Lawrence Ferlinghetti: Nejlepší básníci musí hladovět

Spousta básníků se dnes živí výkladem poezie. Co si myslíte o jejich workshopech nebo tzv. kurzech kreativního psaní?

Myslím, že básnické kurzy znamenají smrt básníka. Copak Shelley nebo Keats by na takové kurzy chodili? Chodil by na ně Rimbaud?

My v Česku zatím nic takového nemáme. Ale naši literáti učí na amerických univerzitách. Nám byste je nedoporučil?

Takové kurzy asi mají svůj význam někde v izolovaných komunitách daleko od velkých měst. Anebo i ve velkých městech, kde se lidé cítí osamoceni, obklopeni samými materialisty a byznysmeny a nemají si s kým pořádně promluvit. Ti se pak cítí dobře na nějakém kurzu nebo čtení poezie, cítí se spřízněni s lidmi podobného zaměření, třeba z undergroundu… Je to takový věčný underground, který existuje i v naší skvělé svobodné kapitalistické společnosti.

Takže ty kurzy mají nějaký smysl?

Mají – neměl bych o nich mluvit jako snob. Můžu uvést příklad, mám známé, kteří něco podobného dělali v Sandusky v Ohiu, to je až daleko ve středu Ameriky. Všechna ta malá města v americkém středozemí jsou příšerná, myslím, že Allen Ginsberg řekl, že žít na takových místech, to je smrt, velká americká smrt. O tom byla napsaná spousta amerických románů a básní. Namátkou Winesburg, Ohio od Sherwooda Andersona. To je skvělý román o ubíjejícím, skomírajícím životě v malém městečku uprostřed Ameriky. Kdyby ve Winesburgu v Ohiu byl básnický kurz, možná by se některé postavy z románu nezabily… ano, opravdu.

Vy sám byste nechtěl učit poezii?

Tisíce a tisíce neznámých básníků, kterým nějaké malé nakladatelství vydalo sbírku, takhle působí na amerických univerzitách. Učí tam třeba celý život. A spousta z nich jsou dobří učitelé. Taky Allen Ginsberg byl skvělým učitelem, profesorem na univerzitě v New Yorku, na Brooklyn College. To já se na učitele nehodím, jsem moc sobecký. Když si představím, že bych měl každé ráno vstávat a předstoupit před skupinu lidí nebo nedej bože ještě nějakých teenagerů ve třídě, rozbolí mě z toho hlava. Raději si píšu sám. Poezie je přece soukromá aktivita. Zdá se mi v pořádku, když je básník profesorem třeba na rok. Ale pokud tam zůstane, je to mrtvý básník.

Takže finanční zabezpečení znamená konec básníka?

To se stalo mnoha americkým básníkům, kteří byli v mládí velmi nadějní. Pak se stali profesory a tím skončili. Já univerzitu jen občas navštívím. Přijdu třeba na jednodenní čtení nebo se zdržím tak dva tři dny, ale potom rychle pryč. Mladí básníci často říkají – tak co mám dělat, vždyť musím jíst. Toť otázka. Už Shakespeare říká, že blahobyt je největší metla lidstva. Nejlepší básníci prostě musí hladovět. Z toho vzniká ta vášeň.

RESPEKT 18/1998