0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Společnost12. 1. 201915 minut

Dva životy Jana Palacha

Jan Palach v lavici mělnického gymnázia

Teploty během tohoto lednového čtvrtka kroužily kolem nuly, a i když nesněžilo, na část Prahy padla mlha tak hustá, že málem zabránila týmu fotbalové Sparty v odletu do Jižní Ameriky. V kině Lucerna dávali Angeliku, ve vinohradském divadle hráli Pygmalion a televize večer vysílala filmovou povídku Bahno. Noviny řešily nedostatek jablek v obchodech, málo uhlí ve školách, „smělý manévr sovětských kosmonautů v kosmu“ i fakt, že v Ústí nad Labem otevřeli první finskou saunu. Ve Španělském sále Pražského hradu začala v devět ráno schůze vedení komunistické strany s běžným programem dalšího neohroženého zlepšování života socialistické vlasti a předseda československé vlády Oldřich Černík ujišťoval na titulní straně Rudého práva veřejnost, že mlčení sdělovacích prostředků o armádách zemí Varšavské smlouvy, které zemi obsadily před necelými pěti měsíci, odpovídá realitě. „Situace“ se přece již „uklidnila“.

Jenže situace se v hloubi neuklidnila a právě ten den měl být i zdánlivý povrchový klid rozmetán na kousky. Dvě a půl hodiny po poledni 16. ledna 1969 se dvacetiletý student historie a politické ekonomie Jan Palach zastavil u kašny Národního muzea na Václavském náměstí. Svlékl si kabát a přehodil ho přes zábradlí, u hromady vytrhaných dlažebních kostek odložil aktovku a dvě plastové nádoby, do nichž si nechal pár minut předtím načerpat čtyři litry benzinu na pumpě v nedaleké Opletalově ulici. Jak jsme se teprve před pár lety dozvěděli ze zpřístupněných dokumentů z vyšetřování Palachova činu, černovlasý mladík v tmavém oblečení pumpaři utkvěl v paměti nejen tím, že si kupoval benzin tehdy neobvyklým způsobem (do plastu), ale taky proto, že byl „hodně bledý“.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Palachova rozrušení si sice všiml pumpař několik desítek minut před činem, své plány ale jinak mladý muž dokázal skrýt před matkou a bratrem, s nimiž se viděl den předtím na pohřbu svého strýce, přáteli a známými i spolubydlícími ze spořilovských kolejí. Jestli byl před činem rozrušený, řada z těch, kdo s ním přišli do styku poté, co se benzinem u muzea polil a škrtl sirkou, zmiňuje pozoruhodný klid a vyrovnanost, s níž čelil bolesti. Přestože se na něm podle svědků velmi rychle vznítilo oblečení i vlasy a hořely jasně oranžovým plamenem bez dýmu, mladík nekřičel, a měl mysl pevně upřenou k cíli, s nímž k tomu extrémnímu kroku přikročil.

Tehdy šestačtyřicetiletá účetní Marta Indrová byla mezi náhodnými svědky, kteří Palacha svými kabáty v horní části Václavského náměstí pár minut po jeho vzplanutí uhasili, a právě jí jako první řekl, že v aktovce u dlažebních kostek zanechal dopis. Paní Indrová psaní vytáhla a začala číst, když však zjistila, že scéna, jíž byla právě svědkem, nebyla nehodou nebo havárií, ale byla „motivována politickou situací“, s úlekem vrátila dopis zpět do tašky a odevzdala vše Veřejné bezpečnosti.

Palach věnoval šíření svého poselství veškerou energii v následujících hodinách i dnech, přestože byl těžce popálený na většině těla a velmi poničené měl i dýchací ústrojí, takže mluvil jen s největšími obtížemi. Přesto opakovaně před zdravotními sestrami i ošetřujícími lékaři a lékařkami zmiňoval důvody, které ho k činu vedly, a zajímal se o to, zda a jaký ohlas vyvolal. Ač se nezdá pravděpodobné, že by bylo po padesáti letech, které tuto středu uplynou od studentova sebeupálení, možné ještě něco nového objevit, doplňují historici v posledních letech do Palachova obrazu další podstatné dílky.

Díky nim před námi stále zůstává vážný mladý muž se silným smyslem pro spravedlnost a čest, syn sokola vychovávaný v úctě k prvorepublikovým hodnotám a lásce k vlasti, ale v jeho obrazu mnohem více vystupuje do popředí rys bojovníka, který vážně zvažoval nejrůznější radikální akce od samotného počátku srpnové okupace a kterého k mimořádnému aktu sebeupálení nejspíš dovedlo až zklamání z nereálnosti ostatních zvažovaných alternativ.

Nebyl to zbrklý čin zoufalce, byl to pečlivě promyšlený akt politického protestu proti pasivitě a lhostejnosti. Jak napsal před padesáti lety filozof Ladislav Hejdánek, Palachův čin nebyl výsledkem charakterových selhání či vad, ale naopak předností. Měl „dost vnímavosti a rozumu, aby viděl skutečnost, jaká je, dost pozornosti a otevřenosti, aby zaslechl výzvu, a dost svědomí, aby si neřekl: co tu já sám mohu spravit?“. A ačkoli Palach neuspěl v tom hlavním, v co doufal, že se mu povede – strhnout k boji i ostatní –, není pochyb o tom, že jeho čin měl smysl a bezprostřední i dlouhodobý dopad.

S pistolí na Sověty

Vpád vojsk Varšavské smlouvy prožíval Jan Palach velmi intenzivně a přímo v pražských ulicích. Jednadvacátého srpna 1968 přijel tento tehdy ještě student Vysoké školy ekonomické (na vysněnou Filozofickou fakultu UK ho přijmou až na podzim) do metropole z rodných Všetat, celý den chodil po městě a diskutoval s vojáky. Pokoušel se dostat na Pražský hrad, ale nakrátko byl zadržen. Jak víme z dokumentů o policejním vyšetřování, doma ve Všetatech dal svůj nesouhlas s okupací najevo malováním protestních nápisů vápnem

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc