Bez „babičky“ bychom neměli šanci takhle poznat českou kulturu a zvyky

V bytě Boženy Kočové, jednaosmdesátileté penzistky z Chebu, hraje televize záznam koncertu Karla Gotta z osmdesátých let. Je teplý letní den, na nebi ani mráček a z nejvyššího patra chebského činžáku je vidět až do Německa. Z fotek vystavených na poličkách obývákové stěny koukají obličeje asi sedmi dětí. Všechny jsou dnes už dospělé a všechny Boženě Kočové říkají „babičko“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i když kromě tří není nikdo z nich její pokrevní přízeň. Jsou to potomci první generace Vietnamců, kteří kvůli pracovnímu vytížení svých rodičů strávili část dětství v péči paní Kočové. Svou „českou babičku“ dnes navštívili dva z nich – režisér Viet Duong (30) a pracovník ruzyňského letiště Minh Doan (26) přinesli tašku plnou různých drobností, sladkostí a vietnamských specialit – třeba závitků, jež pro Boženu Kočovou připravila Vietova maminka.

Viet a Minh už v Chebu mnoho let nežijí – jejich rodiny se přestěhovaly do Prahy, za svou babičkou ale pořád jezdí. „Já s ní mám bližší vztah než s babičkami ve Vietnamu, protože jsem s ní strávil celé dětství, vídám ji častěji a navíc umím lépe česky než vietnamsky,“ říká Viet Duong a vlastně tím popisuje dopad fenoménu, který v Česku existoval hlavně v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí a dnes už pomalu mizí.

České ženy, často v důchodovém věku, tehdy pečovaly o děti svých zaměstnaných vietnamských sousedů, vodily je do škol a k lékařům, učily je česky, pomáhaly s domácími úkoly a perfektně je tím začlenily do české společnosti. „Babičky“ nebo „tetičky“ tak za dveřmi svých bytů přispěly k integraci nových příchozích lépe, než by to dokázal leckterý vládní program, a mnohé z nich si při tom vytvořily prakticky rodinné vazby, jež jsou dosud pevné a blízké.

Velikonoce u babičky, lunární rok doma 

Pro Boženu Kočovou je Viet Markem a Minh zase Milanem – u Vietnamců žijících v Česku bylo zejména v devadesátých letech běžné, že si volili své „české jméno“, které si místní snadno zapamatovali. Viet už se teď představuje svým vietnamským jménem, Minh ale u Milana zůstal. Dnes dospělí muži spolu mají takřka bratrský vztah, ačkoli sourozenci nejsou – pojítkem jejich vztahu je právě Božena Kočová.

Menší usměvavá žena se narodila za války na Slovensku, a když jí byly čtyři roky, přestěhovala se s rodiči na západ Československa. Celý život pracovala v ČKD, po odchodu do penze kývla na možnost hlídat děti svým vietnamským sousedům. Vieta začala hlídat, když mu bylo pět let. O Milana se začala starat, když mu byly čtyři měsíce. Vietovi tedy pomáhala s češtinou, Milana učila mimo jiné i chodit. Zhruba za 20 let se takto starala o pět nebo šest dětí – neví to nyní už přesně, protože některé z nich hlídala krátkodobě. Viet a Milan však v její péči strávili asi sedm let, a i proto se dodneška s babičkou setkávají.

V Chebu, kde v devadesátých letech fungovala známá tržnice Dragoun, byly v péči českých žen stovky vietnamských dětí. „Myslím, že skoro všichni moji vietnamští spolužáci a spolužačky tady v Chebu nějakou českou babičku – říká se jim bà Tây, evropská paní – měli,“ vzpomíná Viet. Motivace těchto žen byly různé – za hlídání dostávaly často zaplaceno, takže péče o děti pro ně znamenala přivýdělek. Jak ale vyplývá třeba z práce brněnské socioložky Adély Souralové, která se fenoménu českých babiček vietnamských dětí věnuje dlouhodobě, velkou motivací pro tyto ženy byla také určitá obava ze samoty nebo nudy, jež na ně po ukončení pracovního života doma čekala.

Ve svém výzkumu z let 2010–2012 provedla Souralová 50 rozhovorů s chůvami, vietnamskými matkami i jejich dětmi. Zjistila mimo jiné i to, že v mnoha případech měly „české babičky“ pocit, že tímto hlídáním naplnily jakousi ideální roli prarodiče – kterou z různých důvodů nemohly naplno zažít s biologickými vnoučaty, ať už proto, že v době jejich raného dětství tyto ženy ještě pracovaly, či proto, že vnoučata neměly.

Božena Kočová se rozhodla hlídat děti sousedů i jiných vietnamských rodin prostě proto, že byla v důchodu a chtěla něco dělat. Byla to přitom těžká práce na spoustu hodin denně. „Babička nás vyzvedla po škole a pak se o nás starala třeba do šesti, do sedmi, než rodiče zavřeli stánek,“ vzpomínají Viet a Milan. Jejich česká babička často pomáhala také tím, že za rodiče, kteří neuměli dobře česky, řešila různou administrativu, lékařská vyšetření nebo zašla do školy, když to bylo potřeba.

„Bez babičky bychom neměli šanci takhle poznat českou kulturu či zvyky. Babička nás naučila barvit vajíčka a posílala nás vyšupat celý panelák,“ říká Milan. „A když jsme my slavili lunární rok, tak zas přišla ona k nám,“ dodává, zatímco paní Kočová si zkoumavě prohlíží nové tetování na jeho noze. „Proč to tam máš?“ ptá se. „Ale... jen tak pro zábavu,“ říká třicetiletý muž a na chvíli pod babiččiným naoko přísným pohledem zapůsobí jako dospívající chlapec, který má malér. „Já bych ti dala, kdybys tady byl,“ uzavírá se smíchem paní Božena.  

Nemstít se 

Fotografka a herečka Angelina Nga Lê prožila dětství v devadesátých letech v Neratovicích. Její rodiče provozovali ve městě vietnamskou restauraci. Se sousedkou, paní Martou Bartošovou, se rodina Angeliny znala z paneláku, v němž společně ve městě bydleli. „S maminkou Leničky (jak Marta Bartošová Angelině říká, pozn. red.) jsme byly společně v porodnici. Lenička se narodila dva dny před mým synem Dežem,“ říká energická padesátnice Marta v kavárně v přízemí domu, kde v té době Angelina žila a kde Bartošová žije doposud.

Angelinina maminka neuměla česky, a tak jí její sousedka v porodnici pomáhala – vietnamsky sice sama neuměla, ale zkoušela to, lidově řečeno, rukama, nohama. Když pak Angelinina maminka načas odjela do Vietnamu, její manžel sousedku požádal, zda by se o dceru občas nemohla postarat. A tak Lenička-Angelina ve svých čtyřech letech získala českou „tetičku“, která se později takto starala i o Angelininy mladší bratry. Sama měla doma své dva syny. „Dcerku jsem neměla, takže jsem byla ráda, že k nám Lenička chodí,“ vzpomíná Marta Bartošová. Po několik let byl její byt pro děti vietnamských sousedů místem, kde si psaly úkoly, hrály si a občas tam i přespaly.

„Rozdíl pro mě byl ten, že jsem si u tety mohla víc hrát. Doma rodiče vyžadovali, abych se hlavně co nejvíc učila a nevěnovala se tolik zábavě nebo koníčkům. U tetičky jsem si mohla kreslit a ona mě za to moc chválila,“ vypráví Angelina. Obohacující pro ni byl i kontakt s nejstarším synem tety Marty, s Dežem. „Byl to můj nejlepší kamarád, a když jsme byli někde venku, mimo autoritu dospělých lidí, byl tak trochu mým ochráncem. Je sice o dva dny mladší, ale vždycky byl vyspělejší a moudřejší – vedl mě k tomu, že se nikdy nemám mstít a že mám bránit slabší. Vyrůstali jsme tady na sídlišti a venku to bylo vždycky trochu divoký. Byly tu party, které se chtěly prát – občas nás provokovaly, šikanovaly. Ve mně se kolikrát začala vařit krev – a on mě vždycky uklidnil. A já ho vždycky poslechla,“ říká Angelina.

Na základní škole se Angelina setkávala s rasistickými komentáři od ostatních dětí. Marta Bartošová je Romka a s rasismem se v české společnosti setkává celý život. Své biologické děti, i ty ostatní, které hlídala, ale podle svých slov vždy vedla k tomu, aby na předsudky a dělání rozdílů mezi Romy, Neromy, Vietnamci a kýmkoli jiným nepřistoupily. I Angelina se jí tak mohla s „pošťuchováním“ na sídlištním hřišti a ve škole svěřovat.

„A já jsem dětem říkala – tak jestli jsou na vás takoví, tak se s nima zkrátka nebudete bavit a je to,“ vzpomíná Bartošová. O Angelinu se takto starala několik let, než se vietnamská rodina z paneláku odstěhovala. Od té doby se spolu potkávají jen příležitostně. Když ale zdravotní sestra Marta Bartošová v práci ukazuje kolegyním a kolegům v peněžence fotky svých dětí, ukazuje jim i Leničku.  

Blíž Čechům? 

Když Marta s Angelinou dopijí kávu a dojedí zmrzlinu, jdou společně do nejvyššího patra paneláku – zpět tam, kde spolu trávily tolik času. „Mívám občas noční můru a ta se odehrává v chodbě, která vypadá jako tahle – zvláštní,“ říká Angelina s pohledem na zašlý interiér staré chodby: oprýskané stěny a stará okna, z nichž je v dálce vidět Říp. „To je možná proto, že jste jednou s Dežem na několik hodin uvázli ve výtahu,“ vysvětluje Bartošová překvapené Angelině v dlouhé chodbě spojující jejich někdejší bytové sousedství.

Rodiny se, podobně jako v případě Vieta, Milana a Boženy, často navštěvovaly, předávaly si recepty, učily se o svých zvyklostech – Marta Bartošová má ráda závitky a Angelina zase milovala guláš a knedlíky. S výhledem na symbol české identity za oknem tak česká Romka a její rodina pomohly dívce z rodiny Vietnamců najít v této společnosti pevný bod, k němuž se ve svém životě ráda vztahuje.

Ve své kapitole v knize Routledge Handbook of the Vietnamese Diaspora z roku 2023 Souralová tvrdí, že nezamýšleným důsledkem zaměstnávání českých chův je i vytváření určité bariéry mezi dětmi a jejich biologickými rodiči – děti totiž nemají moc prostoru učit se vietnamsky, zatímco jejich rodiče se neučí češtinu. České chůvy jsou ale zároveň podle socioložky těmi, kdo dětem z vietnamských rodin otevírají dveře do české společnosti a kdo pro jejich budoucí život v české společnosti utvářejí pevné základy.

Pro vietnamské děti, které českou chůvu neměly, tak zřejmě bylo a je mnohem těžší se integrovat do společnosti. S tím souhlasí i Viet Duong. „Je to hodně vidět. Když jsme se z Chebu odstěhovali do Prahy a potkávali mnohem víc dětí, které českou babičku neměly, trochu jsem se jich stranil. My, kteří jsme českou babičku měli, jsme, myslím, tak nějak blíž Čechům,“ uzavírá.