Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

Řídíme se podle slepic

Se švýcarském architektem Gionem Caminadou nejen o jeho světoznámé práci pro rodnou vesnici

Gion Antoni Caminada
Gion Antoni Caminada • Autor: Milan Jaroš

Švýcarský architekt Gion A. Caminada je známý hlavně díky práci pro neznámou alpskou vesnici Vrin. Tady, patnáct set metrů nad mořem, navrhoval stáje, jatka, márnici a další budovy, které měly především doplnit to, co se tu stavělo po staletí. Dnes do Vrinu jezdí architekti z celého světa zjistit, jak může fungovat současná architektura na venkově. Českému zájemci nyní stačí pro první seznámení zajet do Českých Budějovic, kde Caminada vystavuje své práce v Galerii současného umění a architektury.


Ve Vrinu jste navrhoval obyčejné užitkové budovy. Je těžké si představit, že by český zemědělec šel pro návrh stáje k architektovi.
V tom je Švýcarsko zvláštní, to by asi nebylo možné ani v Německu nebo v Rakousku. Je to politika státu, sedlák dostane dotaci, jen když prokáže, že stáj má určitou architektonickou formu. Ale ono to je někdy zbytečné, dobrý řemeslník to dokáže postavit zrovna tak dobře. Nepřeceňujte prosím architekty, oni jsou z osmdesáti procent hloupí. Jde jim jenom o formu, zatímco řemeslník udělá věc, která funguje. Když se dívám na evropské školy, skoro nikde se architekti nenaučí kloudně stavět.

Při návštěvě Vrinu je vidět, že se věnuje hodně pozornosti nejen budovám, ale i místu mezi nimi. Platí tu předpisy pro prostory mezi domy?
Uvědomili jsme si, že místa mezi domy jsou přinejmenším stejně důležité jako domy jako takové. Zatímco u budov bývá často zregulováno všechno do poslední střešní tašky, nebo okapu, tak veřejnému prostoru, prázdnu mezi domy, příliš pozornosti věnováno není. Proto jsme udělali několik pravidel; vesnice musí být prostupná a nesmějí vznikat nové bariéry, vše musí být velmi plynulé. Není například dovoleno, aby byl plot kolem celého domu, nepovolujeme mohutné kamenné zdi kolem domů.

Své práce pro Vrin i další projekty ukazujete na výstavě Tvorba míst/Orte Schaffen. Co si tam může najít český návštěvník?
Ta výstava je jakási moje biografie rozdělená do pěti místností jako pěti kapitol. Začíná to vesnicí Vrin, kde jsem se narodil a která mě formovala. Byl to úplně jiný svět než všechno, co jsem poznal později - všechno tam probíhalo kontinuálně, lidé prostě stavěli, protože to bylo potřeba. I já sem pak ve Vrinu projektoval stejným způsobem; na výstavbě jsou k vidění mé stavby jako jako jatka, márnice, školní tělocvična, seník, telefonní budka. Další místnost je o vlastním stavění - jsem vyučený tesař a konstrukční řešení mě velmi zajímá, připadá mi nesmírně důležité. A o tom je druhá místnost, o řemeslu a také o opakování, protože opakováním se člověk nejvíc učí a je důležité pro budování identity. Další místnost je pak o myšlenkách: o tom, že dobrá architektura musí mít silnou myšlenku. Ukazuji to na příkladě dívčího internátů klášterní školy v Disentisu. Tam jsem pracoval s myšlenkou hnízda a vybudoval jsem vlastně jeho metaforu. Ne tedy, že by to formálně jako hnízdo vypadalo, ale ta idea je tam silně přítomná.

Mluvíte o alpských vesnicích či městečkách, které mají typickou architekturu a s tím spojenou silnou identitu. Jenže český venkov je jiný, má málo charakteristických prvků.
Ono nejde jen o identitu konkrétních míst. Spíš o to, jak identita vzniká a jak se buduje. Ve Vrinu to bylo jednoduché, tam je identita založena na neustálém opakování stejných konstrukčních prvků; prostě se pokračovalo. Ale dá se to zobecnit. Identita vzniká z rozdílů - a to, co je na určitém místě jiné než na všech ostatních, to je identita.

České vesnice jsou si hodně podobné, výstavba z doby socialismu i z 90. a nultých let zahladila veškerý místní charakter.
České vesnice jsem nikdy neviděl, ale umím si to trochu představit, protože ten problém je všude stejný. Dřív byl jen omezený výběr materiálů, z toho vycházely formy - a z toho přirozeně vznikala identita místa. Žádné cílevědomé úsilí nebylo potřeba.

Teď je potřeba na to myslet a porozumět místu i procesu navrhování, aby nevznikly jen další formy. Je to strašné, když vidím, jak architekt navrhuje dejme tomu krb. Uvažuje o formách, jak by to asi mělo vypadat, ale já říkám „kamna jsou prostě kamna“. A budou vypadat jako kamna jen tehdy, když budou fungovat a topit. Ale věřím, že skoro všude je něco zajímavého. Něco, co má svou sílu; něco, kolem čeho se může vytvořit nějaká myšlenka a z ní pak tvořit architektura. 

Co podle vás charakterizuje Prahu?
Pochopitelně mimořádně početná, silná a krásná barokní vrstva. To v Curychu nemáme, ale neexistuje moc míst na světě, která by v tomto ohledu mohla Praze konkurovat. A pak ty nezastavěné zelené kopce, veřejně přístupné. To je něco úžasného. Je něco zcela jiného, když potkáte druhého člověka na rovině, kdy je v klidu, v pohodě, anebo když ho potkáte, jak funí do kopce a bojuje ze všech sil. To je jiný druh zážitku a určitý druh specifika. Dejte si pozor, abyste o něj nepřišli.

Gion Antoni Caminada
Gion Antoni Caminada • Autor: Respekt
Žijete a pracujete v Cons, to je další malá obec o dvou stech obyvatelích nedaleko Vrinu. V Česku asi není architekt, který by pracoval v tak malém místě. Jaké to je?
Žiju sice v alpské vesnici, ale projekty máme na mnoha různých místech plus každý týden jsem dva nebo tři dny v Curychu, to je dvě hodiny cesty od nás. Prostě jestli je ateliér na kopci nebo pod ním, je vcelku jedno.

Ovlivňuje to organizaci vaší práce?
Možná se trochu víc řídíme podle slepic. Vstávám většinou už ve tři ráno, abych začal pracovat - a v deset jdu spát. Když k nám přijede někdo z města, myslí si, to je přece úplně jiný svět. Ale když já přijedu do Curychu, ani mi to nepřijde, jen možná musím dávat víc pozor, aby mě nepřejelo auto.

Ono je to ale možná dáno také morfologicky, naše vesnice jsou sice často vysoko v horách, daleko od městských center, ale vedou přes ně cesty, které jdou až k Rýnu. Vždycky tudy chodili lidé, přinášeli zprávy; vsi byly permanentně promývané informacemi. Tvoří tak jednolité kulturní prostředí ohraničené strmými srázy údolí.

Ve Vrinu jste se narodil a vyrostl, váš otec byl sedlák. Proč jste se nestal také sedlákem?
Nevím, nějak se to prostě nestalo. Mám ještě tři sestry, ale nikdo z rodiny nehospodaří. Snad tedy někdo z mých třech synů? Rodinný statek tam každopádně pořád stojí.

Chtěl jste vždycky zůstat na rodném venkově?
Vůbec ne, zdálo se mi to tam strašné a jen jsem se těšil, jak odtamtud uteču. Asi všechny děti si myslí, že jinde to musí být mnohem lepší.

Ve vesnici Vrin, kde máte nejvíc projektů, jste vstoupil i do politiky a byl jste zástupcem starosty.
Jen když jsem v politice, mohu něco ovlivnit - a já byl jen do té míry politikem, abych se mohl podílet na rozhodování o rozvoji Vrinu. Pouze zapojením se do správy obce můžete plně pochopit její problémy a porozumět podmínkám, ve kterých následně stavby vznikají.

DSC00743
DSC00743 • Autor: Respekt
DSC00754
DSC00754 • Autor: Respekt
DSC00760
DSC00760 • Autor: Respekt
DSC00761
DSC00761 • Autor: Respekt
DSC00764
DSC00764 • Autor: Respekt
DSC00772
DSC00772 • Autor: Respekt
DSC00782
DSC00782 • Autor: Respekt
DSC00787
DSC00787 • Autor: Respekt
DSC00813
DSC00813 • Autor: Respekt
DSC00815
DSC00815 • Autor: Respekt
DSC00819
DSC00819 • Autor: Respekt
DSC00831
DSC00831 • Autor: Respekt
Celá fotogalerie Zavřít fotogalerii

Byl jste politikem, dělal jste zároveň územní plán, navrhoval některé budovy. V Česku by takový politik sklidil kritiku za konflikt zájmů. Vám se to nestalo?
Samozřejmě, ale člověk musí jít za lidmi, takhle je chytit a všechno jim vysvětlit. Aby věděli, že nechci nic špatného. A aby měli pocit, že jsou součástí procesu, že mohou rozhodovat. Není pro lidskou bytost nic horšího než pocit, že je nedůležitá.

Bral jste jejich názory v úvahu?
Vycházel jsem z nich. To nejdůležitější mi řekl jeden sedlák. Když tu stáj navrhnete tak, aby byla plně funkční, tak si ji pak můžete udělat třeba i hezkou – to už mi nevadí. Chápete? Funkčnost je to nejdůležitější; musím vědět, jak jsou věci udělané.

Ale stejně, neměl jste pocit, že byste architektonické problémy rozhodl lépe sám? Není demokracie na úkor architektury?
Dva lidi jsou už moc na demokracii, jeden by to rozhodl lépe. Ale to si dělám legraci. Jsem přesvědčený, že lidé by se měli setkávat v menších skupinách a formulovat, jak má jejich prostředí vypadat. Teď je to práce architekta, ale on je většinou jen takový tvůrce formy, který dokáže udělat hezkou stříšku tam a tady. Ale nerozumí podstatě. Navíc důležité je nespěchat.

Samozřejmě, že to pak dlouho trvá, ve Vrinu všechno trvalo velmi dlouho. Ale bez toho by to na druhou stranu byla nuda.

Český venkov sází hodně na turisty; na to, že vesnice oživí. Vy jste se však ve Vrin turismu spíš bránili. Jak se díváte na roli turistů?
Turismus je nebezpečí a naděje v jednom. Zrovna teď plánujeme národní park Adula. Vrin a dalších 14 obcí v okolí se musí shodnout, jestli národní park chtějí, nebo ne. Promotéři objíždějí obce a přesvědčují je; já jsem však ve Vrinu říkal, pojďme se sejít bez nich a hledejme myšlenky, které zajímají nás. A pak se na ně můžeme zeptat lidí z parku, jestli by se tohle nebo tohle mohlo zrealizovat. Padesát nebo šedesát lidí přišlo: mluvili jsme o tom a hledali, co by mohl turismus do oblasti přinést.

A obecně, je turismus dobrý nebo špatný?
Na tohle téma vznikla studie u nás na univerzitě, najdete ji na mých stránkách. Vyšlo nám, že přínosný je turismus, kdy se host a hostitel na sebe dívají takříkajíc z očí do očí, kdy jsou na stejné úrovni. Když k nám přijedete, budete se o nás zajímat, proč ne. Ne ovšem hordy Asiatů, to je katastrofa. Turismus se musí rozpustit v každodennosti.

Když se podíváte z okna na pražské Národní třídě, uvidíte spíš město, které se rozpustilo v turismu.
V Praze je určitě hodně lidí, kteří z turismu profitují a kteří ho chtějí. Ale jsme zase zpátky u tématu tvorby míst. Mám vizi, že nejlepší by bylo udělat tak dobrá místa, aby lidé nikam nejezdili. To je utopická představa, ale třeba se nám povede svět takhle předefinovat. Dřív museli lidé bydlet na místech, kde se narodili: když člověk žil v horách, musel tam vydržet, ať se stalo cokoliv. Teď, když je zima, může odjet na Tenerife, člověk je pořád na útěku z místa na místo, Ne že bych to kritizoval, ale pak mizí ona místa s hlubokou identitou.  

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1111
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte