Ranní postřeh Věry Jourové: A víte, kdo sem tu žloutenku vůbec zatáh?

Tentokrát něco ze života. Je sobota ráno a hlídám vnučky. Chceme si to spolu užít, tak se vydáváme metrem do centra na snídani – nějakou dobrou buchtu a kakao by to chtělo. Děti jsou lehce zpovykané, přijely z venkova a metro je pro ně atrakce. Ta menší se usadí na sedadlo, projede ručičkama okraje sedačky, rantl okna, prstíčky pak putují přes pusinku do nosní dírky, nejspíš za účelem lovu. Ta starší si odmítá sednout, provozuje tanec u tyče. Snažím se to řešit a proklínám jejich matku, že mi pro ně nedala rukavice. Náhle se nade mnou ocitne pán hřmotné postavy, vypadá to, že si chce popovídat. „To neděláte dobře, že je necháte na všechno sahat. Víte, kolik je všude žloutenky?“ Zatnul mi dráp výčitky přímo do svědomí a nastartoval usilovné přemýšlení, kde co nejdřív koupím gelovou dezinfekci. Přitom jsem si v duchu pochvalovala: tak vida, dobrý člověk, nelhostejný k osudu druhých, ještě žije. Jen mi s tou dobrotou neladil jeho výraz – jakoby zaťatý až nenávistný. „Však víme, kdo to sem zatáh.“ Bezelstně se zeptám: „Já nevím, kdo?“ Bylo patrné, že otázka mu přišla vhod. Tudíž následovalo vítězoslavné: „No přece Ukrajinci!“ Ptám se: „To víte jistě?“ „No samozřejmě! Stoprocentně to sem přitáhli oni. Však víme, co tam mají…“ „Mají tam válku, pane,“ odpověděla jsem s vypětím sil, táhnouc obě vzpouzející se dítka ven z vozu. 

Nedalo mi to a vyhledala jsem si data od autorit. Národní zdravotnický informační systém a některé další oficiální zdroje dávají k dispozici informace o původu a roznášení různých typů žloutenky a řady dalších nemocí. O importu žloutenky se píše, že se sem může přenést ze zahraničí, častěji z tzv. třetích zemí než ze zemí EU, a tedy i z Ukrajiny. Ta ale podle dat v žádném případě nemá „dovozní monopol“, jak tvrdil zlostný pán v metru. Ten se zcela jistě ani nenamáhal domyslet, že nemoci typu žloutenky mají na Ukrajině původ způsobený z velké části válkou a s ní spojenou nečistou vodou a zoufalými hygienickými podmínkami. Nejspíš by ani nesouhlasil s tvrzením, že si za to nemůžou Ukrajinci sami, nýbrž ten, kdo je napadl.

Slovní výpad pána v metru je typickým příkladem dezinformace – je v ní kousek pravdy, avšak její hlavní sdělení je lživé, třaskavé a negativní emoce vyvolávající. Dezinformace týkající se zdravotních ohrožení patří celoevropsky k nejčastějším, protože mají vysokou účinnost a přímý efekt na atmosféru ve společnosti a snižování důvěry lidí v autority a v systém. 

Osobně jsem si cíleně vytvořila hradbu proti naleptávání mysli tím, že jsem jen na pár sociálních sítích, kde být kvůli profesi musím. Příspěvky si tvořím sama, tím to ale končí – ani je na sítě sama neumisťuji, ani ty sítě nepročítám. Ušetřím si tím spoustu času a udržím si v rámci možností „slunce v duši“. Na internetu mi algoritmus více méně servíruje jen personalizovaný a vesměs solidní obsah z ověřených zdrojů. Ocitám se tak – zcela vědomě a bez možnosti to nějak zásadně ovlivnit – ve své bublině. Informace dále čerpám z renomovaných médií, zejména veřejnoprávních. Když chci z profesionálních důvodů vědět, jaké dezinformace zrovna zaplavují prostor, v jaké intenzitě, odkud se vzaly a pro koho jsou dobré, najdu si data u specializovaných agentur.