Kde ty dívky jsou?

Edita si vyčeše dlouhé černé vlasy do vysokého ohonu, ozdobí je několika sponkami s kamínky a zkontroluje celé dílo v příručním zrcátku. Pak si upraví drobná prsa v zářivě růžové podprsence, přes niž má oblečenou jen lehkou košilku stejné barvy, napije se vystydlé kávy a nejistě se usměje. Novinářské otázky jsou zjevně disciplína, v níž není úplně zběhlá, a na většinu otázek reaguje rozpačitým mlčením. „Mám se tu dobře – mám kde složit hlavu,“ řekne směsicí češtiny a slovenštiny se silným přízvukem a pokrčí rameny.

Čtyřiadvacetiletá poloviční Maďarka původem z Košic žije už dva roky v severočeském městečku Dubí, většinu z této doby v prvním patře baru Venezia na hlavní ulici jménem Ruská. V patře bydlí, v baru v přízemí si vydělává jako prostitutka. Kolik si vydělá, Edita „neví“ a nemůže si vzpomenout ani na to, kolik platí nájem, či na řadu dalších podrobností, zato ví přesně – a velmi ochotně to sděluje –, kolik se tu účtuje zákazníkům. Za půl hodiny se sprchou, masáží a „komplet sexem“ je to 1300 korun, za hodinu dvojnásobek, o něco méně to je, když sex není „komplet“, ale jen orální – což vyjádří srozumitelným pohybem pravé ruky.

Rozpačitý rozhovor přerušuje zvukový signál, který trojici dívek – Editu a její dvě kolegyně oblečené rovněž pouze v prádle – upozorňuje, že na parkoviště za barem vjelo auto. „Nice to meet you,“ křikne Edita s úsměvem na rozloučenou naučenou anglickou frázi a na…