Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Jedno město, dva národy

Reportáž z Českých Velenic, místa rozděleného otevřenou hranicí

České Velenice
Je to zkrátka tady. (Přechod do Gmündu) • Autor: Milan Bureš

Podél ulice Revoluční se táhne kaštanová alej, pro město tak významná, že kaštanový list zdobí i městskou vlajku a znak. Na konci dlouhé ulice s nádražím, kulturním domem a radnicí stojí hotel a zastavit se u něj znamená ocitnout se v centru Českých Velenic. Tomu místu tu říkají Michlplac, i když jde spíš jen o křižovatku a na skutečné obdélníkové historické náměstí je to odtud ještě dva kilometry. Cestou k němu člověk překročí po lávce Lužnici, která se tu mění na řeku jménem Luschnitz, a na úhledném barokním náměstí už si objednává kávu německy: České Velenice mají své bývalé centrum v rakouském Gmündu, v 19. století bývaly jeho předměstím, než nová hranice město přeřízla na dvě samostatné jednotky.

Velenice jsou tak unikátní právě tím, jak blízko je odtud do sousední země, s níž je město spojeno společnou historií, a místní se naučili té blízkosti zdatně využívat. „Do osmnácti let jsem tady žil za železnou oponou a na ten den, kdy padla a mohl jsem volně udělat první krok do Rakouska, nikdy nezapomenu, brali jsme to jako zázrak. Se vstupem do Evropské unie a pak do schengenu a pak na volný pracovní trh u sousedů se život tady pořád zlepšoval, posouvalo nás to do normálu,“ říká starosta Českých Velenic Jaromír Slíva. „Teď už se tu při sobotní vycházce neříká ,jdu za hranice‘. Je to zkrátka tady.“

Nehty a zase nehty

Velenická radnice právě prochází rekonstrukcí, nejdříve zevnitř a pak se bude opravovat i fasáda, koneckonců tou omšelostí tvoří budova městského úřadu mezi opravenými domy v táhlé ulici výjimku. Když Respekt navštívil České Velenice v roce 2003, rok před vstupem země do EU, tehdejší reportáž zachytila obraz městyse s otlučenými domy a silnicemi a chodníky plnými výmolů. Podél ulice vedoucí od hraničního přechodu tehdy stály prostitutky a nenápadně mávaly na auta projíždějících Rakušanů a Revoluční třída rozbíhající se z Michlplacu byla v dobové reportáži vyobrazena jako místo plné vietnamských obchodů s oblečením.

Reklama
Reklama

České Velenice
Zkrášlovací salony, kam se podíváš. (Michlplac) • Autor: Milan Bureš

Dnes, v poslední únorový čtvrtek o šestnáct let později, už nic z toho není pravda. Rodinné domky v bočních ulicích i bytové domy na hlavních třídách jsou opravené, silnice jsou rovné a chodníky kolem nich jsou vyskládány ze zánovních dlaždic. S touhle cestou „k normálu“ pomohly po vstupu do EU evropské peníze, stejně jako s opravou kapličky nebo proměnou oprýskaného kina v moderní kulturní dům, v němž se občas promítají i filmy – německé s českými titulky a naopak. Prostitutky se stáhly někam do bytů, město vyhláškou přijalo zákaz pouličního nabízení sexuálních služeb, a ani obchody s čínským textilem už tu není vidět, teď se místní vietnamští provozovatelé upnuli na jinou živnost: dům vedle domu na dvou hlavních ulicích má za výlohami zkrášlovací salony zaměřené zejména na manikúru a pedikúru nebo na masáže, před výlohami lákají dovnitř atrapy ženských rukou s nalepenými umělými nehty, každý jiné barvy a vzorů. „Mně se líbí tyhle, není to moc?“ radí se německy hlouček čtyř seniorek a jedna z nich ukazuje na velmi dlouhé zelené nehty na vystavené ruce. „To víte, u nás tyhle služby stojí dvakrát tolik,“ vysvětlují ženy, které sem přijely z Gmündu na levný oběd – chystají se do nové velké vietnamské restaurace u Michlplacu.

České Velenice
Na skutečné náměstí stačí přejít Lužnici. (Gmünd) • Autor: Milan Bureš

Na kraji aleje zabíjí na lavičkách čas velenická mládež – pět mladých lidí mezi 17 a 23 lety. Jedna dívka ze skupinky je už v brzkém odpoledni opilá a ve vzduchu je u laviček cítit kouř marihuany. Ani jeden z pěti mladých nedokončil střední školu, prý je to zbytečné – v Rakousku stejně dělají nekvalifikovanou práci, doplňují zboží do regálů nebo prodávají v obchodním centru, a na to stačí základní vzdělání, které mají. „Co chceme od života?“ opakuje s úsměvem naši otázku mladý muž a houpe přitom na kolenou svou přítelkyni, která stejně jako on prodává v obchodě na rakouské straně. „No pracovat v Gmündu, našetřit, abychom si tam mohli pronajmout byt a koupit auto. Co by nám pak chybělo? Tady se nic neděje a platy jsou tu nízké, tam je to celkově lepší.“

České Velenice
Čekání na rakouské zákaznice. (Jedno z mnoha nehtových studií v Českých Velenicích) • Autor: Milan Bureš

Než se pětice kamarádů rozhodla skončit předčasně se studiem, chodili na místní střední školu zaměřenou na dopravu, na níž se žáci učí být průvodčím či výhybkářem, ale také nástrojářem nebo svářečem pro nadnárodní společnost Magna Cartech s hlavním sídlem v Kanadě. To je největší místní zaměstnavatel, v Hospodářském parku na kraji Velenic má v halách práci pro 1200 lidí, ale protože místní jezdí pracovat hlavně do Rakouska a pracovních sil je málo, získává podnik pracovníky hlavně z Ukrajiny.

Mezi domy, kam ústí cesta pro pěší a cyklisty z Rakouska, právě vcházejí dva mladí muži, jdou z gmündské Obchodní akademie, která každý rok otevře nultý, přípravný ročník pro zhruba dvacet českých dětí a poté, co v něm zvládnou němčinu, mohou školu zdarma vystudovat. „Naši si toho všimli, že ta možnost existuje, tak jsem to zkusil. Je to dobré pro jazyk,“ říká mládenec, „a seženu pak v Rakousku kvalitnější práci.“

Možná jen plácám

Na dlouhé ulici směrem k železničnímu přejezdu končí řada kosmetických salonů a začíná úsek pohostinských zařízení: před restaurací na konci ulice jsou tu dvě cukrárny-kavárny vedle sebe. Dorty a zákusky na české straně jsou pro Rakušany za výhodnou cenu, a tak se tu s tímhle provozem dá dobře uživit. V kavárně nazvané V Křesle si zrovna mladá žena Julia se svým rakouským přítelem vybírá dorty na svatbu – berou se za týden a přišli ochutnat, co si objednají. Julia je Slovenka, v Rakousku pracuje jako masérka a před šesti lety si tam našla přítele, s nímž teď ukusuje místní specialitu, karamelový košíček s meruňkou. Blonďatá třicátnice, která nosí páru dorty k ochutnání, se jmenuje Pavla Zvoňárová a do Českých Velenic se přestěhovala před pěti lety z Prahy. Jejím pracovištěm tam byla Poslanecká sněmovna, kde do roku 2013 dělala asistentku, ale coby rodačku z Lomnice nad Lužnicí ji to táhlo zpět do jižních Čech. „Hledala jsem něco, co mi dá svobodu,“ říká Pavla Zvoňárová. „Věděla jsem, že tady v Českých Velenicích je velká fluktuace lidí, přes hranice pořád přijíždějí Rakušané, takže obchody tu půjdou, a navíc jsou tu levné nájmy.“ Provozovnu, v níž sama peče dorty, si pronajala na pět let i s bytem v patře, a teď se chystá smlouvu o dalších pět let prodloužit, za cukrárnu platí nájem pět a půl tisíce korun a za byt dva a půl tisíce, o čemž, jak říká, by se jí jinde ani nesnilo. Rakušané u ní pořídí dort za necelá dvě eura, o dva kilometry vedle v Gmündu za něj platí zhruba dvakrát tolik, takže o hosty nemá nouzi. „Pro mě je podstatné, že mi zbudou peníze a můžu si žít, jak chci,“ říká cukrářka, i v únoru opálená. „Dvakrát za rok to tady zavřu a jedu na měsíc na Bali. Teď jsem tam byla celý leden.“

Hledala místo, které jí dá svobodu žít si po svém. Našla České Velenice s nízkými nájmy a rakouskými zákazníky a víc od města nečeká - dvakrát ročně tráví měsíc na Bali a víkendy na lepších místech.

Tweetni to

České Velenice jí o moc víc než prostor pro její způsob života nenabízejí, v podstatě tu kromě práce netráví žádný čas – když má volno a nevěnuje se zrovna józe u Indického oceánu, jezdí do Třeboně nebo Slavonic a hlavně do Mikulova, kde má rodinu a přátele – někdy jen tak, někdy pomáhat na vinici. „Jezdím tam přes Rakousko kolem hranic, kde není žádný provoz, v Mikulově jsem odtud za dvě hodiny,“ říká.

A během týdne, když zavře, se vypravuje na rakouskou stranu do Gmündu, milovnice saunování tu navštěvuje relaxační vodní areál Sole-Felsen-Bad, do jehož sedmi bazénů se slanou vodou jezdí na plavecký výcvik i školáci z Českých Velenic. A v Gmündu Pavla Zvoňárová i nakupuje: kávu do svého podniku bere z třeboňské pražírny a limonády nabízí z vlastnoručně připravených sirupů, ale všechny zákusky ve vitríně jsou upečeny ze surovin koupených v Gmündu. „Mají je tam kvalitnější, kupuju tam všechno. A kromě masa a uzenin, které jsou v Rakousku dražší, tam v obchodě neutratíte víc než tady,“ říká kavárnice.

České Velenice
Světoběžník a jogínka z kavárny V Křesle. (Stanislav Koller, v zrcadle Pavla Zvoňárová) • Autor: Milan Bureš

U stolku pod zrcadlem dopíjí limonádu její známý Stanislav Koller, ve vodním areálu v Gmündu vaří v bistru u sauny a za chvíli mu začíná odpolední směna. „Autem jsem v práci za pět minut,“ usmívá se. Narodil se před 45 lety v Českých Velenicích a v Gmündu dělá kuchaře rok a půl, vypočítal si, že když splní podmínku minimálně deseti odpracovaných let v Rakousku, bude mít nakonec důchod 1200 eur měsíčně. „A to vydržím určitě. Je tam i lepší sociální systém, mám třináctý a čtrnáctý plat, v Rakousku se celkově žije lépe,“ říká. Vyučil se jako řezník a v Rakousku už pracoval i na jatkách. Když popisuje svůj profesní životopis po otevření hranic, vyklube se z něj světoběžník – na jatkách pracoval i v Irsku, v Belgii montoval průmyslové haly a také stavěl po celé Evropě s firmou boxy pro koně. Se svým životem je spokojený, dokázal si vydělat víc než v Česku a ještě toho dost viděl. „Ale jsem pro czexit,“ říká nakonec, „nevěřím Unii, nelíbí se mi, že nám pořád někdo z Bruselu diktuje, co smíme pěstovat a kolik máme přijmout migrantů. Že by zase byly hranice, to by mi nevadilo.“ Že by se mu ztížila cesta k rakouskému důchodu, to prý moc nepromýšlel, ale doufá, že by snad v Rakousku i po odchodu z EU mohl pracovat dál, jak říká. Vyhodil prý už i televizor, jak je ze všech zpráv o světě unavený, a taky proto, že „tam na všech programech pořád běží nějaké dezinformace, pravdu nám neřeknou“. Teď čerpá informace z Facebooku a vůbec internetu a je spokojen. Volil, jak říká, nějaké menší strany, ale na všechny vyjmenované politické strany odpoví záporně – prý už si nemůže vzpomenout. Naposledy, to ví jistě, volil na Hrad Marka Hilšera, protože to „mezi všechny ty zloděje v politice chce dostat nějakou mladou krev“.

Co nám kdo z Bruselu diktuje, když v něm sami sedíme, a že s těmi migranty to v Česku přece dopadlo dost nesolidárně, nad tím chvilku přemýšlí – a na nějaké konkrétní příklady bruselské zvůle si už nedokáže vzpomenout. „Víte co, já vlastně nevím,“ říká zamyšleně na odchodu z českovelenické cukrárny, „možná to, co říkám, je jenom plácání, říkám, co jsem zaslechl mezi lidmi, že se to tak říkává.“

Drama u Hofera

V gmündské nákupní zóně s několika supermarkety stojí na parkovišti auta s českou poznávací značkou a čeština je tu slyšet i mezi regály. Starší dvojice, téměř osmdesátiletá Marie z Českých Velenic a její o něco mladší známý Josef z Českých Budějovic, už má v supermarketu Hofer dost plný košík: dvě krabice konzerv pro kočku, plněné knedlíky a sýry a těstoviny a lahev italského vína. Pochvalují si ceny, prý sem jezdí šetřit za nákupy. Rodiče paní Marie museli po Mnichovu odejít z Velenic a vrátili se zpět s koncem války, když zase Češi vyhnali z města rakouské starousedlíky.

Marie si chválí bezplatnou péči v nemocnici hned za humny, v Gmündu, kde jí právě udělali spoustu vyšetření, a taky levné nákupy v rakouském řetězci Hofer. Uprchlíky a Romy navrhuje zplynovat.

Tweetni to

„Dobře se tu nakupuje a dobře se tu i žije,“ říká paní Marie, „teď jsem zrovna byla v Gmündu v nemocnici na předoperačních vyšetřeních, budou mě tam zbavovat křečových žil. Vyšetřili mě tak, že jsem ani nevěřila, co všechno se mnou dělají: ultrazvuk, rentgen krční a bederní páteře a kyčlí, cvičil se mnou ortoped, všechno zadarmo.“ Tuto výhodu blízké nemocnice, v níž se zejména aktivitou rakouských lékařů podařilo zařídit smlouvy s pojišťovnami tak, aby se v ní mohli bezplatně léčit i Veleničtí a nemuseli jezdit 60 kilometrů do Českých Budějovic, ve výše zmiňované reportáži z roku 2003 místní teprve vyhlíželi, teď je už sedm let realitou. „A jsou tam v nemocnici i tlumočníci,“ říká paní Marie, „hned na recepci vám zavolají nějakého lékaře pocházejícího z Česka a ten vás provází.“

U regálu s chlazenými potravinami kousek od české dvojice si berou do košíku pizzu dva muži tmavší pleti, když je paní Marie uvidí, trochu ztiší hlas. „Ale na něco ty dráty byly dobré. Že sem nechodili utečenci, to je hnus,“ říká zamračeně s pohledem upřeným na dva muže. „A co dostávají prachů, přivandrovalci,“ přitakává Josef. „Jako u nás cikáni, my taky máme dvoje zákony, pro slušné lidi a pro cikány,“ říká Marie, „já bych to všechno hnala do plynu.“

Hovor končí, pan Josef kamarádku napomíná, ať takhle nemluví, i když je to všechno pravda, nebo „to ještě bude v novinách“, ale ona trvá na svém. „Ať je. Do plynu s nimi,“ opakuje česká penzistka cestou k pokladně rakouského obchodu.

V restauraci kousek u železničního přejezdu na české straně si dává kávu čtyřicátnice Michala Klabečková, dnes už jí skončila směna pokojské v lázních Harbach. Do českých Velenic přišla kvůli dostupnému bydlení před 23 lety, pracovala jako servírka v hospodě, později si přivydělávala úklidem v rakouských domácnostech a od roku 2011 je zaměstnána v lázních za hranicemi. Do práce to má autem dvacet minut a každý měsíc si odnáší výplatu 1300 eur čistého plus dýška, ze zákona pobírá třináctý a čtrnáctý plat, každý leden má prémie a ke spoření 20 eur měsíčně jí firma přidává pět eur navíc. „Je to skvělý systém a mě tady na tom místě drží právě ta otevřená hranice,“ říká Michala Klabečková. „Dcera chodila do základní školy tady, do kroužku na balet do Gmündu, na lyže jezdím do Rakouska a ty procházky do přírody se psem tady mám moc ráda.“

Trochu otrávená se cítí být z místních lidí: když pomáhala kamarádce Lence se sbírkou pro děti z uprchlických táborů, musela prý lidem říkat jen to, že je to „na hračky pro děti“, ale pro jaké, to už raději zamlčela. Atmosféra v Českých Velenicích není příliš přející ničemu „cizímu“, znalci to v hovorech přikládají původní „profízlovanosti“ místa, k hranicím do oblasti železné opony byly dosídlováni prověření lidé s kladným vztahem k udavačství a bývalému režimu.

České Velenice
Zkrášlovací salony, kam se podíváš. (Michlplac) • Autor: Milan Bureš

„A ten duch tam přežívá pořád,“ říká o chvíli později kamarádka paní Michaly, Lenka Severová, na zápraží svého domu asi 15 kilometrů za Velenicemi. Kdysi provozovala hospodu ve Velenicích, ale teď už tam prý moc nezajíždí, druhý manžel je Rakušan a dcera Elena chodí už od základní školy do rakouských škol, teď navštěvuje gymnázium v Gmündu. S výjimkou dvou a půl roku, kdy manžela zavedla práce do Londýna a rodina jela s ním – vrátili se zpět před dvěma lety. Elena v Londýně navštěvovala německou školu a její matka tam v době uprchlické krize založila spolu s dalšími šesti maminkami spolužáků charitu – začaly jezdit pomáhat do uprchlických táborů a dodnes vypravují každý rok dvakrát na Lesbos 33 palet s pomocí a samy tam s ní jezdí.

„Cítím, že když spolužáci mluví o Česku, zní to už trochu hanlivě. Jak se víc začala používat slova jako ,cizinec’, ,hranice’ a ,naše země’, začíná to dopadat i na nás, Böhmen.

Tweetni to

Lenka Severová sbírala pomoc vloni i předloni i v Gmündu, tam to prý bylo s náladou lepší, lidé věděli, že přinášejí oblečení a peníze pro lidi na útěku. „Ale už se to nějak horší, jak se nacionalismus v Evropě začal zvedat, cítíme to i v Rakousku. Už se na nás nedívají tak přívětivě,“ říká Lenka Severová. A její dcera to stvrzuje: při nedávných zkušebních volbách uspěla u nich na gymnáziu mezi studenty národovecká strana. „A už cítím, že když mluví o Česku, mluví trochu hanlivě – jak se začala víc používat slova ,cizinec‘ a ,naše země‘ a ,hranice‘, dopadá to i na nás, Böhmen,“ říká Elena.

Každopádně si z blízkosti hranic míní i dál brát vše dobré, co jí to nabízí. Rozhodla se změnit působiště a začít studovat ve Vídni hotelovou školu, pak by ráda studovala ještě na zdravotní sestru. „Ta Vídeň mě hrozně láká,“ říká Elena, „ten ruch a ty různé národy, podobně jako to bylo v Londýně.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivana Svobodová

redaktorka

Ivana Svobodová
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 556
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte