Nechte si všechno líbit

Stejně jako máničkám říkali feťáci a lidem bez práce nemakačenkové, tak teď často titíž lidé mluví o whistleblowerech jako o udavačích, které prý si už zase jako za komunistů budeme hýčkat.

Přitom se děje opak. Vláda konečně začala pracovat na zákonu, který patří k pilířům právního řádu v Americe a dalších svobodných státech, ne v Rusku nebo v Číně. Logika je prostá a nanejvýš moderní. Odvěkému pokušení šéfů zneužívat moc a svěřené peníze se lze bránit i jinak, než nasazením policie, vymýšlením složitých kontrolních pák nebo schvalováním drakonických odstrašujících zákonů. Můžeme ochránit lidi, kterým zneužívání peněz na jejich pracovišti vadí a nebojí se o něm otevřeně mluvit.

Logika ochrany je zřejmá: vystoupit proti šéfovi dnes znamená bojovat nerovný boj, který obvykle končí zjevnou nespravedlností - vyhazovem z práce, často i velkými problémy další dobrou práci najít. Ochrana takových lidí nevytváří společnost udavačů, ale naopak společnost otevřenosti a sebevědomí, kde se zaměstnanci nebojí ukázat na špatnost, pokud se děje. Tak to mají vyzkoušené země, kde zákony na ochranu whistleblowerů (z angličtiny těch, co pískají na píšťalku) mají.

Pro účinnost zákona není důležité kdovíjak whistleblowery motivovat. Podstatná je ochrana před vyhozením z práce, samotnou motivací pak obvykle bývá dobrý pocit, že se člověk nechová jako ovce a jen nekouká na to, jak jeho šéfové kradou. Oznamování špatností musí mít samozřejmě svojí kulturu, musí se dít předem vymezeným postupem k různým dozorčím a kontrolním radám ve firmách a státních institucích.

Spojené státy ukazují, že zákon funguje, chrání zaměstnance a podporuje kuráž mluvit o zlodějství a šlendriánu. V postkomunismu tomu mají mnozí tendenci říkat udávání, špiclování, práskání, jako by to byly motivy chování, které k tomuhle kusu Evropy měly už navěky patřit, jako by si tady lidi měli už napořád nechat všechno líbit.