Když Moskva mlčí
Gorbačovovi reformátoři proti československým normalizátorům
Michail Gorbačov, s jehož jménem se spojuje demontáž komunismu, nastoupil do čela SSSR v době, kdy se tato „říše zla“ ocitla v průsečíku krizových momentů. Čekalo na něj olbřímí dílo reformy sovětského zřízení a hrozba nekonečné spirály studené války. Vstupoval do svého úřadu s vizí, byl přesvědčen o nadřazenosti komunistického zřízení. Věřil v něj. Razil nová slova jako doktrína rozumné dostatečnosti, nové myšlení, glasnosť, větší otevřenost.
To, že jeho země propadá v globální soutěži, ekonomicky stagnuje a ovládá ji neschopná byrokracie, bylo podle něj zaviněno chybnou stalinskou a později brežněvovskou politikou stagnace, úchylkou, nikoli systémem samým. Gorbačov se pasoval do role rytíře bojujícího s nehybnou zabetonovanou byrokracií, která jakýkoli pohyb vnímala – a správně – jako ohrožení svých pozic. Doufal, že se jeho hlavním spojencem stane inteligence, kterou si chtěl naklonit uvolněním cenzury. K jeho zklamání to vedlo jen k tomu, že byly zpochybňovány samotné pilíře režimu.
Jak poznamenal historik Karel Durman, Gorbačov si jezdil na Západ pro doping. Miloval tamní nadšení davů a chválu od nejmocnějších politiků i prostých lidí – tedy přesně to, čeho se mu doma nedostávalo.
Velmoc na skřipci
Vnitřní změny šly ruku v ruce s „revolucí“ v zahraniční politice. Stále se zhoršující ekonomická situace a rostoucí izolace SSSR v rámci globalizující se ekonomiky nemilosrdně diktovaly nová pravidla – zmírnit velmocenské napětí s USA, snížit enormní výdaje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu