Každému deset tisíc korun, pomoc lidem musí být jednoduchá
 
obchod04_foto Milan Jaros
Autor: Milan Jaroš

Ekonom Filip Matějka vystudoval univerzitu v Princetonu, spolupracoval s nositeli Nobelovy ceny, přednášel na prestižních institucích, jako je Harvard nebo Yale. Momentálně je ale kvůli epidemii koronaviru doma v Praze. Ve své domácí karanténě sepsal sedm obecných rad pro epidemii koronaviru, kterých by se podle něho měli držet politici i celá společnost. Jeho návod by už brzy mohl ovlivňovat směřování českého státu – opoziční Piráti a STAN ho totiž ve středu odpoledne nominovali jako svého zástupce do krizového štábu ČR.

Jak prožíváte současné dny?

Veškeré lety do zemí, kde jsem měl domluvené přednášky, byly kvůli koronaviru zrušeny, takže sedím doma v Praze v Košířích. Snažím se napsat článek, v němž se pokouším reagovat na současnou situaci a nabídnout nějaké řešení. To samé teď dělá hodně ekonomů všude po světě. My akademici, kteří se normálně snažíme pomáhat světu v horizontu desítek let, jsme všichni naskočili do tohohle šíleného režimu, kdy je potřeba akutně řešit jeden velký problém v řádu dní a týdnů, což je hodně zvláštní.

Existují vlastně vůbec osvědčené ekonomické recepty, jak se má svět či stát chovat v době pandemie?

Takovou pandemii, jako je ta současná, jsme ještě nezažili. Všichni ekonomové se teď snaží číst všechno možné - každý den vznikají nové články, ty si čteme a sami k tomu přidáváme vlastní, navzájem se ovlivňujeme. Jde to hrozně rychle. V normálních časech píšou lidi článek třeba tři roky, teď vznikne něco skoro každý den nebo týden. Nejdou do detailů, nemají tolik prověřená data, ale nápady běhají hrozně rychle. A naprostá většina ekonomů se shoduje, co by se mělo dělat, což je velký rozdíl oproti poslední finanční krizi před deseti lety. Tehdy chtěli někteří zasáhnout rychle a někteří pomalu - a někteří nechtěli zasáhnout vůbec. Teď se naprostá většina shoduje, že je potřeba zasáhnout hodně a okamžitě.

Filip Matějka
Filip Matějka • Autor: archiv FM

Kdo by tedy měl zasáhnout a jak?

Ekonomika se zavedením karantény a omezením pohybu naráz zastavila. Třetina české ekonomiky prostě nejede, protože lidé buď nemůžou chodit do práce, nebo jsou zavřené obchody a lidé nemůžou nakupovat, takže hmotná část ekonomiky opravdu teď stojí. Firmy se bojí, že když to bude trvat déle, budou muset propouštět nebo už propouštějí, hodně živnostníků a zaměstnanců přišlo o zdroj příjmů. V ekonomické krizi, jako byla ta před deseti lety, se vlády snažily ekonomiku nakopnout, přinutit lidi utrácet a tak dále. Teď je vtip  v tom, že je to naopak. My nechceme, aby se ekonomika rozjela. Sami jsme si na pár týdnů naordinovali karanténu, nepotkávání se, zastavení skoro všeho. Chceme ekonomiku zastavit, ale udělat to tak, aby se při tom nezničila. Aby to za měsíc dva, až se budeme chtít zase rozjet, najednou šlo. Abychom nemuseli všechno stavět znova. Já tomu říkám, že ekonomiku potřebujeme zmrazit a ochránit. Je to vlastně první ze sedmi principů ekonomiky koronaviru, které se tu právě snažím zformulovat.

Jak bychom to zmrazení a ochranu měli provést?

Když ekonomiku zmrazíme, tak to znamená, že firmy i zaměstnanci a živnostníci budou mít dočasný výpadek příjmů. Ten příjem by měl dočasně nahradit stát. Což se teď snaží dělat všechny země postižené koronavirem.

Česká vláda - stejně jako většina vlád - přišla se záchranným balíčkem. Ten český má mít tisíc miliard. Vláda nabídla firmám hlavně bezúročné půjčky a odklad daní na několik měsíců. Ministerstvo práce a sociálních věcí přišlo s programem pro udržení zaměstnanosti, což znamená, že stát bude firmám hradit část mzdy za zaměstnance, kteří nebudou chodit do práce. Bude tohle stačit?

Nevím - a myslím, že to teď neví nikdo. Vláda se snaží. První úvěrový program Covid 1 nebyl moc povedený, protože žadatel o půjčku musel vytvořit projekt, který pak schvalovalo  ministerstvo. To by ale vedlo k tomu, že úředníci budou mít desetitisíce žádostí, které nebudou schopni stihnout přečíst a vyhodnotit, přitom je teď je třeba jednat opravdu rychle a hned. Také původní částka vyčleněná na úvěry byla hrozně malá, ze začátku to byly jen dvě miliardy. Druhá verze bezúročných půjček Covid 2, kterou stát představil, už je lepší, protože nejde přes ministerstvo, ale přes banky, přičemž za úvěry ručí stát. Banka zvládne vyhodnotit rychleji, zda firmě půjčit, či ne, zvlášť když u ní třeba už v minulosti čerpala úvěry. Ale také nestihne vše, takže to nemůže být hlavní program. Co se týče druhé otázky, tedy že stát bude hradit mzdy za zaměstnance, tak normálně bych byl proti tomu nejsem ekonom, který by rád rozhazoval peníze - ale teď si myslím, že je to adekvátní situaci. V průměru jsou mzdy v ekonomice asi 60 procent všech nákladů, ty zbylé by mohla firmám pokrýt právě už zmíněná bezúročná půjčka.

Reklama
Reklama

Čtěte také: Nezávislost ČNB v ohrožení

Když se ale zeptáte hospodských nebo středně velkých českých firem orientovaných na export, tak se do úvěrů nehrnou. Bojí se na sebe vzít další extra dluh právě kvůli nejistým vyhlídkám. Prostě nevěří, že po rozmrazení se všechno vrátí do normálu. Bojí se, že ve světě přijde celkový útlum.

Já tomu rozumím, ale nevidím žádné lepší řešení - a myslím, že teď ho nikdo nemá.

Jak by měl stát pomoci obyčejným lidem, zejména těm, kteří nemají nic naspořeno a ocitnou se v existenční nouzi?

Asi třetina populace nemá úspory na delší dobu než měsíc dva živobytí. A ve chvíli, kdy se takhle všechno zastaví, nemůže hodně lidí vykonávat svoji práci a skutečně nemá žádný příjem. Ti lidé dopadnou na dno a my ani nevíme přesně, kteří to jsou. Často jsou to spíš OSVČ než zaměstnanci, někteří jiní třeba dělají úplně načerno. Těm lidem je potřeba rychle pomoci, do dvou třech týdnů. Poslat jim krátkodobou nevratnou finanční pomoc. Nechci tomu říkat všeobecný základní příjem, protože by to mělo být jen dočasné, ideálně na jeden měsíc. V nejhrubším případě řekněme jednorázová výplata 10 tisíc korun všem kromě důchodců, dětí a státních zaměstnanců. Teď ale máme ještě chvíli čas vymýšlet, jak to upřesnit co nejvíce – aby ji dostalo co nejméně těch, kdo to nepotřebují. Zároveň nesmíme vynechat nikoho, kdo teď ze dne na den zcela přišel o možnost výdělku a nemá úspory. Něco takového je potřeba udělat.

To by bylo drahé.

I kdyby to dostala půlka nás všech,  je to 50 miliard korun- to jde zvládnout v tak výjimečné situaci. Pro srovnání, HDP České republiky je přibližně 400 miliard korun měsíčně.

A z čeho se tahle všechna opatření budou platit? Všichni říkají, že to bude muset být vydáváním státním dluhopisů, že jiná cesta není… Ale co se stane, když tohle budou dělat všechny státy?

Když toho nebude moc, tak státní dluhopis prostě znamená, že si stát půjčí. Jak jsem říkal, tak třetina lidí nemá úspory skoro žádné. Ale další část lidí má úspory často veliké, zvlášť my v Česku většinou držíme v hotovosti někde u bank na normálním běžném účtu a banky tedy mají státní dluhopisy z čeho kupovat. Když to bude pár set miliard, možná i do půl bilionu, tak to půjde. Když to bude víc, bude to průšvih. Teoreticky by pak musela zakročit Česká národní banka, ale to bych viděl opravdu nerad.

Škoda Auto
Škoda zavřela • Autor: ČTK

Když říkáte pár set miliard, zní to neuvěřitelně. Za to by se daly postavit dálnice nebo vyřešit uhlíková neutralita. A najednou to všechno padne na udržení ekonomiky v chodu?

Nemáme moc na výběr. Když ekonomiku v chodu neudržíme, přijdeme o víc. Firmy nedržíme ze sentimentu, ale proto, že dávají lidem práci. U lidí zase nechceme, aby umírali hladem. Investujeme do svojí záchrany. Ale máte pravdu, že ta čísla jsou divoká a nikdo přesně neví, střílí se to trochu od boku. Právě jsem četl, že Goldman Sachs tipuje, že HDP klesne na nějakou dobu o 24 procent, i to je ovšem jen odhad v mlze.

To bychom měli zmrazení a ochranu. Jaké jsou další body z vašeho sedmera koronavirové krize?

Druhý bod souvisí s tím prvním. Radím nehledat dokonalost, ale radši jednoduchost. Čas pádí strašně rychle a musíme najít - řekněme - tři základní ekonomické programy, které budou hodně obecné a půjdou jednoduše realizovat. V jednom rozhovoru to teď zmiňoval i můj kolega Filip Pertold.

Jednoduchost znamená například dát oněch 10 tisíc úplně každému?

Například. Nebo to udržení zaměstnanosti - tady by taky stát neměl nic vymýšlet, prostě použít německý kurzarbeit, tedy dočasně platit firmám za zaměstnance, kteří nepracují. Ta reakce musí být blesková a jednoduchá.

Jaký je další bod vašeho programu?

Spolupracovat a decentralizovat. Stát se snaží poskytovat tu základní záchranou síť, ale nemůžeme se spoléhat jen na něj. Tenhle bod se nám - myslím - daří. Dobrovolníci pomáhají seniorům, firmy samy začaly vyrábět roušky a respirátory, lidé shánějí jídlo pro doktory, banky organizují pomoc firmám i odklady splátek. Prostě my sami musíme spolupracovat, a nesmíme se naopak rozhádat, jako se to často stalo v historii, když přišly velké průšvihy.

Čtěte také: Babišův bilion

A co dál?

Čtvrtý bod zní, že už musíme hledat cestu, jak ekonomiku časem rychle vrátit do života, ač teď vůbec není jasné, jestli situace s vývojem a počtem nakažených bude za dva měsíce lepší. Potřebujeme představu dvou hlavních scénářů, jeden optimistický a jeden pesimistický. Ten optimistický je, že nakažených bude ubývat a vše se bude postupně nahazovat zpátky do provozu. Ten pesimistický je, že tu nákaza a omezení života budou velmi dlouho a že návrat bude postupný. Musíme si uvědomit, že zmrazení a ochrana ekonomiky je drahá a nevydržíme ji moc dlouho finančně, ale ani společensky, morálně a zdravotně. Když se budeme věnovat jenom koronaviru, zanedbáváme spoustu dalších důležitých věcí. Manželka mi nedávno připomněla takzvanou preventivní prohlídku u lékaře, na kterou teď samozřejmě kašlu. Nebo když si nějaká žena najde bulku na prsou, musí jít do nemocnice na mamograf. Když na tyhle jiné věci budeme kašlat dlouho a odkládat je pořád kvůli koronaviru, tak jen kvůli tomu za pár měsíců taky umře několik tisíc lidí. Takže musíme vymyslet, jak zpátky.

K tomu směřuje i polemika, kterou minulý týden vedli zdejší ekonomové. Zdeněk Tůma a Mojmír Hampl v Hospodářských novinách položili kontroverzní otázku, zda dáme úplně všechno na oltář těch zdravotnických opatření s tím, že zahubíme ekonomiku. Vaši kolegové z CERGE-EI oponovali, že nedělat nic by znamenalo přehltit zdravotní systém, což by ve výsledku vyšlo ještě dráž než ekonomiku utlumit. Jak to vidíte vy? 

Ty úvahy jsou obě správné. Když se řekne ekonomika, nejde jenom o peníze. Čert vem peníze, ale když všechno zastavíme, tak i kvůli tomu budeme umírat. Já jsem přesvědčen, že teď na začátku epidemie je potřeba to takhle silně utlumit, jak to vláda udělala. Ale pak je otázka, kdy a jak uvolňovat. Není správné řešení jen tak pro jistotu držet vše utlumené třeba rok. Moji kolegové Šoltés a Pertold i René Levínský velmi přesně popisují, že situace je tak nejistá a nebezpečná, že alespoň na začátku musíme být velmi opatrní.

Názor ekonomů Tůmy a Hampla vyvolal ostré reakce také proto, že když začneme poměřovat hodnotu ekonomiky a životů, působí to nevkusně. Kdy přijde čas o tom začít mluvit?

Vždycky je těžké o tom mluvit. Ale ve zdravotnictví tahle rozhodnutí děláme denně i v normálních časech. Když lidem s roztroušenou sklerózou dáme lepší léky, které stojí z pojištění o něco víc, tak v průměru žijí déle. Když někdo dostane infarkt a zavedete mu stent do tepny, prodlouží mu to život. Tahle rozhodnutí se dělají pořád.

Filip Matějka
Filip Matějka • Autor: archiv FM

V polemice ekonomů padlo, že některé studie vyčíslují hodnotu lidského života na 30 milionů korun. Dá se vůbec vyčíslit?

Hodnota, to nevím. Já bych radši řekl náklady. V Americe se pracuje s údajem, že každý dodatečný kvalitní rok života stojí asi tři miliony korun, u nás to je přibližně milion. Když nakoupíme víc léků, mamografů nebo těch stentů do tepen, objektivně tím lidem prodloužíme životy a můžeme chladnokrevně spočítat náklady a výnosy. Ale ta diskuse teď nemá být ekonomika versus život. Jde spíš o to, že když úplně zastavíme ekonomiku, tak to nakonec na životy bude mít rovněž dopad.

U jakého bodu z vašeho sedmera jsme skončili?

Teď následuje bod číslo pět, ten je jednoduchý a zní neplýtvat a nerozkrást. Když se otevřou všechny ty penězovody, nastane riziko, aby se nestalo totéž co za dob privatizace. Půjde opravdu o hodně peněz a jsme jen lidé. Tak na to si dát dopředu pozor. Čím budou ty programy širší, všeobecnější a jednodušší, tím lépe. Když se řekne, že se úvěr dá všem firmám, bude to v nějakém smyslu lepší, než když stát bude vybírat, koho zachránit, a koho ne. Když už by se mělo potom někomu pomáhat, tak spíš menším firmám. Ty velké jako třeba Škoda Auto se s bankami vždycky nějak dohodnou. A šestý bod potom zní nezneužívat Českou národní banku a zkusit se obejít bez její pomoci, udržet ji nezávislou na politice.

Vláda schválila novelu zákona, podle které by ČNB mohla vykupovat státní dluhopisy. Pokud to sněmovna schválí, není tohle porušením vašeho šestého pravidla?

Mně to přijde brzy. Ještě bych pár dní nechal na diskuzi, tohle je velký krok. A také bych přivítal, aby změna zákona byla pouze dočasná, pro nynější situaci.

Už jsme skoro na konci vašeho seznamu. Co je poslední bod?

Sedmý bod bych nazval nenaskakovat na revoluce. Nesmíme na vzniklé problémy hned navázat nějakou revolucí: chraňme demokracii, volné trhy, mezinárodní spolupráci. Může to znít banálně, ale vždycky, když přijdou velké problémy, spousta lidí přichází se spoustou nápadů, jak všechno změnit od začátku, překopat, zavést úplně jiný společensko-ekonomický systém. Většina těch nápadů je ale špatných a nebezpečných. Po druhé světové válce přišel komunismus a vydržel tu dlouho. Spíš laďme  jednotlivé věci, abychom příště byli na krize lépe připravení. Ale hlavně se soustředit na to, abychom se vrátili k tomu dobrému, jako je mezinárodní spolupráce, otevření hranic a volný pohyb osob. Teď jsme se odstřihli a odstřihli jsme i některé země. Třeba Itálie má oprávněný pocit, že jí ostatní země téměř nepomáhají, skoro všichni se starají sami o sebe, zakázali  jsme vývoz léčiv. Ale když takhle budeme postupovat, tak zase my v nouzi nedostaneme léčiva od ostatních. A nevíme, jestli zrovna nebudeme těmi, kteří budou za pár měsíců potřebovat obrovskou pomoc od ostatních.

Hudba
Ilustrační foto • Autor: HN – Lukas Biba

Teď tedy vidíme, že se vytrácí důvěra mezi zeměmi. Nechtějí si navzájem poskytovat zdravotnické potřeby, protože jich mají všichni nedostatek. V Itálii je teď obrovský odpor k Evropské unii, která podle tamních obyvatel v kritické chvíli nepomohla. Po třiceti letech jsme zjistili, jak snadné je rychle zavřít hranice. V Maďarsku dokonce převzali chod firem vojáci. Tou revolucí, o níž mluvíte, by tedy mohla být tendence k soběstačnosti, uzavření se, deglobalizaci…

Já se toho bojím, ale doufám, že to tak nebude. Může to dopadnout obojím směrem. Mám úžasné kolegy Michala Bauera a Julii Chytilovou, kteří tyto věci zkoumají. Třeba dělali experimenty po válkách v Gruzii a v Sieře Leone a zjistili, že vesnice, které byly zasaženy válkou, byly poté vnitřně semknutější. Současně ale byly nepřátelštější k vesnicím vedle.

To nezní moc povzbudivě.

Ale víme taky, že v průběhu velkých krizí nebo válek si země finančně více pomáhají. Teď je sice v Itálii krizová situace, ale za pár týdnů to může být podobné v dalších zemích, jako je Španělsko a Francie. Potom si myslím, že možná přijde nějaká celoevropská záchrana. Buď  ze strany Evropské centrální banky, nebo uvažuje se o tom, že se začnou vydávat společné celoevropské dluhopisy. I když zatím není jasné, čím by se kryly.

A co zavřené hranice? Spoustě politiků se může takové opatření zalíbit…

Toho bych se případně také bál, to byl onen sedmý bod - nedělat revoluci. Myslím, že krátkodobě preferovat větší bezpečnost je úplně v pořádku, ale dlouhodobě, a snad co nejdříve, musíme najít cestu k svobodě. A ono to půjde, ale nesmíme na to rezignovat. Musíme si pamatovat, jaké to bylo před tímhle průšvihem - a do toho se chtít vrátit.

Když jsme u katastrofických scénářů. Může se třeba stát, že lidé zpanikaří, když reakce vlády nebude dostatečná, začnou rychle vybírat peníze a bude tu run na banky?

Já si myslím, že ne. Máme velmi dobře fungující centrální banku, takže myslím si, že bude dělat všechno proto, aby se lidi nebáli, že budou banky hromadně krachovat.

Co by člověk měl teď dělat se svými úsporami? Akcie klesají, koruna oslabila…

Pokud mají lidé úspory na běžném účtu, tak bych teď nic moc nedělal. Ať si lidé radši šetří energii na zvládání současné situace. Když začnou přemýšlet, jak teď dělat věci hodně jinak, vezme to nějakou pozornost, která bude chybět někde jinde. Třeba já jsem před dvěma týdny ve velkém investoval do akcií s cílem vytvořit si polštář na důchod. Což bohužel znamená, že jsem teď o hodně přišel. Ale nechám to tam, akciové trhy zase porostou, beru to jako investici na dlouhou trať. Takže vidíte, moje investiční rady berte s velkou rezervou.

Čtěte také: Začínají nové časy, říká spolumajitelka Moseru

Až krize skončí, která odvětví budou oslabená? Evidentně především turistický průmysl a aerolinky…

Ano, Ta budou zasažena výrazně. U některých dalších to není jasné. Všechno záleží na tom, jestli přijde ten optimistický scénář a za pár týdnů se začneme vracet k životu. Anebo jestli to bude trvat několik měsíců až rok dva v nějakém strachu, to se snad nestane.

Zaznívá i otázka, jestli je správné o tom všem vlastně uvažovat v rovině virus je nepřítel, proti němuž vedeme válku. Jestli to náhodou není spíš budíček, ať se zamyslíme a děláme věci jinak.

Já myslím, že oboje. Na krize není lidstvo nikdy dostatečně připravené. Politik, který přemýšlí, co má udělat, vychází z toho, že šance na velkou krizi je asi jedno procento. Takže se zachová tak, že očekává normální svět, tedy oněch 99 procent. Tahle krize nás možná naučí víc se připravovat na krize a výjimečné situace – na situace, u kterých jsem zapomněli, že můžou nastat. Budeme už třeba mít zásoby respirátorů na příští krize. Pak je tu další věc, kterou tohle přinese: sami vidíte, že máte porady redakce v nějakém virtuálním prostoru. To se týká celé společnosti, která se musí rychle naučit používat nové nástroje a způsoby fungování. Tahle krize prostě se společností hodně zatřese. V ekonomii pro tohle máme taky příklady. Když kdysi zavřeli na pár dní londýnské metro, lidé byli nucení jezdit jinudy. Když pak metro znovu otevřeli, spousta lidi už u těch nových tras zůstala - zjistili, že jsou lepší. Byli nuceni vyzkoušet něco jiného a najednou to fungovalo. Ale jak už jsem řekl, spíš bych vylaďoval, než hledal revoluce.

Říkáte, že šance na krizi je jedno procento. Varoval před touhle krizí vůbec někdo?

Byli tu lidé, kteří nás varovali. Teď je extrémně populární čtyři roky stará přednáška Billa Gatese. V ní říká, že jestli je tu velké nebezpečí, kterého se naše civilizace musí bát, není to nukleární katastrofa, ale epidemie. Mluvil o epidemii chřipky, takže to vlastně téměř trefil. Na tyhle věci se musíme připravit. Když uvidíme, že někde nákaza roste, už si dáme pozor, připravíme testy a řekneme lidem: Pozor, možná za tři týdny na chvilku nebudeme chodit do práce. A to není kritika současné vlády. Všechny vlády to dělají vlastně stejně. ni já jsem se nepřipravoval - taky jsem si mohl koupit respirátor za pár korun, ale neudělal jsem to.

By jste byl právě navržen Piráty a hnutím STAN, abyste je zastupoval ve vládním krizovém štábu. Máte radit s ekonomikou. Znamená to, že jim budete doporučovat oněch sedm principů, o kterých jsme se bavili?

Budu se snažit pomáhat. A pokud by se něco vyvíjelo hodně jinak než těmi zmiňovanými směry, budu radit, že to není dobře.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte