Probudili jsme se, když už bylo skoro pozdě

Řekl byste, že jsme ve válce s Ruskem?

Ano. Já si myslím, že jsme ve válce s Ruskem už roky, jen jsme si to nechtěli připustit. Byla to nevyhlášená válka už od devadesátých let. Od té doby, co Rusko přijalo Karaganovovu doktrínu, která říká, že Rusko má právo, a dokonce povinnost zasáhnout v okolních zemích, pokud jde o ochranu „rusky mluvících patriotů“. Na tom vlastně stojí neoimperialismus dnešního Ruska. Když měl estonský prezident Lennart Meri v Německu v roce 1994 projev na jedné mezinárodní konferenci o tom, že tato doktrína umožní Rusku nárokovat si i po roce 1989 zásahy do samostatných zemí a že je to nepřípustné, ruská delegace včetně jejího lídra, kterým byl tehdy relativně mladý ruský úředník a místostarosta Petrohradu Vladimir Putin, opustila během projevu místnost. Vlastně si nemyslím, že jsme někdy pochopili ruský imperialismus, který tu zůstal i po pádu Sovětského svazu. Od té doby vidíme nejrůznější vraždy v zahraničí i doma, jako bylo otrávení a uvěznění Putinova největšího kritika Alexeje Navalného, otrava Alexandra Litviněnka, zastřelení Borise Němcova, Putin rozpoutal válku v Čečensku, anektoval Krym. A my jsme vždycky udělali minimum, co jsme museli, a mysleli si, že je to dostatečná reakce. Ale ona nikdy nebyla. A pokaždé si Putin řekl, že může jít dál – a šel.

Co konkrétně se tedy stalo, že jsme se najednou ocitli v situaci, kdy ruský prezident provede invazi do demokratické země?…