Josef Greš

Ničivé hurikány ve Spojených státech, katastrofální sucha a požáry na jihu starého kontinentu, v Asii i Austrálii, devastující povodně a vlny veder ve střední Evropě: píšeme další „obyčejný rok“ plný neobyčejných rekordů počasí. Co se to s pozemským klimatem děje? A jak můžeme jeho nebezpečným rozmarům čelit?

Viděli jsme je všichni na fotkách v novinách nebo v televizi. Takzvaní technaři z nedávno rozehnané párty u Tachova, anonymní tváře mladých lidí, kterým premiér spolu s ministrem vnitra vypálili na čelo cejch nebezpečných individuí toužících neomezeně porušovat zákon. Tak jednoduché to ale není.

Sotva na Zemi existuje banálnější tekutina. Přesto se kvůli ní na prahu nového tisíciletí vedou čím dál vášnivější spory. Řeč je o vodě. Přesněji řečeno o té její části, která se dá pít. Ta totiž představuje pouhé procento z celkového objemu. Právě na něm však záleží přežití každého člověka.

Svět se teď znovu intenzivně pře, jak se k lidskému klonování vlastně postavit. Jedna země po druhé vykazuje jeho reprodukční variantu za hranice zákona a všichni se dušují, že je třeba za každou cenu zabránit narození klonované bytosti. Nad pokusy, jež z naklonovaných lidských embryí získávají kmenové buňky, slibující naději na uzdravení těžce nemocným, ale shoda okamžitě mizí a začíná hořet čím dál vášnivější spor.
Spíš než náboženství či ideologie přitom jeho aktéry rozděluje životní zkušenost a to, zda v okruhu jejich blízkých je či není někdo, kdo trpí devastující chorobou, od níž by mu klonovací medicína mohla pomoci. Tak kupříkladu vdova po zesnulém Ronaldu Reaganovi v minulých dnech obcházela republikánské kongresmany a senátory a přesvědčovala je, aby klonování pro léčebné účely podpořili. Řadu z nich nakonec získala na svou stranu a nechyběli mezi nimi ani vyhlášení představitelé americké náboženské pravice. Podobný úspěch ale slavili i rodiče, jejichž děti se narodily z uměle oplodněných embryí, která dnes bývají využívána k pokusům a po „vytěžení“ odhazována do koše.

Profesor Václav Pačes se narodil v roce 1942 v Praze. Po studiu na Přírodovědecké fakultě UK pracoval v Ústavu molekulární genetiky (od roku 1999 je tu ředitelem). Specializoval se na genetiku a genomiku, v 80. letech vedl tým, který jako jeden z prvních přečetl úplnou dědičnou informaci bakteriálního viru, je spoluautorem prvního českého syntetického genu. Přednáší na pražské Vysoké škole chemicko-technologické molekulární genetiku a genové inženýrství, působil na Yaleově univerzitě a na univerzitách v Chicagu, Seville, v Bristolu aj. Je autorem víc než sta původních prací. V letech 1993–1997 byl místopředsedou Akademie věd, před dvěma týdny byl zvolen jejím předsedou. Václav Pačes je ženatý a má dva syny.

Sotva se najde novinový článek, o němž by někdo tvrdil, že změnil svět k lepšímu. O textu, který v roce 1961 napsal tehdy třiatřicetiletý londýnský právník Peter Benenson, to však platí do poslední tečky. Když jeho autor minulý týden ve svých třiaosmdesáti letech podlehl v oxfordské nemocnici Johna Radcliffa zápalu plic, mohlo jej hřát vědomí, že svou bezmála půlstoletí starou statí uvedl v život hnutí, jež zachránilo tisíce politických vězňů před žalářem, mučením a smrtí.

Slováci mají novou zábavu – prohlížet si na internetu seznamy agentů Stb. Zveřejnil je Ústav pamäti národa a jméno, adresu, rodné číslo a krycí jméno agenta si můžou, stejně jako je tomu v Čechách, zjistit všichni. Svůj osobní svazek si může kdokoli vyzvednout kompletní – tedy bez začernění jmen třetích osob, jak je tomu v ČR. Taktéž historici mají k svazkům neomezený přístup. Se zveřejňováním začal Ústav pamäti národa loni 17.listopadu a od té doby neutuchá zájem veřejnosti – každou chvíli totiž novináři v některém z tisíců stran nacházejí jméno nějakého politika, vědce či církevního hodnostáře.

Základy mrakodrapu české vědy se otřásají pod atentátem připomínajícím americké 11. září. Alespoň podle Rady vysokých škol. Její členové tímto příměrem zareagovali na prosincovou zprávu ministryně Buzkové, že ústavům, které neprošly dohodnutým testem kvality, letos její úřad nedá peníze na výzkum. Zatímco ale kritici mluví o likvidaci zdejší vědy, jiné hlasy naopak volají bravo: konečně máme měřítko, jak zjistit, kdo tady v branži za něco stojí, a koho se tudíž vyplatí podporovat. Otázka zní, na čí straně je pravda.

Jan Palouš (55) vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Po absolutoriu nastoupil do Astronomického ústavu Akademie věd, kde pracuje bez přerušení dodnes (v letech 1996–2004 tu byl ředitelem). Je uznávaným expertem v oboru tvorby hvězd a struktury mezihvězdné hmoty v galaxiích. Působí také jako profesor astronomie a astrofyziky na UK, přednáší na Matematicko-fyzikální fakultě a na Fakultě humanitních studií. Je častým hostem mezinárodních konferencí a sympozií, v poslední době se podílí na přípravě kongresu Mezinárodní astronomické unie, který se bude letos konat v Praze. Jan Palouš je ženatý, má dvě dcery a syna.

Jako když se malé dítě spálí o plotnu – oficiální ruská rétorika k ukrajinské krizi nabrala za posledních čtrnáct dní obrat o 180°. Zatímco před volbami se ruský prezident Vladimir Putin dvakrát osobně sešel s promoskevským kandidátem Viktorem Janukovyčem a dal skrze média velmi výrazně najevo, s kým spojuje budoucnost Ukrajiny, po krachu listopadového prezidentského klání, označeného mezinárodními pozorovateli za zfalšované, přišel dramatický obrat.
„Je nepřijatelné, aby se na voliče Ukrajiny vytvářel jakýkoli nátlak a nedal se jim prostor pro svobodnou volbu,“ řekl Putin tento týden během své návštěvy Turecka v reakci na evropskou kritiku zfalšovaných voleb a dodal, že Rusko vždy ctilo zásadu nevměšování do vnitřních záležitostí té či oné země – Ukrajinu nevyjímaje. Nicméně nejdokonalejší ilustraci postoje Kremlu vůči Kyjevu poskytl ruský zatykač na Julii Tymošenkovou. Přední činitelka oranžové revoluce se tak stala dokonce objektem stíhání Interpolu.