Strávila jsem několik dní v Arménii s německými kolegy a po návratu – ostatně jako z každého skupinového zájezdu – začaly chodit tu e-maily s pozdravy od jednoho, tu fotografie od druhého. Jenže vlnu pozitivních zpráv přebil e-mail od kolegy z Brém. Informoval všechny účastníky cesty, že kvůli přetrvávajícím žaludečním problémům byl u lékaře, a to nejen u jednoho. Při testech mu totiž zjistili, že má úplavici (pro jazykové fajnšmekry: Ruhr nebo Schigellenruhr). Praktický lékař, který nemoc diagnostikoval, ihned nález nahlásil na brémský úřad hygieny. Prý je to v Německu povinné.
Úředníci nelenili a začal kolotoč vyplňování formulářů a přesvědčování, že nemocný musí nahlásit jména a adresy všech ostatních účastníků cesty do Arménie. Úřady je chtěli kontaktovat a pravděpodobně i povinně otestovat. Po dlouhotrvající hádce o ochraně osobních údajů nakonec muž svolil a všechny kontakty (jména a emailové adresy) předal. Všem německým účastníkům zájezdu se pak omlouval a prosil je o pochopení. Mrzelo ho, že se nakonec podvolil úředníkům, kteří ho přesvědčovali, že jde o zdraví celých rodin (úplavice je nebezpečná především pro děti).
Tak jsem zvedla telefon a pro jistotu jsem zavolala své praktické lékařce, jestli se mám někde nechat otestovat nebo případně také nahlásit. Jenže paní doktorka vůbec nevěděla, co tím nahlášením myslím a zeptala se: „A máte obtíže? Ne? Stejně ty bakterie většinou rychle zmizí. Jezte kyselé potraviny, to ty bakterie nemají rádi. A chodit nikam rozhodně nemusíte.“ Tečka.
Ve srovnání s Německem máme u nás, ve východní Evropě, prostě přece jen pohodovější život …
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
