V posledních dnech roku 2006, na konci posledního roku svého letitého staromládenectví, jsem si ve velikém klidu a usebrání přečetl román Roberta Walsera Jakub von Gunten (2005).
Byl to jeden z těch zážitků, na které určitě nikdy nezapomenu.
Pomalá kniha, v níž se celkem nic nestane. Napsaná důkladným a naprosto přesným jazykem. A funguje to… asi jako když němý promluví a jeho první slova jsou: „Mám vás rád, pane.“ Je možné nepodlehnout přitom dojetí? Tedy láska na první přečtení.
Jelikož jsem naštěstí nebyl ani první ani jediný, kdo vstup poněkud utajené hvězdy z první čtvrtiny 20. století na českou literární scénu přijal s nadšením, vydal od té doby Opus a překladatel Radovan Charvát několik dalších Walserových opusů.
Pomocníka (2006) jsem zakoupil, ale dosud nepřečetl, zato tenkou Procházku, kterou mi k Vánocům poslal sám překladatel, jsem slupnul na jedno noční posezení.
Zase to bylo pár dní před koncem roku, ale starý mládenec už tu byl jen jeden: Robert Walser. Můj konec roku plný dětí a rodinných návštěv byl tentokrát hektický až běda; tím víc jsem si tu literární procházku užil.
Walser má v sobě čistotu a prostotu, která vítězí nad každou literaturou; navíc píše tak krásné věty, že si je chcete přečíst i dvakrát nebo třikrát, přesto, že jim dobře rozumíte. A hra s „procházkou“, kterou autor absolvuje dvojjedině fyzicky i na papíře, musí poskytnout veliké blaho každému, kdo někdy zkoušel něco napsat: věrohodná, tichá neokázalost, s jakou autor buduje formálně dokonale přesnou, dnes by se asi řeklo postmoderní stavbu, vás jenom ještě víc nakloní tomuhle geniálnímu outsiderovi.
Zajímal by mě vztah Walser vs. Kafka; Radovan Charvát o tom snad něco ví. Není totiž možné nepostřehnout podobnost literárních stylů, ani – velmi charakteristická – přítomnost jemné sebeironie v dílech obou německy píšících autorů. Je pravděpodobnější, že Kafka znal knihy Walserovy, než naopak. Max Brod ostatně patřil nejen k velkým protektorům Kafky, ale též k několika málo lidem, kteří ihned rozeznali talent Walserův.
Ještě k té Procházce: je to vlastně jen delší povídka, co nezabere víc než čtyřicet stran. Jsem si ale jist, že ten, kdo od Walsera předtím nic nečetl, uvízne na téhle pytlácké udičce jako na třešňové návnadě.
Robert Walser chodil rád. Krátce před koncem roku jsem se s ním prošel, a teď bych rád chodil mnohem víc, než chodívám. Tak to bude nejspíš dobrá literatura.
P.S.: Kupte si na www.kosmas.cz i publikaci Robert Walser 1878–1956, ještě ji mají…
Martin Reiner
(1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
