Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Kultura 2018: Co četla, sledovala a navštívila redakce Respektu

Redakce_foto_Milan_Bures
Autor: Milan Bureš

 

1. Která kniha vás letos zaujala?

2. Co pro vás bylo kulturní událostí roku?

Erik Tabery

1. Mám velkou radost, že i v češtině vyšla kniha Jak umírá demokracie, o které jsme psali na začátku roku v Respektu. Je mimořádně důležitá pro chápání současnosti. Zasáhla mě kniha Martina M. Šimečky Světelné signály, ve které jsou dopisy jeho otce Milana z vězení (byl politickým vězněm v 80. letech minulého století) – a Martin je doprovází svými postřehy. Jedna z nejlepších knih o žurnalistice vyšla letos v Británii, a to od legendárního exšéfredaktora Guardianu Alana Rusbridgera - Breaking News: The Remaking of Journalism and Why It Matters Now. Momentálně se zájmem čtu Pražské jaro od Simona Mawera. Vítězem letošního roku je pro mě Literární kronika první republiky. Mám k té době silný vztah, zajímá mě nejen politicky, ale i společensky a kulturně. Je to výborně připravená publikace, obsahově i graficky. A už se těším na Deníky III od Pavla Juráčka.

2. Mojí srdcovou záležitostí je karikaturista a ilustrátor Jean-Jacques Sempé. Nemohl jsem si tudíž nechat ujít jeho výstavu v Praze. Potěšilo mě, že tam byly i jeho kresby na titulní strany mého oblíbeného časopisu The New Yorker. Z filmů a seriálů jsem se výborně bavil u seriálu Glow, zmrazil mě český Rédl, nadchly mě dokumenty How The Beatles Changed World, Best of enemies – Buckley vs. Vidal a Švéd v žigulíku - plus stand up Nanette od Hannah Gadsby. Hudebně mě nejvíce zaujala alba od Katarzie: Antigona, Davida Bowieho: Glastonbury 2000, Sophie Hunger: Molecules, Yellow Days: Harmless MelodiesLéto s Monikou. Pokud máte Spotify, doporučuji pustit si vyčištěné Bílé album od The Beatles. Uslyšíte, co jste neslyšeli.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=ddR3noIrYYY

Hana Čápová

1. Díky pětiletému vnukovi jsem objevila knihy Roalda Dahla: Obra Dobra v úžasném překladu Jana Jařaba, Karlíka a továrnu na čokoládu ve stejně skvělém překladu Jaroslava Kořána, Čarodějnice nebo Fantastického pana Lišáka. A spolu s tím i jejich zfilmování od hvězd jako Steven Spielberg či Tim Burton. Nejsou to samozřejmě novinky, ale především díky vtipu, který je v knihách stejně jako ve filmech, doporučuji dětem, jejich rodičům i prarodičům.

2. Kulturní událostí roku pro mě bylo setkání s „kulturní lodí“ Altenburg. Ani ne tak kvůli koncertům, divadlu a dalším akcím, které tu během jara, léta a časného podzimu proběhly, i když samozřejmě stály za to, ale hlavně kvůli „veřejnému prostoru“. Baví mě, když nějaké místo nečekaně ožije. A to se nevzhlednému území mezi holešovickým nádražím a Vltavou rozhodně přihodilo. A baví mě taky sledovat, jak se podobně naladění lidé za oživeným prostorem přesouvají – v tomhle případě třeba z Náplavky, která se z někdejší alternativy změnila v mnohem komerčnější prostor. A láká pro změnu zase jiné party.

Jaroslav Spurný

1. Letos vyšla přehršle opravdu dobrých knih. Aspoň dvacet jsem jich koupil a další desítky bych chtěl mít v knihovně. Raději než konkrétní knihu pochválím vydavatele, autory, překladatele a knihkupce, opravdu je těch dobrých a prospěšných knih hodně.

2. Pro mě je událostí roku cyklus Pražské filharmonie ke stému výročí vzniku Československa, pět večerů zakončených světovou premiérou skladatelů Wajsara, Trojana a Reindla byl skvělý. A výborný nápad byl pozvat na besedu před koncerty historiky, hudební experty a novináře, kteří těch sto let glosovali (přiznávám, že jsem debatoval i já s kolegy z Respektu). Osobně jsem tam objevil nevídané skladby.

