0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Společnost11. 8. 20165 minut

Češi jsou tolerantní k tomu, co nemají před očima

Jak obtížné je přejít z porno světa do běžné práce

Helena žije v neustálých obavách. Obvyklé strachy, které máme všichni, jsou u této blondýny, která působí výrazně mladší než na svých jedenatřicet, ještě rozšířené o úzkost, že její kolegové v práci či učitelé a ostatní studenti na vysoké škole, kterou studuje, přijdou na tajemství z její minulosti.

Helena deset let pracovala v pornoprůmyslu: většinu z toho času za kamerou jako vizážistka, ale celkem tři roky také před ní jako herečka. Se světlejší barvou vlasů a bez dramatického make-upu sice dnes vypadá výrazně jinak, ale čas od času ji někdo pozná či se o její minulosti dozví jinou cestou.  A zatím většina lidí - mimo rodiny a nejbližších přátel – na tuto informaci reagovala způsobem, který Heleně nebyl příjemný. „Zejména muži se ke mně začnou chovat úplně jinak,“ říká. „Jakoby si ke mně najednou mohli dovolit cokoliv, jako bych v jejích očích ztratila na ceně.“

Reklama

Co je nepříjemné, ale víceméně neškodné u náhodného známého, však může mít konkrétní a ničivé dopady třeba v práci. Když na její minulou kariéru přišel jeden z podřízených v bezpečnostní agentuře, kde pracuje, přestal podle Heleniných slov plnit její pokyny. „Naprosto jsem u něj ztratila respekt, přestože do té doby neměl problém,“ říká Helena. „Proto mě taky děsí, co by nastalo, kdyby se to dověděli ve škole. Pro lidi prostě přestane být důležité, co vím a umím teď, budu pro ně prostě jen pornoherečka, co roztáhla nohy.“

Sama se dnes dívá na prostředí pornoprůmyslu kriticky – jde o prostředí, které podle ní zejména ženy využívá a ponižuje. Přesto Heleně vadí vrcholné pokrytectví takové situace: „Všichni se na to dívají, ale odsuzují lidi, kteří to pro ně vyrábí?“

Z příběhu mladého analytika think-tanku Evropské hodnoty Jakub Jandy, o němž píše autorka tohoto textu v nejnovějším vydání Respektu, by se mohlo zdát, že pornominulost v české společnosti neznamená konec kariéry ani výraznější společenský odsudek. Janda v devatenácti natočil video, v němž se svléká a masturbuje, a přestože na něj kvůli tomuto „selhání“ - jak o tom mluví sám Janda - útočí třeba prezident Miloš Zeman, jeho kariéru to závažněji nepoškodilo.

Jenže je otázka, zda je Jandův případ potvrzením tolerance české společnosti, či spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Výsledky řady výzkumů by sváděly k závěru, že platí první závěr. Víme, že Češi nepovažují sledování pornografie za problematické, protože si ji nakonec sami často pouštějí, a že jsou mimořádně tolerantní v otázkách sexu.

Kupříkladu v průzkumu amerického Pew Research Center provedeného před dvěma lety mezi čtyřiceti tisíci respondenty ze čtyřiceti zemí vyšli Češi jako nejtolerantnější národ v pohledu na nevěru, předmanželský sex, potraty, antikoncepci či rozvody.

Jenže další informace tento závěr mírně problematizují. Ve zmiňovaném průzkumu sice čeští respondenti předčili v toleranci většinu ostatních národů také v pohledu na gaye a lesby, další průzkumy ovšem ukazují, že při konfrontaci s konkrétním projevem odlišné sexuální orientace naráží tuzemská tolerance na své limity.

Kupříkladu v celoevropském výzkumu, jehož výsledky zveřejnila Evropská komise loni na podzim, se čtyři pětiny českých respondentů cítí podle svých slov „nepohodlně“, pokud se stanou svědky „projevů náklonnosti“ homosexuálního páru. Češi mají také víc než jiné národy problém pracovat s lidmi odlišných ras či náboženského vyznání (bez ohledu na to kterého) nebo se jim nelíbí představa, že jejich děti navážou vztah s handicapovanou osobou.

Zároveň však Češi nevidí spojitost mezi těmito názory a nerovným zacházením, které by mohly způsobit. Ve stejném výzkumu totiž vyšlo najevo, že v míře větší než jinde nemáme za to, že by v Česku byla rozšířená diskriminace či nerovné zacházení (zejména založené na sexuální orientaci či pohlaví).

Konkrétně k pornografii sice podobný výzkum po ruce nemáme; žádnou podobnou stížnost neřešil Úřad ombudsmanky a ani personalisté si podobný případ nevybavují. Nedá ovšem moc práce si představit, že tyto otázky řeší velké množství Čechů a Češek. Americký datový žurnalista John Millward analýzou největší světové databáze pornoumělců zjistil, že hned po Američankách a Maďarkách jsou v ní nejvíce zastoupeny právě Češky. A velmi populární jsou také Češi ve světě gay porna.

Podobnou zkušenost jako Helena učinila podle její zkušenosti řada bývalých kolegů a kolegyň. O stigmatu, které si do běžného života pornoherci a pornoherečky odnášejí, vyprávějí třeba muži a ženy vystupující v americkém dokumentu After Porn Ends z roku 2012. Charity odmítají od pornohvězd přijímat finanční dary. Jedna pornoherečka v penzi přišla po pěti letech tvrdé práce o práci makléřky, když ji poznal jeden z klientů. Další příklady toho, jak obtížné je přejít z porno světa do běžné práce, přináší v tři roky starém textu on-line magazín Salon.com.

Přechod do normálního života pornohvězdám paradoxně znesnadňuje obrovská a stále rostoucí popularita jejich práce. Přehodit výhybku je obtížné také proto, že tyto lidi prostě vždy někdo někde pozná. A zatímco s jejich předchozím angažmá problém neměli, změní se to, když se tito lidé z fantazijního světa pornovideí zjeví v jejich každodenním životě.

A to může být vysvětlení rozporů, které se vyjeví, když měříme českou toleranci: přímo před našima očima, v našem běžném životě neradi vidíme to, co ve vzdálené a skryté podobě tolerujeme. Ale pouze v otázce sexu. U tolerance vůči cizincům se zdá, že je to přesně naopak: bojíme se hlavně těch, které jsme nikdy neviděli.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].