Literatura musí zůstat svobodná, ale se svobodou se pojí odpovědnost a připravenost nést důsledky

Spor o to, jestli si oblíbená spisovatelka Alena Mornštajnová do svého nového románu v Les v domě vypůjčila reálný příběh výtvarnice a komiksové kreslířky Toy Box, spustil debatu o svobodě literátů inspirovat se „životy jiných“ i odpovědnosti za zpracovaná témata. I spisovatelka Petra Dvořáková zpracovává citlivá a komplexní témata - psychické týrání dívky matkou ve Vránách nebo mentální anorexii v knize Já jsem hlad. A říká, že autoři a autorky mají právo téma zpracovat podle vlastního uvážení, ale zároveň mají díl odpovědnosti: “Pokud jako autor sahám po určitém tématu, musím si být vědom toho, že to může přinést naprosto nečekané důsledky, protože literatura a život nejsou dvě oddělené entity. A měla bych být připravená tyto důsledky nést.”

Inspirovala jste se někdy reálným příběhem - a pokud ano, jak jste postupovala? Konzultovala jste jeho použití?

Že bych se inspirovala čistě jedním uceleným příběhem, to si popravdě nevybavuju. Spíš je to často mix nejrůznějších zaslechnutých útržků, pocitů z různých setkání, prožitků… Ta hranice, kdy je nutné nebo vhodné využití příběhu druhého člověka konzultovat, je velmi nejasná, každý autor ji vnímá individuálně. Je to hodně podobné jako s tím, kde je hranice autobiografie.

A kde je ta hranice?

Někdo za autobiografii považuje výhradně detailně a věrně popsaný osobní příběh s autentickými jmény, pro jiného je autobiografie i příběh se změněnými jmény a upravenými drobnostmi, ale taky můžete svůj život libovolně mixovat s fikcí v naprosto různém poměru. Kde uděláte čáru, co je, a co není autobiografie? Takhle je to i s inspirací cizími příběhy. Každý tu hranici vnímá jinde. A ano - autor může špatně vyhodnotit, kdy se jedná o inspiraci v obecně známé věci a kdy se inspiruje tak specifickými prvky, že je ten příběh jednoznačně identifikovatelný. Problémům v této oblasti asi nikdy nelze dokonale předejít. Spíš záleží, jak se k tomu pak autor postaví v důsledcích.

Komentář

Co odkrývá kauza Mornštajnová

Stalo se vám někdy, že se někdo v příběhu poznal?

To, že se někdo v knize pozná, byť i domněle, se stává podle mě mnoha autorům v různé intenzitě. Mně se to asi nejvíc stává u knihy Dědina, kdy jsem na mnoha besedách musela vysvětlovat, že to opravdu není jejich vesnice a že opravdu jejich prodavačku neznám a s jejich řezníkem jsem v životě nemluvila. U téhle knihy to podle mě vzniká jednoduše proto, že je postavená na typických vesnických archetypech, které najdete všude. A jsme zase u toho: je ta životní zkušenost, situace, určitý vzorec tak častý a obecný, že se v něm pozná kde kdo, nebo je výrazně specifický jen a jen pro konkrétní osobu?

Ve svých knihách otevíráte tabuizovaná a citlivá témata - jak se na ně připravujete? Děláte si odborné rešerše, konzultujete s odborníky nebo lidmi, kteří něco podobného prožili?

Snažím se psát vždy o tématech, která relativně dobře znám. Obvykle to tedy není tak, že zvolím téma a začnu rešeršovat, ale naopak - dlouhodobě mě nějaké téma zajímá, různě k němu čtu odborné články, povídám si s přáteli psychology, sleduji internetové diskuze, kde debatují lidé, kteří řeší určitý problém, zajímá mě, jak ho prožívají, jakým způsobem hledají cesty, jaké se jim dostává pomoci. A někdy se stane, že mě napadne příběh, ke kterému mám současně i dostatek poznatků, abych si ho troufla zkusit napsat. Takže kdybyste se mě zeptala, jaké téma na knihu aktuálně promýšlím, nebudu schopná odpovědět. Zajímám se jednoduše o různé oblasti života a z toho někdy může, nebo nemusí vzniknout kniha.