Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Pocit čistého štěstí

Se snowboardistkou Šárkou Pančochovou o meditaci v pohybu a životě v komunitě

Šárka Pančochová
Šárka Pančochová • Autor: Matěj Stránský

Je jednou ze tří současných českých královen na prkně. Poprvé na něm stála v jedenácti letech, od patnácti se freestyleovému snowboardingu věnuje profesionálně. Ty, kteří Šárku Pančochovou sledují, fascinuje vysokými skoky nad odrazovou rampou, ale i lehkostí, s jakou se zvedá po nebezpečných pádech. Říká, že strach má vždycky, když stojí nahoře na hraně. Před ní je několik metrů sněhu prudce stoupajícího do nebe a pak jen ticho a vzduch.

Vyrůstala jste v rovině okolo Uherského Brodu. Jak daleko jste to měla na nejbližší kopec?

Paradoxně strašně blízko. Žila jsem v Maršově, ve vesnici, která je součástí Uherského Brodu. Kousek odsud je takové malé středisko, Nezdenice, s jednou sjezdovkou a jedním vlekem. Kopec měří sotva dvě stě metrů a býval tam jeden skok. Já jsem se vždycky odpoledne po škole sebrala, skočila na vlak a šla jezdit.

Freestyleový snowboarding býval ve svých profesionálních začátcích hodně klučičí sport. Kluci platili za ty, kteří víc riskují, takže skáčou výš, slibovali větší show a snáze sháněli sponzory. Platí to i po dvaceti letech?

Situace se hodně změnila, hlavně vlivem nových technologií. V Japonsku zhruba před deseti lety vyvinuli speciální airbagovou konstrukci na trénování skoků. Odrazíte se sjezdem po kartáčích a dopadáte do polštáře nafouknutého vzduchem, který má ale pevný šikmý dopad, takže nekončíte na placce. Tvarem to přesně simuluje skok na sněhu, zároveň ale dopadnete do měkkého, tudíž nehrozí úraz. Odpadá ten moment pochybností při náročnějších tricích, a díky tomu i velmi mladé holky začaly skákat devítistovky (skok, při kterém se jezdkyně otočí o 900 stupňů okolo osy těla – pozn. red.), což byl donedávna klučičí standard.

Ta konstrukce působí dost sofistikovaně. Je to úzkoprofilová věc?

Právě že ne. Stojí to jen okolo půl milionu eur. Já bych byla hrozně ráda, kdyby se tréninkový airbag podařilo postavit u nás, protože by to český snowboarding posunulo úplně jinam. Sama na tom ráda trénuju, funguje to dobře a bylo by skvělé mít tu jednou dobrou základnu, kde trénovat děti. Japonci mají tým takových malých nindžů, školáků, kteří skáčou naprosto neuvěřitelně. Už teď je z nich freestyleová elita, klučičí i holčičí, právě díky tréninkovým možnostem.

Zvedá tohle všechno konkurenci?

Jasně. Kluci běžně skáčou trojitá salta, kdy rotují o 1640 stupňů, a holky je dotahují. Před dvaceti lety, kdy profesionálně jezdil můj trenér Martin Černík, se skákala tisíc osmdesátka. Ale za sebe nemůžu říct, že by mě ty změny nějak zvlášť bavily. Je to víc gymnastika než snowboarding. V rámci disciplíny Big Air, kde se jenom skáče, nemusíte umět zas až tak jezdit, stačí, když dobře odvedete trik. Snowboarding se přitom nejvíc ukáže na kopci při slopestylu, kde se během jízdy mění překážky a skoky.

Proč jste se rozhodla věnovat Big Airu, když vás to tolik nebere?

Abych mohla na olympiádu. Kvalifikace je složená z Big Airu a slopestylu. Ale není to zas takové utrpení. Když třeba letíte do Milána na víkend, kde máte dvě hodiny trénink, pak závod a pak si jdete dát kafe do centra s lidmi, které znáte, je to docela fajn.

Co se musí stát, aby mladá Češka dostala v téhle menšinové disciplíně šanci jako vy a v patnácti měla profesionálního trenéra?

