Všechny publikované články
Co jsou tihle blogeři zač?
To zvláštní slovo blog na nás z médií, a především pak internetu vyskakuje stále častěji a ať chceme nebo ne, dokonce ovlivňuje naše životy. Například federální volební komise USA zvažuje, zda by se na blogy, průběžně doplňované internetové zápisníky, neměly vztahovat stejné regule jako na tradiční média. To je pro mnohé dalším potvrzením teorií o internetové mediální revoluci, podle které povede rozmach blogů k ústupu a nahrazení klasických médií. Ta se ale samozřejmě brání.
Tajemství hlubokého hrdla
Přes třicet let drželi američtí novináři Bob Woodward a Carl Bernstein v tajnosti identitu muže, který vstoupil do dějin pod označením Deep Throat (hluboké hrdlo). Ale nakonec si tito dnes už otřískaní šedovlasí harcovníci velkého mediálního světa nechali své životní tajemství ukrást časopisem Vanity Fair. Ten minulý týden odhalil, že oním záhadným zdrojem, který pomohl v letech 1972 a 1973 Woodwardovi a Bernsteinovi z deníku The Washington Post rozkrýt tuctovou vloupačku do bytového komplexu Watergate až k aféře, která položila Bílý dům prezidenta Richarda Nixona, byl tehdejší druhý nejvyšší muž ve struktuře FBI – muž, jehož pravé jméno zní Mark Felt.
Co se děje ve světě
Jako můra ke světlu je turista v rumunském hlavním městě Bukurešti přitahován k nevkusné čtvercové stavbě, která rozcapeně sedí na jednom z mála pahrbků jinak rovinatého města a vypadá jako olbřímí bílý dort. Dnes Parlamentní palác, v době svého vzniku Palác republiky, obecně však známý prostě jako Ceaušescův palác – tenhle symbol vyšinutého megalomanství nechybí v žádné turistické příručce. Kvůli téhle, dnes prý podle Guinessovy knihy rekordů druhé největší stavbě světa po Pentagonu, nechal diktátorský manželský pár Nicolaea a Eleny Ceaušescových v 80. letech zplanýrovat pětinu Bukurešti, včetně jedné katedrály a více než tuctu kostelů. Ale i ten, kdo by si chtěl odpustit onu zvláštní zvrhlost turisty jít se podívat na věci, za které by se doma styděl, má od loňského podzimu dobrý důvod palác navštívit. Na konci října bylo v jedné jeho části otevřeno Národní muzeum současného umění (MNAC). I přes svůj velkorysý výstavní prostor sto šedesáti tisíc čtverečních metrů zabírá muzeum pouhá 4 procenta z celku paláce.
Bohužel máme jen Moora
V amerických kinech se věci vracejí k normálu, film Spider-Man 2 trhá kasovní rekordy. Historie si ovšem bude Moorův snímek Fahrenheit 9/11, který nedávno získal na festivalu v Cannes hlavní cenu, pamatovat coby nejúspěšnější celovečerní dokument. Při nástupu do amerických biografů v polovině června utržil za první víkend bezmála dvacet dva milionů dolarů. Dohady, jak Moorova bushovská antitiráda ovlivní výsledky podzimních prezidentských voleb, neutuchají.
Na našich novinách si pochutnáte
Komentátor amerického zpravodajského týdeníku Newsweek Robert J. Samuelson před několika dny napsal, že z americké žurnalistiky se vytrácejí ideály objektivity a vyváženosti. Slovo ideály je na místě, neboť asi nikdo nepodléhá iluzi, že média mohou dosáhnout úplné nestrannosti. Jde ovšem o koncept, který tvoří základovou plochu moderního amerického žurnalismu a k němuž se navíc vztahuje většina médií západního světa. Proč se tedy nyní v Americe debatuje o konci objektivního žurnalismu? A co by jej mělo nahradit?
Zprávy ve vlastní šťávě
Americká žurnalistika zpytuje svědomí. Před rokem musel nejprestižnější zámořský list The New York Times v nejostudnější aféře své historie přiznat, že jeden z jeho mladých reportérů, nasazovaný na důležité domácí události, si vymýšlel a opisoval od konkurence.
Tentokrát přišla řada na nejčtenější americký list, deník USA Today. Hvězda jeho reportérského týmu Jack Kelley podváděl své kolegy a čtenáře více než deset let. Jak je možné, že novinářům mohlo jejich lhaní opakovaně a dlouhodobě procházet? Nejen hlasy zvenčí, ale i někteří novináři pochybují, zda se americká žurnalistika ubírá správnou cestou. A ukazuje se, že ani na žurnalistických fakultách už nevědí, zda adepty řemesla vůbec ještě připravují na práci v dnešních médiích.
Moratorium na děti
Na začátku roku vztyčili na Univerzitním náměstí v centru Bukurešti sloupové hodiny, jejichž podstavec zdobí nápis „Bukurešť – Rumunsko – Evropa“. Pod ciferníky, které mají do čtyř stran ukazovat přesný čas, se na displeji skví ještě žlutá čísla, oznamující, kolik dní Rumunsko aktuálně dělí od plánovaného vstupu do Evropské unie v roce 2007. Zatímco digitální odečet funguje bezchybně, hodiny se neomylně po několika dnech porouchají a musí být opraveny. Sloup se tak stal nechtěným symbolem klopotné snahy země na její cestě do Unie.
Vážná chyba BBC
Pokud se na média obrátí důvěryhodný a bezúhonný zaměstnanec státní správy s vážnou obavou, že se vláda snaží obelhat veřejnost, smí to publikovat, i když takovou informaci není možné ověřit z dalšího zdroje? Po odsudku, jejž se minulý týden dostalo z úst respektovaného soudce Briana Huttona BBC – druhé nejsledovanější zpravodajské stanici světa – se tato otázka stala opět aktuální nejen v Británii.
Boží oko nad Washingtonem
Tvrdou porážku utrpěl před týdnem v americkém státě Iowa v prvním dějství letošních demokratických primárek Howard Dean. Bývalý guvernér Vermontu se měl podle průzkumů těsně přetahovat o vítězství s Johnem Kerrym, senátorem z Massachusetts. Skončil však až třetí, s výrazným odstupem nejen za Kerrym, ale i za druhým Johnem Edwardsem, senátorem za Severní Karolínu. Z prvního souboje v Iowě sice nelze předpovědět, kdo se v listopadu za demokraty nakonec střetne s Georgem W. Bushem v prezidentských volbách. Už dnes ve státě New Hampshire může být vše jinak – v posledních třinácti primárkách zvítězili pouze třikrát v Iowě a v New Hampshiru stejní kandidáti. Deanův propad v první ostré voličské zkoušce ale upozornil na jeho možnou „slabinu“: nejasný vlažný vztah k náboženství. V současné Americe, kde 87 % občanů nepochybuje o existenci Boha, by to měl těžké každý kandidát, který by o sobě jako Dean říkal, že „víra nesouvisí s jeho politickými rozhodnutími“.
Obávám se, že to potrvá několik let
DAVID IGNATIUS (53) je prototypem úspěšného amerického novináře. Po studiích na Harvardu a v Cambridgi pracoval v deníku Wall Street Journal (mj. jako zpravodaj na Blízkém východě), od roku 1986 v deníku Washington Post jako zástupce vedoucího redakce, v září 2000 se stal v Paříži šéfredaktorem International Herald Tribune, dnes patří mezi nejvlivnější komentátory Washington Post. V posledních měsících se soustředil na dění v Iráku. Je také autorem pěti knih, v nichž beletristicky zpracovává témata, ke kterým se dostal při své novinářské práci. Žije v Paříži.
