Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Investigativní novinář magazínu The New Yorker: Vše, co máme, je naše pověst

S Adamem Entousem o americké novinařině, o Twitteru i o tom, proč téměř všichni politici v roce 2017 lhali

Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková
Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková

"Stále dělám stejnou práci, ale současný prezident popisuje mainstreamová média jako své nepřátele. A já si nepamatuji na podobné konfrontace mezi novináři a Bílým domem. Pro nás z mainstreamových médií je tak čím dál důležitější, abychom byli co možná nejdokonalejší a nikdo vůči naší práci nemohl vznášet námitky - a aby tak Trumpova obvinění, že jsme fake news,  nebyla přesvědčivá,“ říká Adam Entous z amerického magazínu The New Yorker který byl v roce 2017 mezi finalisty Pulitzerovy ceny hned ve dvou kategoriích.

Bývalý šéfredaktor listu The Guardian Allan Rusbridger ve své knize Breaking News píše, že svět, ve kterém mají novináři monopol na informace, zcela zmizel. Vy pracujete jako žurnalista přes 20 let. Vidíte to stejně?

Neřekl bych, že zcela zmizel, pořád existuje relativně skupina lidí, která reportuje a dělá svou práci poctivě. Avšak rozhodně je víc platforem, které vyrábějí obsah, ale už se nevěnují investigativní novinařině. Dříve byly v zavedených novinách jako například Chicago Tribune speciální investigativní buňky. Když přišla ekonomická krize, byly to právě tyhle investigativní týmy, které byly propuštěny jako první.

Když noviny jako Chicago Tribune ztrácejí na síle, vzniká místo nich něco nového?

Šíří se online platformy, kde se často objevuje - řekl bych - propaganda. Ani ty investigativu neprodukují, takže opravdových investigativních novinářů je dnes málo. Kromě nich bohudík vznikají i projekty jako Bellingcat, které operují mimo tradiční prostor - a i když před pár lety neexistovaly, teď jsou schopny konkurovat třeba týmům z Washington Post. Nicméně všechny ty ostatní platformy vyrábějí jen ruch.

Co přesně myslíte propagandou a jaký je ten úbytek?

Že se zaměřují na co největší návštěvnost, a navíc se podbízejí určité skupině, jakési základně, která je zpravidla politického charakteru. Ve Spojených státech jde třeba o Breitbart, ti se zaměřili na pravicové publikum, nebo o Daily Caller a Federalist; ti všichni jsou v éře Donalda Trumpa významní. Trump potřebuje média, aby bez odporu nebo kontroly šířila jeho poselství. V „mainstreamových“ médiích by se informace ověřovaly, nekriticky nepřejímaly a nešířily samovolně dál. Proto tyhle platformy nepovažuji za konkurenci médiím, která přinášejí podstatné zprávy. Je pravda, že na internetu dnes najdete hodně informací a hodně stránek, ale k nárůstu novinařiny, která vytváří pravdivé investigativní články, podle mě nedochází. Máme sice mnohem více článků, ale zároveň méně článků, které jsou důležité.

Takže to je ta hlavní změna?

Ano. Allan Rusbridger má pravdu, když říká, že jsme v minulosti mohli informace lépe kontrolovat. Dnes máme zdánlivou rovnost všech informací, přičemž poměr kvalitních informací zůstává stejný a poměr nekvalitních informací se zvětšuje. Zároveň se nemění místa, odkud kvalitní informace přicházejí - až na pár výjimek jako zmíněný Bellingcat, který dělá podobnou práci jako novináři.

Adam Entous na mediálním workshopu v Praze • Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková
Adam Entous na mediálním workshopu v Praze • Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková

V devadesátých letech jste začínal v agentuře Reuters. Jaký to byl rozdíl oproti dnešku?

Pracoval jsem pro Reuters v New Yorku a ze začátku jsem musel zpracovávat tiskové zprávy různých společností do krátkých rychlých textů. Mým úkolem bylo do 30 sekund doplnit ke zprávě titulek a jeden dva odstavce tak, abychom z ní předali to nejdůležitější, a doplnili to citátem. A tohle jsem dělal první dva roky. Byl to dobrý trénink na rychlost a přesnost, ale vyprávět příběhy nebo dělat rozhovory člověk mohl, až když se posunul výše, na jinou pozici.

Takhle vypadala novinářská práce?

Tiskové zprávy tehdy chodily do redakcí faxem. Měli jsme ještě takové ty staré faxy, které měly spojené stránky. Když jsme slyšeli, že fax přichází, běželi jsme k přístroji a čekali, až dotiskne, pak jsme stránku odtrhli a běželi zpátky ke stolu, abychom napsali zprávu. A na konci dne nebo týdne jsme dostali report s údaji o přesných časech zveřejnění v porovnání s konkurencí. Takže vás mohl porazit třeba Bloomberg, který byl o desetinu vteřiny rychlejší. To se považovalo za selhání, že jsme v Reuters nebyli první.

Dnes píšete pro magazín New Yorker, prošel jste redakcí listu The Washington Post nebo Wall Street Journal.  Jak se současná práce liší od těch předchozích?

New Yorker je klasická škola long form journalism (dlouhých textů, pozn. red.), takže je to dost odlišná zkušenost. Občas jsem podobné dlouhé články, investigativní texty s příběhem, psal ve Wall Street Journal. Základy jsou stejné – nasbírat co nejvíc informací, ověřit si je a na jejich základě napsat srozumitelný článek. To nebyla novinka. Jiný je ale objem informací, které musím posbírat. Při psaní každého článku si připadám, jako kdybych chystal knihu. Napsat dobrý článek je dost vyčerpávající.

Jak dlouho pracujete na jednom článku?

Zpravidla tři až čtyři měsíce. Záleží na konkrétním tématu a na tom, jak ochotní jsou lidé, se kterými se v rámci přípravy bavím. Píšu hlavně o tajných službách a bezpečnosti, tedy o poměrně citlivé oblasti, a získávat podklady je proto složité. V jiných novinách bych i z jedné informace, kterou v New Yorkeru získám, mohl napsat článek. Teď potřebuji desítky původních informací; musím je sbírat a „šetřit“ na jeden článek do časopisu. Vážím zároveň každé slovo, protože sháním skutečně mnoho původních a jinde nepublikovaných dat. A pak už jen doufám, že s nimi nikdo nepřijde dřív, než jde můj článek do tisku.

Jak vypadá váš typický pracovní den?

Opět záleží na konkrétním tématu a na tom, jak jednoduché nebo složité je se dostat ke zdrojům. Typicky mám jednu až dvě schůzky denně, a pak ještě telefonáty. Hodně času věnuji poslechům nahrávek, které jsem z nich pořídil. Poslouchám nejen obsah rozhovorů, ale i způsob, jakým daný člověk mluví, zaměřuji se i na specifické slovní obraty. Když se třeba lidé snaží vyhnout utajované informaci nebo vědí věci, které podléhají utajení, vyjadřují se většinou výrazy, jež můžete rozšifrovat, i když vám vlastně nic neřeknou.

Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková
Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková

Dáte příklad?

Třeba CIA měla během útoků drony v Pákistánu, které cílily na al-Káidu a skupiny na ni napojené, ustálená spojení, jež používala. „Protiteroristická operace“ znamenala útok dronem CIA. Nikdo v bezpečnostní oblasti pojem „útok dronem CIA“ nepoužíval, protože to byla utajovaná informace. Ale když jsem se během rozhovoru zeptal, zda šlo o protiteroristickou operaci, a daný člověk odpověděl kladně, věděl jsem zkrátka, že CIA použila drony. Tajné služby si vymýšlejí eufemismy a mým úkolem je naučit se je tak, abych mohl vést efektivní rozhovory. Vaše zdroje vám tím pádem neřeknou utajovanou informaci a oba jsme spokojeni – já mám materiál na článek, on neporušil pravidla. Proto pozorně poslouchám všechny svoje rozhovory i vícekrát, napoprvé mi mnoho nuancí může uniknout.

Jaké reakce od čtenářů dostáváte?

Vesměs je zpětná vazba pozitivní. Čím více se na dané téma zaměříte, tím víc zjišťujete, že nic není černobílé a nejde ho jednoduše shrnout v titulku. Většina novinařiny tak tématům, která pokrývá, vlastně moc neprospívá, protože v kratších textech nevysvětlují kontext ani detaily. Když píšete pro New Yorker, máte prostor všechno tohle pokrýt. Ve Washington Post nebo New York Times musíte vymyslet titulek, který okamžitě upoutá pozornost, a musíte věc prezentovat tak, že čtenáři hned předložíte, co je zásadní. V New Yorkeru můžete napsat objektivní text - a myšlenku či informaci, kterou by New York Times prezentovaly hned v prvním odstavci, najdete úplně někde jinde, ve správný čas na správném místě. Z tohoto hlediska tedy long form journalism považuji za nejupřímnější formu novinařiny. Nesnažíte se tlačit určitou interpretaci nebo odhalení, necloumáte s lidmi a neříkáte jim „tohle je důležité“. V New Yorkeru nemusíte přehánět, nekřičí na vás titulky, neděláte věci důležitější, než ve skutečnosti jsou. V každodenním zpravodajství často zkreslujeme realitu, zkreslujete relativní důležitost věcí, o kterých píšete. Takže zkrátka cítím, že pokud čtenáři předložím vše v odpovídajícím kontextu a s odpovídajícími okolnostmi, vyprávím opravdu věrohodný příběh.

Co byste řekl novináři, který nemá tolik času a prostoru psát články často delší než dvacet stran jako vy v New Yorkeru, ale zároveň chce psát v kontextu a věrohodně?

Nemusí to být dvacet stránek, abyste psali o událostech v kontextu. Stačí se například pokaždé zeptat sebe sama, jestli je titulek nebo úvod férový k lidem, o kterých píšete. V novinách často musíte podstatu článku zredukovat na jednu linku a doopravdy to čtenáři neřekne, co potřebuje vědět. Ano, jsem zhýčkaný, že mohu psát takhle dlouhé články - a vím, že mnoho lidí nemá podobné podmínky. Jsem v novinářském byznysu už poměrně dlouho a vím, co se dělá s titulkem nebo úvodem, aby čtenáři okamžitě řekl  „tohle je důležité“.  Jenže ono často není. Když dáváte události do kontextu a ukazujete je s pomocí delší formy, nenutíte čtenáře vidět věci určitým – tedy vaším – způsobem. A pokud odvedete dobře svou práci, čtenář k tomuto porozumění dojde sám poté, co pochopí kontext.

Zažil jste asi nicméně během kariéry situaci, kdy jste byl nucen příliš zjednodušit text nebo ho napsat víc „sexy“…

Ano, samozřejmě. Jde o odolnosti vůči tlaku editorů, kteří často chtějí něco více kontroverzního nebo konfrontačního. Stává se mi to i v New Yorkeru, stávalo se mi to samozřejmě v předchozích redakcích. Můj názor ale je, že v takovém případě musíte editorům říct, že přílišné zjednodušování není férové a vhodné. A když jsem jim to řekl, nikdy se mi nestalo, že by je to nezajímalo a vydali článek beze mě.

Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková
Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková

A je tohle běžný přístup editorů v amerických médiích? Že novináře „nenutí“ vydávat články, kterými si nejsou autoři jistí?

Myslím, že jsem měl spíše štěstí. Pracoval jsem a pracuji totiž v médiích, kde jsou samí velmi dobří editoři ještě z tzv. staré školy – kteří primárně nemyslí na počet kliknutí a vnímají novinařinu spíše jako profesi než byznys. A abych doplnil odpověď ohledně toho, na co jste se ptala dříve: jedna z věcí, která je vážně smutná ohledně aktuálního stavu novinařiny, je to, že jsme skoro ztratili všechny ty skvělé editory. Vývoj v novinářském byznysu, kdy si dnes stále méně lidí předplácí tištěné noviny – a teď z toho vyjmu velké listy typu Wall Street Journal nebo New York Times, spěje k tomu, že když se redakce chtějí zbavit lidí, často jsou první na řadě právě tito zkušení editoři. A tak jich zbylo jen pár i v médiích, kde jsem pracoval. Vážně nevím, kde se objeví další tak skvělá generace editorů, když se nemají mladí od koho učit. Ani mezi lidmi mého věku jsem zatím nezaregistroval moc dobrých editorů, kteří by se mohli rovnat svým předchůdcům – těm, kteří mají etické standardy a až kouzelný vliv na editování textů. Takže si vůbec nejsem jistý, že příští generace editorů bude takto schopná a vlivná jako jejich předchůdci. Což jde ruku v ruce s kvalitní novinařinou.

New Yorker je unikátní také díky vlastnímu týmu pro ověřování článků, které v redakci vznikají. Jak tento fact-checking funguje?

Máme v redakci skupinu lidí, přibližně jich je okolo patnácti. Často jsou to mladší novináři, čerstvě z univerzity, jsou školení pod vedením seniorního fact-checkera, který vede ověřovací tým už několik dekád. Systém funguje tak, že fact-checkeři ověřují každý fakt uvnitř článku – ať už je to den v týdnu, jméno člověka nebo to, co v článku někdo říká. Na každý článek jsou dva až tři. Takže poté, co článek odevzdám, si mě zavolají a požádají mě, aby jich napsal jména a čísla na každého, se kterým jsem kvůli článku mluvil. Poté si přečtou první verzi, kterou jsem jim odevzdal, a za každou větou najdou ode mě vepsanou větu o tom, kdo mi informaci dal, jaké je jeho mobilní číslo nebo e-mail. Na konci ověřování vytvoří seznam všech faktů, které se v článku objeví, a jeden po druhém je ověřují. Na závěr práce máme něco, čemu říkáme závěrečné setkání. Na něm se sejde reportér, jeho fact-checkeři, korektor a editor, mají před sebou vytisknutou finální verzi textu a společně procházejí každou stranu. Slovo každého z nás je v tomto procesu vlastně rovnocenné. Jasně, reportér má finální slovo, ale fact-checkeři jsou velmi silní při prosazování změn. Po dvou třech týdnech ověřování skončí a já mohu jít do postele s vědomím, že není možné, aby někdo vytvořil něco lepšího a pravdivějšího.

Co se stane, když vám nebo fact-checkerům zdroj řekne, že přesně tohle neřekl nebo nebude chtít potvrdit fakta, která v článku zmiňujete?

Stává se, že lidé chtějí vzít zpět to, co mi už jednou řekli. Poté mám – jako ostatně vždy - možnost souhlasit se změnou, nebo nesouhlasit a ponechat originální citaci. Ale když lidé mluví s novináři poprvé nebo velmi málo, mohou udělat chybu a říct něco špatně nebo vynechat důležité detaily. A když mluví s fact-checkery, občas se stane, že si na něco nového vzpomenou. Já osobně tenhle proces ověřování považuji za nejlepší věc, protože článek se díky tomu stane vždycky bohatší a lepší. Lidé si vzpomenou na nové věci, je to něco jako další schůzka.

Co na tento způsob ověřování říkají vaše zdroje a lidé, kteří vystupují v článcích?

Překvapivě to milují. Většina z nich. Mají pocit, že se nemusí ničeho obávat, a vědí, co přesně v článku o nich bude. A pro mě jako novináře to je skvělý nástroj. Moje články často stojí na rozhovorech s 80 až 100 zdroji. A bylo by nemožné, abych zavolal všem; někteří nejsou ani ze Spojených států nebo angličtina není jejich rodný jazyk. Proto máme i fact-checkery, kteří mluví česky, čínsky nebo rusky.

Píšete investigativní články o záležitostech spojených s národní bezpečností a bezpečnostními složkami. A strávil jste poměrně dlouhou dobu popisováním ruského vlivu na americké prezidentské volby, které v roce 2016 vyhrál Donald Trump. Máte pocit, že je novinářská práce od jeho vítězství náročnější a více stresující?

Když jsem před pěti lety napsal článek a udělal v něm chybu, byl jsem kritizován a samozřejmě nucen chybu opravit. Když uděláte chybu dnes, a dokonce i když žádnou neuděláte, najednou se objeví armády kritiků na sociálních sítích, kteří po vás jdou. Cítím, že má práce je dnes politizovanější. Přestože dělám vše pro svou neutralitu, mám pocit, že lidé různých názorových proudů po mě půjdou, ať už napíšu cokoliv. Na druhou stranu to není jen špatná věc, protože mě to nutí víc pracovat a ujišťovat se, že jsem férový, poctivý a popisuji události pravdivě. Ale ano, je to stresující - víte, že nehledě na to, jak opatrný jste, přijdou tyhle útoky. Novinář musí být mnohem opatrnější – kvůli tlaku na rychlost i kvůli útokům od prezidenta Spojených států a dalších politiků. Když jsme se dřív představili, většina lidí reagovala pozitivně, dnes většina reaguje spíše negativně. Když chcete s někým mluvit, dotyčný vám nemá problém říct bez chvilky zaváhání, že „jste fake news a že vám nevěří“.

Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková
Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková

Co se tedy změnilo na novinařině s nástupem Donalda Trumpa?

Stále dělám stejnou práci, ale současný prezident popisuje mainstreamová média jako své nepřátele. A já si nepamatuji na podobné konfrontace mezi novináři a Bílým domem. A to jsem pokrýval Bílý dům po americké invazi do Iráku v roce 2003, kdy tam seděl George Bush a jeho viceprezident Dick Cheney. Pro nás z mainstreamových médií je tak čím dál důležitější, abychom byli co možná nejdokonalejší, a nikdo vůči naší práci nemohl vznášet námitky - a aby Trumpova obvinění, že jsme fake news, tak nebyla přesvědčivá. Myslím, že se s tímhle prostě musíme smířit a dál dělat svou práci bez ohledu na to, kdo je, nebo není náš současný prezident.

Nedávno jste přišel se dvěma výbušnými odhaleními - že prezident Trump požádal dva z nejvýše postavených představitelů zpravodajských služeb země, aby mu pomohli zastavit vyšetřování FBI ohledně možné koordinace mezi kampaní amerického prezidenta a ruskou vládou. A pak, že republikán Kevin McCarthy řekl v soukromé konverzaci na Capitol Hillu, že Trump je na výplatní pásce Vladimira Putina. Jaká byla tehdy reakce Bílého domu?

Prakticky žádná. Chtěli zjistit, kdo nahrál tu soukromou konverzaci. Ale asi tu jinak nebylo nic, co by k tomu mohli říct. Za tím vším je navíc jeden zajímavý příběh. Naschvál jsem jim dopředu neřekl, že mám nahrávku té konverzace. Nejprve jsem jim totiž jen oznámil, že vím o schůzce. Původně mi odpovídali, že moje informace nejsou správné, že neproběhla. Až potom jsem jim řekl, že mám audionahrávku. Reagovali s tím, že chtějí změnit svou verzi příběhu, že to předtím byl jen vtip.

Co jste udělal vy?

Samozřejmě jsem jim řekl, že to neudělám. Do článku jsem napsal, že informaci o schůzce původně odmítali, a poté řekli, že jen vtipkovali o tom, že žádná schůzka neproběhla. Tahle nová doba mě poučila: nikdy neříkejte dopředu zdrojům a lidem, jak něco víte, a vždycky u sebe mějte důkaz, ať už je to nahrávka nebo kus papíru. Nechte je nejprve lhát a až pak jim ukažte, že víte, že vám celou dobu lžou. Podobný scénář se v roce 2017 opakoval stále dokola, bylo to jako špatný vtip. Když jsem já nebo kolegové měli nahrávku nebo dokument a chtěli jsme od úředníků a politiků potvrzení nebo komentář toho, co jsme zjistili, vždycky tvrdili, že lžeme. A když jsme následně řekli, že máme důkaz, snažili se předchozí výroky vymazat, změnit svůj příběh. Během roku 2017 bylo nejvíc příběhů vážně o tom, že někdo lže. A my jsme se jen divili, proč to dělají. Ale nikdy jsme pravý důvod nezjistili.

Proč je podle vás důležité chytnout politiky při lži?

Třeba se poučí z toho, že mohou být povoláni, aby se ze svých lží zpovídali. A také je to může vyděsit a příště lhát nebudou. Nikdy si už nemůžou být jistí, jestli nebudeme mít zase nějakou nahrávku. Za tím vším je jejich arogance, kterou považuji za otravnou i znepokojivou. V minulosti si novináři a lidé, o kterých jsme psali, navzájem věřili. Mohla jste přijít k mluvčímu a říct „podívej, pracuji na tomhle a chci být transparentní“. Nyní musíme vyvíjet mnohem víc práce, abychom odhalili, jestli nás někdo nevodí za nos.

Kvůli článkům týkající se amerického prezidenta se vás osobně snažil zkompromitovat projekt nazvaný Veritas. Natočili vás kamerou v baru a vyptávali se vás na vaše názory na Donalda Trumpa, následně video zveřejnili na internetu. Co to je za skupinu a co se stalo?

Projekt Veritas je skupina, která byla v Americe založena proto, aby ztrapňovala a kompromitovala novináře z mainstreamových médií – a zvláště ty, kteří píší investigativní příběhy o americkém prezidentovi a jsou všeobecně vnímáni jako hrozba pro jeho agendu. Většinou se snaží vymýšlet si falešné zdroje. V roce 2017 jsme byli - tehdy jsem byl ještě ve Washington Post - poměrně útoční a aktivní v psaní o Donaldu Trumpovi. V dubnu toho roku jsem pracoval na příběhu o Eriku Princovi, zakladateli Blackwater Security, který se týkal toho, že se jménem Donalda Trumpa před jeho inaugurací zúčastnil tajné schůzky se zástupcem Vladimira Putina na Seychelách. A právě Erik Prince je zakladatel Projektu Veritas.

Co se dělo ve vašem případě?

Několikrát jsme ho v tu dobu spatřili blízko naší kanceláře. Poté se začali lidé z Projektu Veritas, aniž bychom tehdy věděli, že jsou to oni, objevovat na našich firemních událostech a večírcích. Myslíme si, že museli mít přístup do našeho firemního emailu. A na jedné z těchto událostí ke mně přišel nějaký muž a začal se se mnou vybavovat. Měl malou kameru a mluvil o tom, že točí dokument o Washington Post a zajímají ho názory novinářů na Donalda Trumpa. Naštěstí jsem byl i díky tomu, jak návodným způsobem otázky vyznívaly, opatrný a odpověděl jsem tak, jak bych odpověděl vlastním editorům – bez zaujatosti a kontroverzí. Pak se mě ještě přes kolegy snažili získat pro další rozhovor, ale já to ignoroval. Očividně zjistili, že jsem jim neřekl nic jako „Trump je hrozný“. Video následně vydali. To je prostředí, ve kterém dnes jako novináři pracujeme. Musíme být mnohem opatrnější - i co se týče lidí, kteří za námi chodí a tvrdí, že mají informace, protože se nás mohou snažit zdiskreditovat. Tohle je hra, kterou dnes hrajeme. Je to bláznivé.

A stává se to americkým mainstreamovým médiím často?

Nevím jak často. Nicméně stejná skupina ještě předtím, než jsem s nimi měl tuhle osobní zkušenost, podnikla rok trvající akci přímo proti redakci Washington Postu. Vytvořili fiktivní osobu, která tvrdila, že ji znásilnil republikánský uchazeč o senátorské křeslo Roy Moore. S touhle informací přišla i do Postu a snažila se, abychom její příběh napsali. Snažila se přesvědčit redakci, aby její příběh použila, a ona pak mohla říct, že „Washington Post napsal nepravdivý článek“ - a zdiskreditovala tak celé naše reportování o senátoru Moorovi, o kterém jsme předtím zveřejnili několik pravdivých a na faktech postavených příběhů o sexuálním obtěžování a zneužívání.

Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková
Autor: Bakala Foundation, Eva Kořínková

Čím dál víc čtenářů dnes přestává věřit klasickým médiím a je tu cítit okouzlení alternativními weby, které čtenářům opakují, že jim všichni ostatní lžou. Jak mohou novináři lidem vysvětlit, že se pokoušejí popisovat reálný stav světa?

Těžká otázka. Propaganda a útoky na mainstreamová média vážně poškodily jejich pověst. Ale myslím, že k tomu hodně přispíváme i sami a ulehčujeme práci těm, kteří nás chtějí zdiskreditovat. V novinách, jako jsou New York Times nebo Washington Post, jsou jak zpravodajské rubriky, tak názorové sekce – a podle mě nejsou často dost jasně oddělené. Podobně je čím dál tím těžší popsat rozdíl mezi názorovými blogy a zpravodajskými weby. Ano, tyhle blogy a komentáře mají velkou návštěvnost a je tu finanční motivace vytvářet tenhle typ článků. Určitým způsobem ale cítím, že názorové sloupky a blogy podrývají důvěryhodnost a serióznost textů, které se snaží o událostech zpravodajsky reportovat nebo dělat investigativu.

A je to jen váš pocit? Nebo probíhá mezi americkými novináři diskuze o názorových rubrikách?

Žádnou diskuzi jsem nezaznamenal. Jak jsem říkal, emotivní komentáře a názorové texty přinášejí větší návštěvnost a více kliků než zpravodajské texty. Proto je vidět jejich větší nárůst a někdy i dominance na online serverech. A čtenáře to mate, už nedokážou rozpoznat, co je názor a co fakt. Už se dnes nedívám tak často na BBC, ale mám jistotu, že když si zapnu BBC nebo PBS ve Spojených státech, dostanu hodně kvalitního zpravodajského pokrytí a velmi málo názorů. Přál bych si, aby tohle byla novinářská norma.

To, co popisujete, je propojené i se sociálními sítěmi a vystupováním novinářům na nich. Jaká je vaše strategie?

Netweetuji téměř nic kromě vlastních článků, detailů, které se přímo týkají mé práce, nebo zajímavých článků jiných novinářů. A nemám na Twitteru téměř žádné osobní věci. Chci předejít tomu, že si mě lidé vygooglují a automaticky mě zařadí do jednoho či druhého „tábora“. Jako reportér potřebuji mluvit se všemi.

Je tohle běžný přístup amerických novinářů?

Ne, myslím, že jsem jeden z mála. I kdybych si myslel, že něco, co Donald Trump udělal, je nehorázné, budu se snažit ponechat si svůj názor pro sebe – a spíše zjišťovat nová fakta, která bych mohl zařadit do příštího článku, než o tom psát na Twitter naštvané příspěvky. Ale moji kolegové se rozhodli, že prostě naplno odhalí svou frustraci, a tak se zpolitizují. Většina z nich se rozhodla, že je důležitější mít publikum než objektivitu a neutrální veřejnou image. A v poslední době se tímto směrem posouvají téměř všichni novináři – stávají se na sociálních sítích názorově vyhranění. Chápu, chtějí si svoje publikum zvětšit a stát se influencery. Možná čekají nabídku od CNN nebo MSNBC, aby mohli říkat své názory v televizi, nebo dostali smlouvu na vydání nové knihy. Ale to podle mého názoru není novinařina.

Proč vám názorová vyhraněnost reportérů na sociálních sítích vadí nejvíc? Jaké důsledky má?

Každý poté může zpochybňovat vaši objektivitu. Čtenář může přestat věřit jejich reportování, protože ho bude považovat za zaujaté. Bude si myslet, že tihle novináři možná mají vlastní agendu, a proto to píší. A hodně čtenářů už se vážně takto cítí. Pro mě je důležité, aby čtenáři věděli, že já žádnou agendu nemám – nebo že jsem aspoň schopný ji veřejně nepopisovat na sociálních sítích. Vše, co jako novináři máme, je naše reputace. Jistě, je tu i reputace našich vydavatelství a redakcí, ale je to osobní pověst, co vám nakonec získá informace. Ale když budete názorově vyhranění na internetu, může si každý říct „hele, ty jsi proti Trumpovi, nechci s tebou mluvit“. Odhalováním názorů si podkopáváme důvěryhodnost coby nezávislí novináři. Postupně ztrácíte schopnost a možnost bavit se s důležitými lidmi ve vládě a dělat to, co je základem naší práce: odhalovat problémy spojené s americkými úředníky či politiky, ať už jsou demokraté, nebo republikáni.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].