky soud s tehdejším náměstkem ministra vnitra, který 21. srpna spolupracoval s jednotkami okupačních armád. O tom, proč nakonec od těchto bodů ustoupil, se můžeme jen dohadovat.

CZECHOSLOVAKIA. Prague. 1968.
Bojovat chtěl od začátku invaze. (Tanky v pražských ulicích, srpen 1968) • Autor: Magnum Photos Standa, Profimedia

Přes propast padesáti let působí Palachovy požadavky, které nakonec napsal do vysvětlujících dopisů, nepříliš srozumitelně a v kontrastu s extrémní podobou jeho činu překvapivě neambiciózně. Nepožaduje odchod vojsk, ale jen – jak už jsme zmínili – zákaz vydávání Zpráv a zrušení cenzury. Jako řada jiných aspektů Palachova jednání, i na jeho požadavky panují různé pohledy. Zatímco třeba literární historik a kritik Martin C. Putna požadavky vnímá jako „dílčí, samy o sobě nic neřešící, vlastně náhodné a nicotné“, podle historika Petra Blažka byly naopak pro lidi v tehdejší době jednoduše srozumitelné i důležité.

Podle něj mířil Palach k podstatě věci – jednak trval na svobodě slova coby jedné z nejdůležitějších svobod (a klíčové a symbolické ingredienci pražského jara) a dále ho v otázce Zpráv nezajímala jen propaganda, ale také státní suverenita. „Zprávy vycházely bez souhlasu československé vlády, tím byla porušena proklamovaná suverenita,“ vysvětluje Blažek. „Tomu tehdy každý rozuměl.“ Cestou k prosazení požadavků pak měla být generální stávka jako nástroj masové nespokojenosti.

Ticho, co rve uši

Naopak o tom, kde našel Jan Palach pro svoji oběť inspiraci, nemáme pochyb. Byť se před časem objevila také teorie, že Palacha inspiroval legendární legionářský velitel plukovník Švec, který se s cílem probudit z letargie svoje spolubojovníky zastřelil pod Uralem na podzim roku 1918, tato vazba nebyla nikdy prokázána. Naopak jeho inspirace vietnamskými buddhistickými mnichy (více v textu na str. 22–24) je jasně doložena jednak tím, že články o jejich sebeupalování se našly mezi Palachovými věcmi, a rovněž tím, že převzal jejich taktiku hromadné oběti, kdy se v tlaku na splnění požadavků postupně upaluje jeden člověk za druhým. (Alespoň tedy předstíral, že tuto taktiku převzal. Nikdy se nepotvrdilo, že by skutečně existovala skupina dalších „pochodní“ připravených k postupné oběti, jak Jan tvrdil v průvodním dopise.) Sám Palach se pak stal příkladem pro středoškolského studenta Jana Zajíce a jihlavského odboráře Evžena Plocka, které k činu prokazatelně vedly politické důvody. U dalších bezmála třiceti lidí, kteří se v první polovině roku 1969 v Československu polili hořlavinou a zapálili (jen do konce ledna jich bylo deset), byl politický motiv buď vyloučen, nebo nedostatečně prokázán.

Poté co se lidé ze židlí zvedli, zůstali stát v pietě nad Palachovým hrobem, místo aby se rozběhli stávkovat, jak si představoval.

Tweetni to

Co přesně si Jan Palach představoval, že by měla šokovaná a zburcovaná veřejnost udělat (jak dlouho stávkovat atd.), se můžeme jen dohadovat. Pokud chtěl, aby se lidé probudili z letargie a metaforicky řečeno „vstali ze židlí“, splnilo se to po jeho smrti v míře skutečně masové: pietní shromáždění i demonstrace se konaly po celé zemi, ze všech koutů proudila vyjádření lítosti a účasti.

„Vaše bolest je i naší bolestí,“ píší Janově mamince Libuši dělníci z vysočanských sléváren ČKD. „Skláníme se před mravní silou kolegy,“ doplňuje prohlášení Filmového studia Barrandov. Jenže nikdo – až na pár výjimek – se nedostal od „hlubokého pohnutí“ a zármutku k činům nebo alespoň k výzvě k činům. Žádný podnik ani odbory jako celek možnost generální stávky nezvedly. Poté co se lidé ze židlí zvedli, zůstali stát v pietě nad Palachovým hrobem, místo aby se rozběhli stávkovat, jak si představoval. „Vnitřní i vnější účast lidu je nesmírná,“ píše v únoru 1969 výtvarný a literární kritik Jindřich Chalupecký. „Vyjadřuje se však mlčením. Zástupy na Palachově pohřbu měly obrovskou fyzickou sílu. Ale všichni zůstali tiší a obráceni do sebe.“ A podobně to vyjádřil i Jan Zajíc ve své básni věnované Palachovi: „Ticho rve uši / všichni to vědí a mlčí / ústa jim zacpal strach ze života i smrti.“

Funeral of Jan Palach
„Vaše bolest je naší bolestí.“ (Pohřeb Jana Palacha, 25. ledna 1969) • Autor: Corbis via Getty Images

Část společnosti sice nemlčela, ale její hlas byl slabý a nedůsledný. Lidé debatovali v ulicích, na zdech se objevovaly nápisy („Zaslouží stát pochválení, kde zbývá jen upálení“), rektor brněnské Vysoké školy zemědělské nechal po Palachovi pojmenovat koleje. Zrušení cenzury a zastavení Zpráv sice jasně žádali „hladovkáři“ či demonstranti, kteří v několikatisícových zástupech procházeli Prahou v den Palachovy smrti. Jenže hladovkáře po pár dnech rozehnala policie a demonstranty politici ignorovali, případně vyzývali studenty, aby místo zbytečného vyvádění raději chodili do školy.

V nejvyšších politických patrech sice podle pamětníků panoval stejný šok jako u ostatních občanů, ale nikdo ani na okamžik nezvažoval přistoupení na Palachovy podmínky. Naopak – Alexander Dubček ve svých pamětech zmiňuje, že člen vedení KSČ Vladimír Koucký dokonce navrhoval hned 16. ledna v reakci na Palachův čin zrušit stranické usnesení odsuzující invazi. Tento návrh sice neprošel, nicméně postoje jasně vyjadřuje prohlášení československé vlády, která Palachovi de facto vytýká, že narušil uklidňující se „rozbouřenou hladinu našeho politického života“. Ministři sice oceňují „lásku mládeže k rodné zemi“, nicméně studenti by raději měli „usilovně studovat“.

Někteří funkcionáři navíc přesvědčovali veřejnost, že situace přece není zdaleka tak zoufalá, jak by se z Palachova činu mohlo zdát. Kupříkladu premiér československé vlády Oldřich Černík v textu zveřejněném v Lidové demokracii po Janově smrti tvrdí, že cenzura je zavedená pouze dočasně a navíc ani ne v podobě, v níž fungovala léta před pražským jarem. Reálné postavení dobového tisku ovšem dokumentuje pokyn redakcím, aby k tématu publikovaly pouze „oficiální sdělení“, a fakt, že vláda před pohřbem nepustila do země řadu zahraničních novinářů a navíc vyhostila i ty dříve akreditované.

Dalších obětí, jiných radikálních činů či masovějších protestů se ale komunistická strana bála, o čemž svědčí vyhlášení pohotovosti armády a bezpečnostních sil a dalších opatření. A bála se jich taky proto, že ji ke zkrocení Palachem rozjitřené situace a vůbec k likvidaci odporu proti nové nastupující „normalizaci“ nabádala Moskva. Proto se rychle rozjela propagandistická mašina a vyprodukovala smyšlenku o tom, že nešlo o čin odvážného občana, ale o konspiraci pravicových sil, jež naivního studenta podvedly a místo slíbeného „umělého ohně“, který mu při jeho „provokaci“ neublíží, mu podstrčily oheň skutečný. (Tuto tezi už krátce po Palachově smrti šířil – velmi pravděpodobně po domluvě se Sověty – komunistický poslanec Vilém Nový a právě jeho posléze zažalovala Libuše Palachová společně s dalšími lidmi. O sporu pojednává ceněný film Hořící keř.)

Nakonec se tak veřejnost, strana i studentští vůdci sešli společně v pietě, po níž se sjednotili nad hlavním společným cílem – zabránit dalším obětem. Každý, koho to dovedlo k závěru, že Jan Palach zemřel zbytečně, však musel po čase přiznat svůj omyl. Studentova oběť vedla k mimořádnému probuzení země i o dvacet let později během tzv. Palachova týdne, jehož demonstrace a protesty zahájily další – tentokrát vítěznou – cestu české společnosti za svobodou.

Text vznikl s využitím knihy Jan Palach ’69

(Petr Blažek, Patrik Eichler, Jakub Jareš a kol.,  2009).

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

redaktorka

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1432
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte