Thu Thuy Truong
Autor: Milan Jaroš

„Takhle si představujeme budoucí elitu společnosti - otevřená a inteligentní,“ napsal autor rozhovoru v úvodu. Psal se rok 2010. Česko čekaly parlamentní volby a tehdy osmnáctiletá studentka prestižního Gymnázia Jana Nerudy v Praze Truong Thu Thuy byla jednou z těch, kteří protestovali proti tomu, že jim škola zrušila studentské volby. Při debatě zároveň nabídla pohled do tradičního světa vietnamské komunity.

Na vašem gymnáziu jste chtěli také uspořádat studentské volby, ale ředitel to nepovolil. Proč jste o volby stáli?

Reklama
Reklama

Celkově nám přišel nápad dobrý už jenom kvůli tomu, že jsme mohli zvednout povědomí o občanské angažovanosti. Šlo nám o to, že studenti dnes nejsou v těchto otázkách příliš aktivní anebo se vezou s davem, který politiku odsuzuje. Mnozí s ní nechtějí mít nic společného, přitom existují lidé, kteří by se k ní rádi přihlásili, ale bojí se. My jsme si mysleli, že pokud volby zorganizujeme, zájem o politiku se zvedne.

Čeho by se měli někteří lidé bát, co máte na mysli?

Přijde mi, že politika obecně je mezi mladými považovaná za něco nečistého nebo něco, od čeho je třeba dát ruce pryč, něco, co je prošpikováno korupcí a různými aférami. Když třeba někomu řeknu, že uvažuji o studiu politologie na vysoké škole, tak se přátelé zhrozí – ty chceš být politik? To snad ne, to by byla škoda.

Čím to je?

Podle mě je valná většina vedena davovým šílenstvím. Jsou lidé, kteří, když se jich zeptám, proč nemají rádi politiku, odpovědí, že nemají rádi politiky, že nesnášejí Paroubka a Topolánka. Když se jich ale zeptám proč, tak nevědí.

Vy evidentně touto skepsí netrpíte, co vás tedy na politice láká?

Já mám prostě pocit, že když do toho člověk může vstoupit a má tu možnost, tak proč ji nevyužít? V politice jsou lidé stejní jako my, neměla by to být uzavřená společnost, která si dělá něco svého. Prostě když máme možnost do toho kecat, máme po ní sáhnout.

Jaký byl mezi studenty zájem, když jste začali volby připravovat?

Jsem ve studentské radě, a když za mnou přišlo několik lidí s tím, že by volby rádi uspořádali, tak jsem řekla, že to je super nápad. Z jednotlivých tříd jsme měli informaci, že o to zájem je. Tak jsme začali dávat dohromady program, přemýšleli jsme i o doprovodném programu, který by to mohl obohatit, připravili jsme volební komisi a potom jsme ten plán předložili vedení školy. To nám ale celou věc zamítlo. Následně spolužák Vojta Bahenský napsal nesouhlasný dopis, který vyvolal obrovskou vlnu studentské nevole, již jsme vůbec neočekávali. Takže jsme najednou vlastně byli i rádi, že to vedení zatrhlo – negativní reklama taky reklama. Dostali jsme to ještě více do povědomí ostatních studentů, a tak si toho začali všímat – třeba na Facebooku začaly vznikat skupiny ve stylu „chceme studentské volby“. Na základě toho jsme se rozhodli, že uděláme petiční akci, abychom měli argument, proč by se studentské volby měly konat.

Vysvětlil vám ředitel, proč váš návrh odmítl?

Ano, říkal, že není rád, když na akademickou půdu zasahují cizí organizace – Člověk v tísni mu přišel příliš politický. Pokud si ale zorganizujeme volby sami, z naší iniciativy, tak je tomu otevřený. Tím nás potěšil.

Nezní to alibisticky? Člověk v tísni přece není politická organizace.

To jsme také říkali, nesouhlasili jsme s ním. Člověk v tísni to uspořádal proto, aby se zvedlo povědomí o politice, poukázalo se na principy demokracie, aby studenti věděli, že můžou volit.

Zřejmě se časy mění. Když jsem já byl na střední škole, nebylo běžné chodit za ředitelem protestovat. Neměli jste obavu, že by se to mohlo obrátit proti vám?

Jako že ředitel má absolutní slovo? Když něco řekne, že bychom měli mlčet?

Rozhodně ne, ale spousta lidí by vám možná stále tvrdila, že s ředitelem se nepolemizuje. To vás nenapadlo?

Upřímně toto mě vůbec nenapadlo, studentská rada byla vytvořená za účelem komunikace mezi studenty a vedením. Nechceme, aby si vedení žilo vlastním životem a my studenti na slovo poslouchali a neměli možnost vyjádřit své názory. Na naší škole to funguje velmi dobře – bývalý i současný ředitel byli vždycky otevření debatám. Opakují, že s námi chtějí jednat jako s rovnými partnery. A já ten přístup oceňuji a jsem ráda, že to u nás funguje. Spíš mě překvapilo, když jsem zjistila od kamarádů, že to na mnohých školách nefunguje. Dokonce ani na některých prestižních školách nic takového není, a pokud někde studentská rada, fórum nebo parlament existují, tak jsou to malé školy, kde tyto studentské iniciativy nemají velké slovo, protože vedení jim není otevřené.

U nás neexistuje slovo přemlouvat

Nedávno vám bylo osmnáct let, půjdete volit?

Nemám české občanství.

Ale narodila jste se v Česku.

Narodila, měla bych občanství dostat, hned jak bych o něj zažádala. Já jsem to ale ještě neudělala, protože jsem necítila potřebu být českou občankou. V patnácti letech se člověk potýká s problémem, že má vietnamské rodiče, žije podle vietnamských zásad a dodržuje nějakou vietnamskou kulturu. Dokonce jsme s rodiči přemýšleli, že bychom se časem vrátili do Vietnamu, a táta s maminkou velmi lpěli na tom, abych si zachovala vietnamskou tradici. Cítila jsem sice, že české občanství by se mi hodilo, že by se tím urychlila spousta procesů, ale národní identita byla silnější.

Copak si nelze s jiným občanstvím udržet vlastní identitu?

Určitě ano, ale když to prožíváte, tak se těžko rozhodujete. Když člověk vyrůstá v nějakém prostředí, když má rodiče cizince, tak vlastně někam napůl patří a napůl někam nepatří – pak je pro něho strašně těžké se rozhodnout, kterým směrem se dát. Já jsem měla hrozný problém se rozhodnout, jestli zůstanu Vietnamka, anebo budu Češka.

Obávala jste se, že něco podstatného ze sebe ztratíte?

Je to symbolické zavření dveří za vietnamskou identitou. Já už třeba myslím v češtině, pohybuji se výhradně mezi Čechy a na vietnamské kultuře mi toho dost vadí a s hodně věcmi se neztotožňuji. Ve chvíli, kdy se zbavím i vietnamského občanství, tak udělám symbolickou tečku, stanu se Češkou. A to je hrozně těžké rozhodnutí.

Říkala jste, že jste to řešila zejména v patnácti, dnes už máte jasněji?

Nedávno mi někdo řekl, že toho vlastně můžu využít. Abych to nebrala tak, že nikam nepatřím, ale že patřím sem i tam. Trochu jsem proto přehodnotila žebříčky hodnot a říkám si, že občanství je koneckonců asi jen další papír do peněženky, a o české občanství si zažádám.

Zmínila jste se, že vám některé věci na vietnamské kultuře vadí. Jaké například?

Třeba nepřímost, Vietnamci mluví strašně oklikou. Já jsem nikdy moc o vietnamské kultuře nevěděla, jediné, co jsem znala, byly obrázky z války a vyprávění rodičů z dob, kdy na tom byli strašně špatně, třeba v poválečném období. Znala jsem trošku buddhismus, takové ty hezké svátky, tradice, to, jak se ve Vietnamu ctí rodina. To mi přišlo hezké, třeba ještě v páté třídě jsem neznala slovo „přemlouvat“. Kamarádky mi například řekly, ať s nimi jdu ven, ale já odpověděla, že nemůžu, že mi to maminka nedovolí a že se musím učit. A ony, že ji mám přemluvit. Vůbec jsem si nedovedla představit, že je něco takového možné. O slově rodičů se prostě nediskutuje.

A co se vám nelíbí na české kultuře a je vám naopak bližší u té vietnamské?

No, to už jsem vlastně říkala, je to respekt a úcta k rodičům. Občas třeba vidím, že rodiče nemají pravdu anebo s nimi úplně nesouhlasím, a je pro mě těžké se jim postavit, protože je to v rozporu s naší tradicí, naukou. Ale přijde mi to lepší než v Česku, kde sice můžete s rodiči vyjednávat, ale občas je to až přehnané. Některým mým spolužákům například přijde divné, že mě rodiče nikam nepouštějí, ale to je věc priorit v naší kultuře: po škole jdu hned domů, do šesti hodin se obvykle učím, pak jdu uvařit rýži, připravit kuchyni a po jídle umýt celou kuchyni. Pak třeba ještě pomůžu sestře s úkoly a jdu spát. To je ideální den. Spousta českých spolužáků tohle nezná, ale mně třeba přijde hezký, když dcera doma pomáhá mamince, a myslím si, že by to měla dělat – umýt nádobí, pověsit prádlo, vyžehlit.

Myslíte, že se tohle v českých rodinách nedělá?

Já opravdu znám české spolužáky, kteří se do osmnácti let nesetkali s kuchyňskými pracemi. Jediné, co umějí, je oloupat rajčata, což nechápu – proč by se měla loupat? Ale to už říkám spíš jako vtip. Moji spolužáci možná nepochopí, proč říkám, že moji rodiče jsou benevolentní, protože po večeři nesmím nikam chodit – na koncerty, oslavy narozenin a tak. A když chci jít třeba na výstavu, tak se vždycky musím dovolit.

To opravdu nezní nijak benevolentně.

Ono to není tak hrozné, jak to prezentuji, moji rodiče mi nechávají dost velkou volnost. Mám ale vietnamské přátele, které rodiče drží hodně zkrátka – ti třeba ani nesmějí na výlet se třídou. Jedna moje kamarádka měla po maturitě a měla jet na víkend s kamarády na rozlučku – bylo jí třiadvacet let a stejně ji rodiče nepustili. Vietnamské děti jsou tu zkrátka držené na uzdě a moc se to mezi Čechy neví. Myslím, že mnohdy nechápete náš vztah mezi dítětem a rodičem. Já když jsem třeba byla ještě pod zákonem a nesměla jsem pít, tak jsem to strašně striktně dodržovala. Ve chvíli, kdy mě někdo pozval na pivo, řekla jsem, že „nemůžu, že mi to moji rodiče nedovolí“. A následovala taková ta vlna průpovídek: „vždyť oni se to nedozvědí“, „co oči nevidí“ a „vždyť jim to ani nemusíš říkat“. Čech zkrátka nepochopí, že když mi rodič něco zakáže, tak to prostě nesmím.

Čím dál častěji potkávám mladé lidi s vietnamskými kořeny, kteří se stávají elitou české společnosti, patří mezi nejlepší studenty. Je to dané i výchovou? Dbají vietnamští rodiče více o studia svých dětí?

Ve Vietnamu je vysoký počet obyvatel a konkurence je šílená, takže děti jsou vedeny odmalička k tomu, aby se pilně učily. Vzdělání dětí je na první příčce. Jestli chtějí něco dokázat, musí jít na výběrovou vysokou školu, a teprve potom mohou získat dobrou práci.

Rodiče, kteří emigrovali, mnohdy své děti nabádají spíše k tomu, aby se příliš politicky neangažovaly. Vás rodiče od politologie a politiky neodrazovali?

Ne, rodiče jsou naopak rádi, že se nějak angažuji. Ten problém vidím spíš jinde – mnozí vietnamští rodiče se domnívají, že pokud se dítě věnuje humanitním oborům, tak není považováno za tak bystré a chytré jako dítě, které odmalička projevuje zájem o matematiku, chemii a fyziku. Mnozí si myslí, že pokud je někdo dobrý v matematice, má automaticky dobré logické myšlení, rychleji mu to myslí a je celkově schopnější. Kdežto když se někdo věnuje humanitním předmětům, tak jen proto, že jsou lehčí.

Často se mluví o tom, že Češi jsou xenofobní, máte s tím nějakou zkušenost?

V tomhle věku se už s takovými problémy nesetkávám. To spíš děti v nižším věku nemají etické zábrany, a když se setkají s něčím novým, když mají ve třídě Vietnamce nebo černocha, tak mají různé narážky. Navíc ve společnosti, kde se pohybuji, na gymnáziu, se nic takového nevyskytuje. Už dlouho jsem s tím neměla problém.

Jaké to je studovat elitní gymnázium? Cítíte, že dostáváte nějaké nadstandardní vzdělání?

Naše škola je výjimečná už jen v tom, že máme mimořádně otevřené vedení a profesorský sbor hodně spolupracuje se studenty, škola nám umožňuje spoustu aktivit. Ať už je to kabinet tělocvikářů, kteří pořádají každý víkend výlety, nebo kabinet základu společenských věd, který také neustále pořádá nějaké přednášky a promítání. Máme různé zájezdy do zahraničí… Začala jsem si toho cenit, až když jsem se dostala do debaty s jinými studenty, kteří na nás zírají s otevřenou pusou, že u nich nic takového není. Tohle tu školu dělá hodně výjimečnou. A jinak samozřejmě máme dobré profesory a máme tu bilingvní sekci, která je velmi dobře vedená.

Stupidní video

Viděla jste klip Přemluv bábu (klip Jiřího Mádla a Marthy Issové na podporu pravice – pozn. red.)? Co jste mu říkala?

Co mě hodně zarazilo, byla ta neúcta ke starším lidem. To je další odlišnost mezi vietnamskou a českou kulturou – z hlediska mé výchovy je to naprosté sci-fi. Ve Vietnamu je člověk vedený k absolutní úctě ke starším. Vietnamština je mnohem zdvořilejší jazyk, a tak už jen díky jejímu založení projevujete druhému při rozhovoru respekt. Čeština taková není. A ta úcta mi v tom videu chyběla.

A nemyslíte si, že je to jenom nadsázka? Snaha vyprovokovat mladé lidi, aby šli volit?

Napadlo mě, že je to recese, ale i tak mi to přijde přemrštěné. Možná jsem moc konzervativní, ale mně to přijde až nevkusné a vlastně stupidní.

Co tedy může mladé lidi přimět k tomu, aby se zajímali o politiku?

No, já přemýšlím, co třeba přimělo mě. Určitě to byl moment, kdy mě starší spolužáci přitáhli na Pražský studentský summit. Tam se najednou člověk dostane do jiného prostředí, najednou jsou kolem něj lidé, kteří se zajímají o svět kolem sebe a nebojí se říct vlastní názor, jsou angažovanější a zajímají se o politiku. Takže podle mě nejlepší motivací jsou přátelé.

Jenže vy studujete na elitním gymnáziu. Když ale většinu elity vyzobou výběrové školy a víceletá gymnázia, na klasických školách už tolik angažovaných studentů nezbude.

Problém je v tom, že to v běžném okolí funguje i opačně. O věci veřejné se zajímá asi jen deset procent studentů. A kdybyste těch deset procent rozmístil rovnoměrně mezi ostatní, tak se bojím, že by je to strhlo s tím davem dolů, k pasivitě. Kdežto když vyzobete elitu do jednoho místa, tak ji tím posílíte. Sice klesá úroveň na zbylých školách, ale zase na druhou stranu posilujete ty schopné. Každé z těch řešení je na úkor toho druhého.

Moje vnímání Vietnamu

Není to dlouho, co se ve veřejnosti vzedmulo pobouření nad knihou Bílej kůň, žlutej drak, kterou pod falešnou vietnamskou identitou napsal spisovatel Jan Cempírek. Co jste tomu říkala?

Že mě někdo předběhl. Moc ráda bych napsala knihu
o vietnamské komunitě.

Nenaštvalo vás to?

Rozhodně ne, fakt jsem si řekla, že to je hustý. Mě ten člověk vlastně hrozně zaujal, že si dovedl takhle vystřelit z celého národa. Já jsem s velkou chutí sledovala, jak jste v Respektu po tom člověku pátrali.

A co starší generace, jak na to reagovala?

Některé dospělé, se kterými jsem se o tom bavila, to spíš znechutilo. Jim přišlo nejdřív strašně pozitivní, že nějaká mladá Vietnamka píše o zdejší komunitě, ale když vyšlo najevo, že to byl nějaký Čech, zklamalo je to.

Četla jste tu knihu?

Jenom kousek, ale nebavilo mě to. Nelíbil se mi styl, jakým byla napsaná.

Až tedy budete psát román o zdejší vietnamské komunitě, o čem byste chtěla vyprávět?

Asi o tom vztahu rodičů a dětí, o kterém jsem už mluvila a který je pro většinu Čechů nepředstavitelný.

Byla jste někdy ve Vietnamu?

Ve čtyřech letech asi na tři měsíce. Pamatuji si z toho jen to, že tam bylo strašné vedro a všude byli červení mravenci. To jsem se strašně bála.

A chystáte se tam znovu podívat?

Letos tam pojedeme po třinácti letech, a je to tedy dost velký projekt. Musíme navštívit všechny příbuzné a trošku tu zem procestovat. Nevím, co od toho očekávat. Na jednu stranu se tam těším – je to pro mě exotická země s nádhernou přírodou, jinou kulturou –, ale na druhou stranu se bojím, s čím se tam vlastně setkám. Asi to zase rozvrátí moje vnímání Vietnamu. Třeba když jsem se ptala známých, na co bych si měla ve Vietnamu dát pozor, tak jsem se dozvídala neskutečné věci.

Například?

Když nabízím někomu sušenku, tak mu to musím říct pětkrát, protože on čtyřikrát odmítne, než si ji vezme. Ale pokud ji nenabídnu podruhé, tak si bude myslet, že jsem to nemyslela vážně. To je ta věc, která mi na Vietnamu vadí, lidé tam nejednají přímo. To tady v Čechách, když vám někdo nabídne sušenku a vy řeknete – ne, děkuji, tak tím to prostě končí.

Respekt 18/2010

TRUONG THU THUY

*1992
Narodila se v Praze. Její rodiče přijeli do Česka na studijní stipendium – otec vystudoval FF UK v Praze a matka Fakultu textilní Technické univerzity v Liberci. Truong Thu Thuy absolvovala na elitním francouzsko-českém Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Nyní studuje média a komunikaci na UK. Je členkou Mladých sociálních demokratů a spolku Idealisté.cz, kde je zároveň od roku 2014 místopředsedkyní. V současnosti pracuje na MPSV ČR jako tajemnice Zuzany Jentschke Stöcklové, náměstkyně pro rodinnou a sociální politiku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2252

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte