Ranní postřeh Petry Hůlové: J. D. Vance, Julius Fučík a Stačilo!

Tuto glosu píši nečekaně v nemocnici, a tak tu nemám knihu, z níž jsem chtěla citovat, tedy memoáry amerického viceprezidenta J. D. Vance Americká elegie. Zkusím to nicméně popaměti. K přečtení Vancových memoárů mě přiměl jeho paušálně odsuzovaný únorový projev na konferenci v Mnichově a také Vancův dělnický původ, tak zřídkavý u současných vysoce postavených politiků.

Kniha Americká elegie, v níž Vance popisuje své neutěšené dětství a jinošství v rurálním Kentucky a Ohiu s drogově závislou matkou, řadou otčímů a absencí perspektivy, je barvitým líčením s přímočarým morálním vyzněním. K němu se Vance dopracoval za kasou venkovského supermarketu, kde si jako teenager vydělával. Všiml si, že nezaměstnaní sousedé na dávkách si mohou dovolit víc než ti, kteří pracují. Pro mnohé nepochopitelný odklon amerického chudého venkova od prosociálnějších demokratů k antisociálním republikánům v čele s Trumpem J. D. Vance vysvětluje právě okázalým zneužíváním dávek, které v pamětech popisuje z pozice očitého svědka.

Vance ve své knize dělí americké venkovany na dva typy: na ty, kteří tvrdě pracují a vyznávají křesťanskou morálku, a na ty druhé, orientované převážně na konzum, zadlužené, s rozpadajícími se rodinami, často drogově závislé a nevyznávající nic. 

Vancova kniha, kterou v době vydání v roce 2016 opěvovala i liberální média jako Washington Post či New York Times jako zlomovou, rozhodně nepřináší žádné převratné myšlenky a šokuje nejvíc tím, že závěry, které v ní Vance prezentuje, mohly vůbec na Ameriku působit objevně. K úspěchu knihy určitě přispěl i fakt, že v době, která významně nahrávala autofikci, opíral Vance své sociologické vývody o vlastní životní zkušenost.