Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Český úděl: Kundera, nebo Havel?

Nejzajímavější polemika o lekci pražského jara se odehrála už na přelomu let 1968–1969

spec

Každý konec roku dává možnost bilancovat a pohnutý rok 1968 si o to doslova říkal. Asi proto se před Vánocemi objevil v časopise Listy pozoruhodný článek „Český úděl“.  Jeho autor Milan Kundera se v něm svěřil s nadšenými pocity z toho, co v Československu od vypuknutí pražského jara zažil. Aktérům tehdejšího dramatického dění se jeho stať musela číst náramně.

Kundera zmiňuje „nezapomenutelný zážitek“ ze srpna, kdy s hrdostí sledoval reakce lidí při invazi. „V nesčetných rozhovorech doma i v cizině docházel jsem znovu a znovu k tomu, že není na světě hned tak národ, který v podobné zkoušce obstál jako my a prokázal takovou pevnost, rozum, jednotu,“ píše a dodává: „Je pravda, že český národ nevyniká duchem romantického heroismu, ale je také pravda, že rubem toho neromantismu a neheroismu je rozumová střízlivost, smysl pro humor a kritický duch, jímž tento národ nahlíží i sama sebe, takže je jedním z nejméně šovinistických národů v Evropě.“

Reklama
Reklama

Kundera vychválil i pražské jaro. V textu uvádí: „Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu.“

Vzhledem k převratnému pojetí reforem pražského jara bylo podle Kundery pochopitelné, že Československo narazilo na odpor. Země v něm byla vystavena „kruté zkoušce“, v níž ale v očích slavného spisovatele obstála. „Odmítám ji nazývat národní katastrofou, jak to dnes obecně činí naše poněkud slzavá veřejnost. Troufnu si dokonce veřejnému mínění navzdory říci, že význam československého podzimu snad ještě převyšuje význam československého jara. Stalo se totiž něco, co nikdo nečekal: Nová politika tento strašlivý konflikt vydržela. Ustoupila sice, ale nerozpadla se, nezhroutila se. Neobnovila policejní režim; nepřistoupila na doktrinářské spoutání duchovního života, nezřekla se sama sebe, nezradila své principy, nevydala své lidi, a nejen že neztratila podporu veřejnosti, nýbrž právě ve chvíli smrtelného nebezpečí stmelila za sebou celý národ,“ píše Kundera a pochvaluje si, že v kořenech českého vlastenectví není fanatismus, nýbrž kriticismus.

„To je to, co mi imponuje na mém národě a za co ho miluji,“ uvádí a zmiňuje, že mu vadí, když se kriticismus přelévá do pocitu porážky: „Lidé, kteří dnes propadají depresi a defétismu, lamentujíce, že není dostatek záruk, že všechno může skončit špatně, že se opět můžeme dostat do marasmu cenzury a procesů, že se může stát to a ono, jsou prostě slabí lidé, kteří umějí žít jen v iluzích jistoty.“

Závěrem statě pak dodává: „Národ takto obdařený má plné právo vstoupit do nejistot příštího roku s plnou sebedůvěrou.“

Nelžeme si do kapsy!

Na Kunderův text reagoval po Novém roce 1969 ve druhém čísle Tváře Václav Havel. Název jeho článku – „Český úděl?“ – naznačoval, jako by o Kunderově názoru jen pochyboval. Jeho polemika však popisuje zcela jiný pohled na události posledního roku.

Havel nesouhlasí už s pohledem na vývoj po invazi a rozhodně nemá na rozdíl od Kundery pocit hrdosti. Píše: „Neříkám, že bychom se neměli vracet k srpnu, jde jen o to, proč se tam vracet: nikoli proto, abychom se léčili z dnešních pochybností novým a novým zjišťováním, jak jsme tehdy byli dobří, ale proto, abychom si znovu a znovu připomínali, co jsme to vlastně ještě před několika měsíci veřejně říkali, co jsme to psali na zdi, co jsme si mysleli a co žádali. Byl to přece zároveň velký vzájemný slib, že od určitých hodnot nikdy neustoupíme!“

„Odmítám to nazývat národní katastrofou, jak to dnes obecně činí naše poněkud slzavá veřejnost.“

Tweetni to

Vývoj po 21. srpnu Havel popsal slovy: „Nejsme (zatím?) zavíráni za své názory, federalizujeme se, skaut rozpuštěn nebyl. Ale vydržely ty hlavní, základní věci, ty, z nichž by mělo všechno ostatní vyplývat a které by to měly zaručovat? Vydržela například svoboda slova a svoboda shromažďovací? Vydržela naděje na otevřenou a veřejně kontrolovanou politiku a skutečně demokratický způsob vlády? Vydržela naděje na legální politickou pluralitu, takovou, která se neuskutečňuje jen cestou zákulisních intrik? Vydržela naděje na suverénní zahraniční politiku? Vydržela naděje na morálně pracovní obrodu národa? A pokud nevydrželo tohle – může vůbec vydržet natrvalo i ta míra právní jistoty, kterou ještě zatím máme?“

Havel měl také pocit, že Kunderovo pojetí českého údělu vyvazuje společnost z odpovědnosti za „běh věcí a z naší povinnosti do nich autenticky vstupovat“. Proto k tomu dodává: „My sami jsme strůjci svého osudu, z toho nás nevysvobodí ani výmluva na sobectví velmocí, ani na naši geografickou polohu, ani odkaz ke staletému údělu balancovat mezi suverenitou a podmaněním. Zase to není nic jiného než abstrakta, zastírající naši konkrétní odpovědnost za naše konkrétní činy. Část národa (do níž patří přece i Kundera) nám před lety vybojovala – velmi tvrdým zásahem proti druhé části národa – to, že příslušíme tam, kam příslušíme; byl to přece akt volby a jejího velice vehementního prosazení, nikoli tedy slepá nutnost nějakého národního údělu!“

Nejostřeji polemická část Havlova textu se týkala povahy pražského jara, které Kundera spojil s údajnou československou jedinečností. Havel to tak nevidí, a proto píše: „Prý jsme stanuli – poprvé od konce středověku – ,ve středu světových dějin‘, protože jsme usilovali – poprvé ve světových dějinách – o ,socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova‘; prý náš experiment mířil do tak daleké budoucnosti, že jsme museli zůstat nepochopeni. Jak voňavý balzám na naše rány! A jak nabubřelá iluze zároveň! Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!“

Havel nabádá přestat si „lhát do kapsy“ a „vyvodit z toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence“. To by podle něj znamenalo: „Zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o to prakticky, denně, houževnatě a s jasným vědomím všech rizik bít; a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícimi řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse svých minulých činů a fatálně nám souzené tíze našeho národního údělu. ,Moudrost‘ a ,kulturnost‘ vznikají totiž a fungují bezděky, neuvědoměle a nenaplánovaně, jako jakési vedlejší produkty konkrétní a reálné práce, nikdy však netvoří samy o sobě jakýkoli smysluplný program nebo cíl – národ, který by je tak chápal a sám u sebe dokonce shledával, prozrazoval by tím jedině, že ve skutečnosti příliš kulturní není, protože potřebuje takové řeči jako lék na své komplexy.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2163
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte