Bylo to někdy v polovině letních prázdnin roku 1988, kdy mi došlo, že to komunisti mají asi už doopravdy – jak říkáme my, rodáci od jihočeských rybníků – „slovený“. Měla jsem tenkrát v Rádiu Svobodná Evropa víkendovou službu, takže když volali z recepce, že je tam návštěva z Československa a chce mluvit s někým z redakce, bylo to na mně.
Režimní propaganda, vykreslující RSE coby „štvavou vysílačku“ a nepřítele číslo jedna, přestávala sice na lidi zabírat už od poloviny osmdesátých let, ale většinou nám naši posluchači ze svých zahraničních cest hlavně telefonovali. Čas od času se však zastavili i přímo v Mnichově, v budově rádia. Aby nám poděkovali a zdůraznili, jak důležité jsou pro ně objektivní informace v situaci, kdy se na ně doma valí z oficiálních médií jen lež a přetvářka.
Mladík, který čekal na recepci, ale nepřišel děkovat. Přišel si stěžovat. Vytýkal nám, že vysíláme tematicky omezeně, že pořád řešíme, co se děje v komunistické straně, která je přece v Československu každému už dávno ukradená, místo abychom vysílali informace, které lidi doopravdy postrádají. Přitom neseme obrovskou odpovědnost, protože jsme jeden z mála nezávislých zdrojů, který lidi v Československu mají. Tak ať se podle toho koukáme chovat!
Namítala jsem, že přece vysíláme nejen politické, ale i vzdělávací a kulturní pořady, jako je třeba Rozhlasová univerzita nebo Literatura bez cenzury, ale nedal se. A mně chvíli trvalo, než jsem pochopila, co ve skutečnosti postrádá on: totiž celé…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