Andrea Procházková

1. Z českých knih mě letos nejvíce zaujala prvotina od Anny Cimy Probudím se na Šibuji. Je psána nejen s neobvyklou lehkostí, navíc svým specifickým zaměřením (autorka je japanoložka) českému čtenáři otevírá úplné nový svět vzdálené země a nezvyklého povolání. Kombinace uvěřitelných a čtivých dialogů i autorčiných zamyšlení se v příběhu protínají s tématy, jako je hledání cesty k úplně odlišné kultuře či nevyzpytatelnost a (přehnaná) očekávání, která se pojí se splněnými sny. Za mě tedy rozhodně největší překvapení roku 2018 – a navíc z pera mladé a sympatické autorky!

2. Kulturní událostí se letos pro mě stal kriminální seriál Rédl od režiséra Jana Hřebejka. Ačkoli byl závěr spíše zklamáním, předchozí tři díly tento nedostatek vynahradily. Divák – a především ten, který porevoluční dobu v Československu nezažil – pochopil, jak složitě se stát svíraný po desítky let komunistickou mocí rodil a snažil se získat sebevědomí. A mezitím si staré struktury rychle vytvářely vlastní paralelní mechanismy, aby zůstaly u moci nebo v přízni nových „šéfů“. Za největší přínos Hřebejkova díla považuji fakt, že nevytváří iluze o lidech, jako je Alojz Lorenc a další spojenci minulého režimu.

https://www.youtube.com/watch?v=ZQgW8lXtDT8

Tomáš Lindner

1. Pokud na vás ze současného stavu světa padá temná deka, jako kontrapunkt doporučuji přečíst knihu Hanse Roslinga, která v češtině vyšla pod názvem Faktomluva. Je to polemika s negativismem, který je momentálně v módě. Rosling pomocí neuvěřitelné zásoby dat a statistik ukazuje, že se kvalita lidského života na naší planetě trvale zlepšuje. Tohoto pokroku si ale neumíme všímat, protože spočívá v drobných, nicméně permanentních změnách k lepšímu. Média o nich nepíší a čtenáři se o ně nezajímají, protože jde o malé a málo spektakulární posuny. Ovšem pokud se tyto krůčky soustavně opakují, během několika desetiletí v součtu dojde k obrovské proměně. Je to výzva i pro nás novináře, abychom kromě popisu dramat a krizí poctivě zohledňovali i tento posun lidstva vpřed a jeho příčiny.

2. Mulatu Astatke, legenda ethio-jazzu, v pražském Paláci Akropolis. Z dokumentů mě zasáhl zvláště snímek O otcích a synech, sonda do prostředí radikálních salafistů bojujících proti Asadově diktatuře v Sýrii. Vynikající byl dokumentární seriál Netflixu Wild Wild Country, neskutečný příběh indického guru Osha, který se v osmdesátých letech pokusil založit vlastní město Radžníšpuram v zapadákově v americkém státě Oregon. V kinech mě potěšilo pásmo filmů Wese Andersona promítané v Biu Oko a kvůli vášni pro Afriku mě hodně bavil akční trhák Černý panter.

https://www.youtube.com/watch?v=hBLS_OM6Puk

Petr Třešňák

1. Kvůli naprostému nedostatku času čtu málo, zejména a) knihy psychologické, jež potřebuji kvůli článkům do Respektu, b) knihy spirituální, což je oblast, která mě zajímá. Obojí se hezky protnulo při psaní tématu o dobrém stárnutí, takže doporučuju: Richard Rohr: Pád vzhůru. Spiritualita pro obě poloviny života. Mám pro tohohle amerického františkána vyslovenou slabost, skoro bych řekl, že něco ve mně s jeho způsobem reflexe hluboce rezonuje. Pád vzhůru je takovou mapou zacházení se sebou, když vám přibývají letokruhy, a během podzimu jsem knihu nadšeně rozdával přátelům z věkové kategorie 40–100 let.

2. Kvůli naprostému nedostatku času (Neříkal jsem to už?) jsem před pár lety téměř vynechal ze života kulturu (Říkal! V loňské novoroční anketě…). Což, doufejme, není napořád, ale teď to tak je. Takže pro představu – v kině jsem byl letos jednou, na filmu Creed II, abych se přesvědčil, jestli má můj trenér boxu pravdu, když říká, že je to nejlepší boxerský film. No… bylo to prima, Stallonemu to v druhé polovině života vážně sekne a jeho svěřenec jde ruské mlátičce ve finálovém duelu krásně zvedáky na žebra. Ale nechtějte po mně, abych vám to doporučoval jako kulturní událost roku. Protože sedávám každé pondělí na poradě s kolegy z kulturní rubriky (takový přísedící z lidu), moje doporučení zní: Přečtěte si, co píšou Turek, Bláhová, Vitvar a Kroulík – a věřte jim každé slovo!

Martin Uhlíř

1. Nejde o novinku, ale nejvíc se mi z letos přečtených knih líbila novela Na jih od hranic, na západ od slunce od Harukiho Murakamiho. Nemám tohohle autora moc rád, ale komorní milostný příběh se mu opravdu povedl.

2. Mám-li se držet letošních novinek, volím britský seriál Patrick Melrose – skvěle zahraný příběh o traumatech z dětství a zničujícím vlivu drog. Ale coby fanoušek sci-fi musím přiznat, že možná ještě víc jsem letos hltal první sérii Stranger Things.

https://www.youtube.com/watch?v=JQh36eStMqk

Jindřiška Bláhová

1. Mám rozečteno několik odborných knih k dějinám filmových festivalů, které mě zajímají profesně, čtenářům bych se je doporučit neodvážila. I když takové dějiny Lipského dokumentárního festivalu během studené války (Screened Encounters, The Leipzig Documentary Film Festival, 1955–1990) jsou celkem slušná detektivka…

2. První člověk režiséra Damiena Chazellea vycházející ze stejnojmenné knihy Neila Armstronga, prvního muže na Měsíci. Let do vesmíru a přistání na Měsíci neukazuje jako hrdinské překonávání překážek a oslavu lidské vynalézavosti, kdy si technici v NASA plácají nad dobře změřenými trajektoriemi, ale jako krušnou, emotivní a vysvobozující osobní cestu. Intenzivní fyzický zážitek díky vizi založené na síle detailu. Snímek, kterému se bravurně daří existovat jako oxymóronu „intimní velkofilm“.

Marek Švehla

1. Martin Schulze Wessel: Pražské jaro: průlom do nového světa. Německý historik vypráví pražské jaro jako logický příběh s jasně pojmenovanými aktéry a souvislostmi, které je ovlivnily. Nikde nebylo jedné z nejdůležitějších událostí  moderních českých dějin rozumět tak dobře jako právě v téhle knize.

2. Asi výstava Františka Kupky v Praze a kniha Waltera Isaacsona Leonardo da Vinci.  Jde o nesmírně detailně popsaný příběh - jak WI píše - najzvědavějšího člověka v historii lidstva. Chce se mi říct, že už nikdy nebudu moct použít u knihy slovo “fascinující” - protože tahle kniha je fascinující. Také vloni pokračovalo mé nadšení z renesance žánru TV seriál. Hodně hodně se mi líbily The Jinx a Narcos.

Ondřej Kundra

1. Tajná dohoda, kniha Luka Hardinga z Guardianu. Je o tom, jak Rusko pomohlo Donaldu Trumpovi získat Bílý dům. Reálný příběh, novinářsky skvěle uchopený, s řadou detailů.

2. Výstava Františka Kupky pořádaná Národní galerií. Tak rozsáhlou a zajímavou výstavu největšího českého malíře hned tak neuvidíte.

Jiří Sobota

1. Americký politolog Francis Fukuyama vydal v reakci na zvolení Donalda Trumpa knihu s názvem Identity: The Demand for Dignity and the Politics of Resentment (Identita: požadavek důstojnosti a politika nenávisti). V jejím úvodu mimo jiné přiznává, že ve svém kdysi slavném eseji a pozdější knize Konec dějin? nedomyslel možnost, že by demokratická společnost mohla zařadit zpátečku – nebo začít zahnívat zevnitř. Už koncem osmdesátých let prý ale varoval, že nacionalismus a náboženská iracionalita z politiky hned tak nevymizí, protože liberální demokracii se nepodařilo uspokojivě vyřešit vrozenou lidskou touhu po uznání a vlastní důstojnosti. A právě spontánní probuzení i vědomé rozdmýchávání téhle lidské potřeby stojí ve Fukuyamově výkladu za dnešními problémy, které ve svém legendárním traktátu nedokázal odhadnout. Na zázračná řešení se netěšte, celý výklad populismu touto perspektivou je však strhující a míří přesvědčivě k podstatě věci.

2. Tohle asi není kulturně převratné, spíše milé, a je to zase kniha. Román italského spisovatele Paola Cognettiho Le Otto montagne vyšel v češtině pod názvem Osm hor už loni (a v angličtině letos), nadšení Italové ho ocenili svou nejprestižnější literární cenou Strega již v roce 2016. Je o zvláštním nastavení mysli lidí, kteří patří do hor a nikde jinde ani pořádně žít neumějí. I mezi skalami a kopci se ale dá žít různě, buď domácky usedle, nebo rozmáchle nomádsky, neusazeně. Román je věnován příteli, který zvolil jinou cestu než autor – a pro ty, pro něž je nadcházející zima především příslibem sněhu, ledu, prudkých svahů, skal a ledového větru, je tenhle krásně napsaný příběh na svátky jako dělaný.

Karolína Vránková

1. Kniha Paneláci 1 a 2. Úctyhodné kompendium všeho, co víme o stavebním vývoji panelových sídlišť. A jak důvěrný název napovídá, taky připomínka, jak osobní vztah k nim mnoho lidí má a jak důležitou součástí našeho světa jsou – naši známí paneláci.

2. Film Pruitt-Igoe Myth je vlastně taky o panelácích a o tom, jak se jedno americké sídliště v St. Louis změnilo v ghetto. Viděla jsem ho na festivalu Film a architektura, kde bylo zajímavých dokumentů mnohem víc. Zase se ukázalo, jak dobře dokáže film vyprávět o architektuře – a potvrdilo se to ještě jednou, když Prahu navštívila filmařská dvojice Ila Bêka a Louise Lemoine a do centra CAMP přivezli své známé architektonické dokumenty jako Moriyama-San či Barbicania. Plus nový cyklus o velkoměstech Homo Urbanus. Skvělé filmy, kde nemluví žádný architekt, jen architektura. Vidět je na plátně je možné pouze jednou začas, ale na všechny zmíněné je možné podívat se na internetu plus minus za cenu vstupenky do kina.

https://www.youtube.com/watch?v=g7RwwkNzF68

Ivan Lamper

1. Aleš Palán: Raději zešílet v divočině a Sebastian Haffner: Příběh jednoho Němce.

2. Kolo zázraků od Woodyho Allena, Jisté ženy od Kelly Reichardt a návštěva Muzea romské kultury v Brně.

Jan H. Vitvar

1. Dějiny umění v českých zemích 800–2000. Mimo jiné je tahle kniha plná důkazů o tom, že bez pravdy a morálky to nedotáhnete jinam než v lepším případě k zapomnění, v horším k věčnému opovržení.

3. Je toho nepočítaně. Bez ohledu na to, koho si volíme za představitele, totiž v téhle zemi vzniká tolik geniálních kulturních událostí, že mám – zcela sobecky řečeno – neustále co dělat od rána až do večera.

Pavel Turek

1. Skoncovat s Eddym B. od Édouarda Louise. Autobiografický debut francouzského, v době psaní dvaadvacetiletého autora, který zachycuje své dospívání na severofrancouzském venkově. Každodenní realita tu připomíná spíš období hospodářské krize třicátých let než začátek 21. století – a mladík, který objevuje svoji homosexualitu, tu nenachází ani přijetí, natož podporu. Kniha zachycuje místní krutost, ale zároveň i dokonale vykresluje prostředí zapomenutých a nespokojených dnešní Evropy.

2. Nezapomenu na to, že jsem viděl dva koncerty z turné Fever Ray a nechal se převálcovat energií plnou sexuální euforie všech forem. Zážitkem bylo vystoupení Arona Roche v Dejvické klubovně, kde si na pódium přizval zdejšího bezdomovce s dvoustrunnou kytarou. Ale taky Arca na festivalu Nowa Muzyka, Dálava na LFŠ, Roger Waters v O2 areně, Aïsha Devi na Lunchmeatu, Puce Mary v MeetFactory, Nils Frahm v Lucerně i Christian Löffler na festivalu Cool v plotě v Písku. Neviděl jsem lepší film než dokument Nic jako dřív od Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše, čemuž pomohl i soundtrack od hudebníka dné. Hodně a rád jsem poslouchal Katarzii, Leto s Monikou, Čáry života, Duklu, Pris i Povodí Ohře. V Římě mě rozsekala výstava Canaletto 1697–1768 a v dánské Lousianě zase Ed Ruscha a Gabriele Münter. A myslím si, že každý můj kamarád by měl vidět stand-up Content Provider od Stewarta Leeho.

https://www.youtube.com/watch?v=ugJinQfMXZE

Silvie Lauder

1. Angela Saini: Od přírody podřadné, Pavel Kosatík: Jiný TGM.

2. Film Tvář, seriály Na mušceRédl.

Jiří Nádoba

1. Kromě veledíla Magor a jeho doba od kolegy Švehly vyzdvihuju dětskou knížku Šedík a Bubi. Jednak proto, že – jak říká její autorka Ester Stará – na dětskou literaturu se v dospěláckých anketách často zapomíná. Ale hlavně proto, že číst ve dvou s prvňákem je samozřejmě vždycky větší zážitek než číst sám.

2. Seriál HBO Najděte mi hrdinu (Show Me a Hero). Thriller ze zákulisí komunální politiky města Yonkers ve státě New York osmdesátých let natočený tak, jako by byl opravdu z osmdesátek. Chválí ho i šéfredaktor (delší recenze zde).

https://www.youtube.com/watch?v=PwqHZH1Uqvo

Petr Horký

1. Z beletrie se mi nejvíc líbil Pohřbený obr od Kazua Ishigura, fantasy román, který se odehrává v Británii v raném středověku. Dá se číst několika způsoby: jako napínavý, takřka pohádkový příběh, v němž se to hemží bojovníky a nestvůrami jako v žánrových ságách typu Hra o trůny, jako dojemný příběh o manželské lásce – anebo jako analogie dnešního světa, ve kterém se v lidech probouzejí staré křivdy, nenávist a kmenová identita. Je pozoruhodné, že Ishiguro román publikoval v roce 2015, těsně před brexitem a nástupem Donaldů Trumpů, kteří podobné „pohřbené obry“ v lidech probouzejí.

2. V záplavě aktuální produkce využiji tenhle prostor, abych vyzdvihl jeden starší filmový klenot, který jsem měl možnost zhlédnout až letos. Jde o film Tísnivé okamžiky z roku 1971, tvůrčí prvotinu britského režiséra Mika Leigha, který je dnes legendou. Svůj debut letos osobně uvedl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde měl retrospektivu. Projekce začínala v neděli pozdě v noci a v sále byla jen hrstka cinéfilů. Režisér na úvod pronesl jen pár slov a pak si šel lehnout, protože byl unavený po dlouhé cestě z Anglie na jih Moravy. Film vypráví o mladé úřednici žijící na anglickém maloměstě, která se snaží navázat intimní vztah s místním učitelem. Jejich snaha sblížit se je však bolestivá; oba jsou upjatí, svázaní konvencemi a maloměstskou mentalitou. Sledovat jejich schůzky plné frází a trapnosti je místy až nesnesitelné. Film balancuje na hraně tragédie a grotesky, čímž lehce připomíná raného Miloše Formana. Obsazení neznámých herců, kolísající kvalita obrazu i zvuku daná extrémně nízkým rozpočtem a současně přítomnost nového, silného autorského hlasu dělají z tohoto filmu jedinečný zážitek.

https://www.youtube.com/watch?v=dtLhmm1rg9Q

Tomáš Brolík

1. Jeroen Olyslaegers: Vůle. Krátký román z Němci okupovaných Antverp o tom, jak složité je vyznat se ve složitých časech ve světě i sám v sobě.

2. Film Tísňové volání (Den skyldige). Odehrává se jen u telefonů a vlastně jen s jedním hercem, ale je to nejlépe napsaný příběh, jaký jsem letos viděl.

Pavel Kroulík

1. Zdánlivě nenápadná, ale přelomová  kniha Jak rozumět populární kultuře. John Fiske ji poprvé vydal už v roce 1989: vyrazil tu do neprozkoumaného terénu fanouškovství, nahlédl v ní „pokleslou zábavu“ zcela jinak, než bylo zvykem. Dodal důležitost věcem a vazbám, které ostatní přehlíželi. Česky vyšla  až letos, pro mě jako připomínka a výzva, abychom současný svět promýšleli - a namísto floskulí, patosu a klišé odkrývali souvislosti. Což zdaleka neplatí jen pro diskuse o popkultuře.

2. Z koncertů festival Lunchmeat (Actress, Amnesia Scanner, Aïsha Devi) a estonská zpěvačka a houslistka Maarja Nuut v Akropoli. Hodně elektroniky taktéž do sluchátek (Gazelle Twin, Yves Tumor, Helena Hauff, Skee Mask, Hopkins, Tim Hecker) a k tomu Robyn nebo Low. Z výtvarného umění tradičně Vídeň; vždycky mě tu znovu překvapí, jak může být výstava skvělá a objevná a zároveň srozumitelně podaná. A platí to pro světové hvězdy (tentokrát Keith Haring) i místní umělce či uskupení. Ve filmu jsem spíš doháněl – a k tomu pár novinek jako Tísňové volání,Upgrade,Tiché místo,Ready Player One: Hra začíná, Annihilation,  nebo Úžasňákovi 2. Každopádně mým „médiem roku“ byly zase hlavně seriály. Ostré předměty,Mindhunter, The Marvelous Mrs. Maisel nebo The Sinner – a zkouknul bych samozřejmě i The Haunting of Hill House, kdybych už předem neměl tak velký strach.

https://www.youtube.com/watch?v=G9OzG53VwIk

 

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte