Finsko se rádo prezentuje jako úspěšná členská země Evropské unie, je oprávněně hrdé na svůj vzdělávací systém a vysokou úroveň vzdělání, je „pravlastí“ mobilních telefonů a finská Nokia je symbolem závratného technologického rozvoje globálního světa. Všechny ty charakteristiky jsou pravdivé – ale existuje i jiné Finsko. Země, kde se lidé opíjejí, aby zapomněli na bezútěšný okolní svět, země, která je na jednom z „předních“ míst v počtu sebevražd, násilná země, kde nesmyslná hádka nezřídka končí zbytečnou smrtí. Tohle drsné Finsko známe třeba z novinových zpráv o střílení ve školách, nebo z filmů slavného režiséra Akiho Kaurismäkiho.
Právě do toho druhého Finska nás zavádí současná finská autorka Maria Peura (nar. 1970). Její svět je o to drsnější, že leží na dalekém severu, v Laponsku. I Laponsko má přinejmenším dvě tváře: pro turistický průmysl je to domov Santa Clause a ráj milovníků sjezdového i běžeckého lyžování, ale pro Marii Peuru je to zaostalý, bezútěšný kraj, odkud se dokáže jen málokdo vymanit, smrt je tu až příliš častou součástí všedních dní a láska je víc hledáním fyzického tepla než pospolitosti, spíš pářením než milováním. Podobně syrově jako Peura viděli Laponsko i dva další autoři, jejichž díla byla vydána česky – Timo K. Mukka (za pozornost stojí zejména jeho román Země je hříšná píseň) a Rosa Liksom (povídková kniha Prázdné cesty).
Román Na okraji světla popisuje dospívání mladé dívky Kristiny ve vesnici na hranicích mezi Finskem a Švédskem. Tato věta by ovšem mohla uvádět i idylický dívčí román, tím ale Na okraji světla opravdu není. V krátkých kapitolkách se míhají útržky osudů a příběhů, které Kristinu obklopují. Například teta Mansi, kterou vesnice odvrhla, protože nemohla mít děti, a ona spáchala sebevraždu skokem z rychlíku jedoucího na jih. Nebo Kari, do kterého se Kristina zamiluje a má s ním poprvé sex. Kariho otec je ve vězení, protože téměř zabil svou ženu, Kariho matku, a Kariho bratrance Pekka rovněž spáchal sebevraždu v pověstném vlaku smrti mířícím na jih. Kristinin otec chodí veřejně snad za všemi ženskými z vesnice, ale vždycky se vrací domů a jeho žena, Kristinina matka, ho pokorně vítá, jen aby zachovala dekorum spořádané rodiny lepších lidí – do té doby, než upadne do závislosti na antidepresivech a pomátne se.
Kniha Marie Peury ale není je výčtem katastrof a tragédií. Světlo do ní vnáší opravdovost Kristininých prožitků, i když ji autorka nevyslovuje a hrdinka si ji ne vždy uvědomuje: Kristinina láska ke Karimu, střídání pocitů štěstí a beznaděje, její soucit s matkou, ale zároveň pochopení pro veselého otce, urputná snaha z toho temného světa uniknout – do vymyšleného světa příběhů nebo doopravdy. Vztah rodičů i Kristininy snahy o únik končí ne úplně pravděpodobným happyendem, ale jak konkrétně, to nebudu prozrazovat.
Divákům „smířlivě laskavých“ českých komedií může román Marie Peury připadat příliš drsný, příliš syrový a příliš opravdový. Těm, kdo četli její první román o incestním vztahu pedofilního dědečka k malé vnučce (Nekonečná je lásky tvá, česky nevyšlo) by se naopak mohl zdát téměř idylický a bezproblémový. Záleží na úhlu pohledu. Na okraji světla je v každém případě čtivá, dobře napsaná a dobře přeložená kniha, která nám pootvírá okno do jiného světa, než na jaký jsme zvyklí.
A ještě jedna úplně nedůležitá poznámka na závěr. Autorčino příjmení se k Laponsku skvěle hodí, protože peura znamená divoký sob.
(Z finštiny přeložil Vladimír Piskoř, Havran Praha 2009)
Markéta Hejkalová (nar. 29. února 1960) – spisovatelka (autorka románů Kouzelník z Pekingu, Slepičí lásky, Vždycky jedna noc a knih faktu Fin Mika Waltari nebo U nás v Evropě), překladatelka finské literatury (hlavně Mika Waltari a Arto Paasilinna), nakladatelka, pořadatelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a místopředsedkyně Českého centra PEN klubu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