Potkat člověka, který uvěří ve váš potenciál. Mít štěstí. A taky vůli jít si za tím, co chci. Já jsem v patnácti odjela na snowboard camp, týden na horách, tam jsem se seznámila s Jožinem Toufarem, bývalým profesionálním snowboardistou, který se mnou začal jezdit na hory a věnovat se mi, protože si myslel, že ve mně něco je. A zároveň přes něj přišla nabídka od firem Flow Snowboards a Nugget oblečení, abych za ně jezdila. Tohle mi finančně pomohlo začít se snowboardingu věnovat naplno.

Proč se vás, v té době neznámé mladé holky, chopily hned dvě firmy?

Tehdy před dvanácti patnácti lety startovala expanze celé branže u nás a po lidech jako já byla poptávka. Získala jsem hned v počátcích sponzory, kteří nám dali peníze na to, abychom mohli jezdit na hory, a my jsme pro ně točili propagační videa a fotili fotky do katalogů. Spousta jezdců dneska nemá sponzory a snowboarding je celkem nákladný sport, protože často musíte vyjet za hranice, abyste mohli trénovat. Měla jsem štěstí a moje vůle a snaha se někam dostat mi pomohly.

Na kolik vás přijde sezona a jak sháníte peníze?

Já teď jezdím za Nidecker Snowboards, Red Bull a další mezinárodní značky a na financování mojí sezony se podílí i Svaz lyžařů a Dukla, protože jsem v reprezentaci. Většinu roku žiju v Americe v jednom středisku v Coloradu, protože pro freestylisty jsou tam nejlepší podmínky. V nákladech na sebe vydám v přepočtu pět set až sedm set tisíc korun a na to si vydělám. Jsem nenáročná. Nežiju v hotelu, pronajímám si byt na celou sezonu s několika dalšími snowboardisty, často i jezdíme společně a sdílíme trenéra.

Potřebujete servismana?

Ne. Když dostanu nové prkno, nechám si udělat hrany a skluznici a pak už to jen zlehka udržuju. U nás freestylistů to není zas tak důležité jako u snowboardcrossařů nebo slalomářů. Na závody mám dvě prkna pro všechny disciplíny, kdybych to jedno náhodou při skoku zlomila, a většinou mi stačí jenom dotáhnout vázání.

MALÁ KOMUNITA

Snowboarding funguje víc na přátelské bázi než na bázi konkurence. Stává se, že se favorité závodu domluví, že odjedou jen základní jízdu, aby dali šanci méně známým jezdcům. Proč to tak je?

Jsme malá komunita. Top jezdkyň ve freestylu je jen okolo deseti a pravidelně se vídáme. Nejen na závodech, ale často spolu pracujeme, točíme reklamy pro sponzory, společně trénujeme. Já jsem propojená s Cheryl Maas, holandskou snowboardistkou, nebo s Norkou Silje Norendal. Obě jezdí skvěle a táhnou mě nahoru. Před sezonou si většinou s Cheryl zavoláme a řekneme si: „O.K., pojedeme tam a tam, tehdy a tehdy.“ Jedeme pak spolu, bydlíme spolu, trénujeme spolu, jsme vlastně pořád spolu. Logicky jsme pak víc kamarádky než konkurentky.

Proč by to mělo být třeba u lyžařů jiné?

Jednak proto, že hlavně sjezdové lyžování je masový sport, takže je v něm daleko víc peněz a závodníků, a tím pádem větší tlak na jednotlivé jezdce, aby makali. Freestyleový snowboarding je volná disciplína, nerozhodují setiny sekundy. Je to navíc relativně nebezpečný sport, což posiluje pocit sounáležitosti mezi námi.

Při sjezdu na lyžích se přece můžete zabít takřka kdykoli.

Můžete. A nechci to vůbec zlehčovat. Ale člověk při něm pořád nelítá pětadvacet metrů daleko. Na mistrovství světa v Big Airu loni ve Španělsku si takhle tři holky během víkendu zlomily záda, protože byly špatné podmínky. Tohle skóre není u lyžařů obvyklé. Já si na závodech vždycky přeju, aby všichni bezpečně odjeli tu nejlepší jízdu, a jsem šťastná, když u toho můžu být.

Pancochova04_archiv Šárky Pančochové
Zimní olympiáda v Soči, 2014. Následný hrozivě vyhlížející pád, po kterém zůstala několik vteřin nehybně ležet na zemi, komentovala snowboardistka slovy: „Bouchla jsem se do hlavy, ale žiju, takže dobrý.“ • Autor: @premekvida

Na YouTube je jako nejhledanější záběr spojený s vaším jménem pád na olympiádě v Soči, kde přeletíte hranu, při dopadu se prudce praštíte do hlavy a několik vteřin nehybně ležíte na zemi. Míváte strach?

Vždycky. Když stojím nahoře na hraně, tak k sobě mluvím. V tomhle smyslu je snowboarding konstantní práce sám se sebou.

V čem přesně ta práce spočívá?

Říkám si v duchu, že jsem zkušená, že mám natrénováno a že se není čeho bát. Snowboarding je z poloviny o mentální rovnováze. Když porovnám stavbu těl a fyzickou zdatnost jezdkyň na vrcholové úrovni, mají je všechny podobné – silné nohy, pevná břicha, všechny jsou mrštné. Rozhoduje mentální stránka, jestli to v daný moment člověk dá, nebo ne.

Jak se na tohle připravujete?

Komunikuju se sebou. Už od probuzení si v den závodu udržuju pozici, které se říká postoj šampionů. Narovnávám se, otevírám hruď, ramena dám dozadu a zhluboka dýchám. Ověřila jsem si, že to úplně změní emoci těla. Jako by v tu chvíli zjistilo, že nemusí být nervózní, protože se nechystá nic, co by už neznalo.

Přišla jste si na to sama?

Hodně mi pomohl sportovní psycholog Marian Jelínek, který dlouho pracoval s Jaromírem Jágrem. Loni v létě jsem měla tři měsíce času, protože jsem rehabilitovala po operaci obou ramen po předchozích zraněních. Byla jsem v Praze a rozhodla jsem se ho oslovit. Chodila jsem k němu, povídali jsme si a dal mi několik knížek o psychologii ve sportu.

Jak jste si sama v sobě vyřešila, že se můžete kdykoli fatálně zranit?

Člověk musí být chytrý v rozhodnutích a poslouchat sám sebe. Ve snowboardingu nejde nic tlačit přes nějakou přirozenou hranici sebeusilovnějším tréninkem. Nemůžete někoho nutit do nového triku, pokud se na něj vnitřně necítí. Když jsem samu sebe v tomhle smyslu neposlouchala, většinou přišly ty nejhorší pády.

HNACÍ MOTOR

Co vám řekli rodiče, když jste jim jako dospívající děvče oznámila, že chcete skákat na snowboardu? Neměla o vás vaše matka strach?

Moje máma o mě má strach konstantně. Ale já jsem v jednom období chtěla jezdit motokros, tak myslím, že rodiče byli docela rádi, když jsem pak dala přednost prknu. Nikdy se mě nesnažili odradit, i když věděli, že je to nebezpečný sport. Asi tuší, že bych nikdy neměnila. Snowboarding je pro mě meditace.

V čem přesně spočívá?

Když je vaše mysl v tom flow stavu, v proudu pohybu těla, kolem vás je ticho, vy jedete krajinou a nad ničím nepřemýšlíte, je to skvělý pocit. Čisté, návykové štěstí. Sjezdový lyžař stojí v šest ráno na kopci, pak má dvoufázový trénink a jde běhat, aby nevyšel z kondice. Freestyleový snowboarding je v tomhle jiný. My taky trénujeme intenzivně, můžeme nekonečně posouvat vlastní hranice, ale musí to vycházet zevnitř.

Ester Ledecká, Eva Samková a vy: čím to je, že Česko má ve snowboardingu ve všech třech disciplínách nejlepší ženy?

Přemýšlela jsem nad tím nesčetněkrát. Fascinuje mě to, ale nemám na to odpověď. Možná jsme my Češky prostě badass, ostré holky, ale těžko říct. Samotnou by mě to zajímalo!

Loni na jaře jste pohnula veřejným míněním poté, co jste promluvila o své homosexuální
orientaci. Proč jste se k tomu rozhodla?

Cheryl Maas dala rozhovor americkému serveru Outsports, který tyhle otázky sleduje, a zeptala se mě, jestli s nimi taky nechci mluvit, když jsem zrovna v Americe. Já jsem si řekla, proč ne, a víc jsem o tom nepřemýšlela. Rodiče to věděli už dávno, měla jsem v té době stálou přítelkyni. Outsports to pak zveřejnil v době mistrovství světa ve snowboardingu, a tak se to dostalo do Česka. Média se toho hned chytla, ale já jsem to udělala hlavně proto, abych pomohla lidem nebát se být sami sebou. Nejde přitom jenom o sexuální orientaci, ale o cokoli, s čím člověk cítí, že nezapadá do komunity.

Neměla jste obavy, jestli se od vás neodvrátí konzervativnější sponzoři nebo čeští sportovní funkcionáři?

Před pěti lety, kdy jsem si to sama v sobě urovnala, bych coming out neudělala právě kvůli sponzorům. Teď už jsem to neřešila. Jsem si jistější svým místem na světě a přijde mi, že sponzorům je to jedno. Oslovili mě pak organizátoři kampaně „Jsme fér“ na podporu homosexuálních sňatků, abych se stala jednou z tváří. Ani tehdy jsem neváhala.

Stalo se během toho roku něco, kvůli čemu jste si řekla, že to stálo za to?

Ozvalo se mi pár lidí a řekli mi, že jsem je inspirovala přiznat si, kým jsou. A i kdyby to byl jenom jeden člověk, tak to pořád stálo za to. Negativní reakce přijdou vždycky, protože spousta lidí si myslí, že ví přesně, jak mají ostatní žít a co je správné.

Reklama
Reklama

Šárka Pančochová
Šárka Pančochová • Autor: Matěj Stránský

Při letošní olympiádě jste se nedostala na stupně vítězů. Hlavně okolo slopestylu vznikla debata, jestli to byl fér závod, protože ten den foukal silný vítr a z padesáti jízd při třiceti závodnice spadly, včetně vás. Jak to vnímáte teď?

Byla to škoda. Kvalifikace na olympiádu není úplná legrace… a pak nás pustili skákat ve větru. Všechny jsme bojovaly, co to šlo, ale příroda vyhrála.

V Big Airu jste měla jednu z nejlepších prvních jízd – a pak jste spadla. Jaký z toho činíte závěr? Ještě víc trénovat, nebo pokračovat jako doposud a nehrotit to, protože úspěch je vždycky i otázkou štěstí?

Bohužel to nedopadlo, jak jsem si představovala, ačkoli jsem makala a chtěla být po všech těch zraněních co nejvíc ready. Teď se těším, až budu zase jezdit bez nějakého velkého stresu. Zklamání mě vždycky nakopne dát tomu sto deset procent. Prohra je vlastně hnací motor.

Šárka Pančochová (27)

je freestyleová snowboardistka. Z trojice úspěšných Češek ve snowboardingu – spolu s Evou Samkovou a Ester Ledeckou – je nejstarší a jako první získala mezinárodní trofeje. V roce 2008 se stala juniorskou mistryní světa v disciplíně Big Air, na mistrovství světa už dospělých ve Španělsku v roce 2011 ve slopestylu skončila stříbrná a později vyhrála Světový pohár. Letos reprezentovala Česko již na třetí olympiádě. Šárka Pančochová vyrůstala na Moravě, dnes žije převážně v USA. V roce 2017 veřejně oznámila svoji homosexuální orientaci a stala se jednou z tváří kampaně „Jsme fér“ na podporu legalizace gay sňatků v Česku.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte