Ranní postřeh Evy Lehečkové: Včelaři agenti nejsou

Máme tu pracovní návrh zákona o registraci… vlastně si ani nejsem jistá, jestli dobře víme, koho všeho (v mém oboru se tomu říká rozdíl mezi významem a obsahem). Nejčastěji se tedy ve zkratce píše neziskovek se zahraničním dosahem a politickou agendou. Ale vlastně nejen právnických osob, ale i fyzických. Při pozorném čtení návrhu navíc zjistíme, že se dokonce má jednat široce o subjekty se zahraničními vazbami a zároveň činností ve veřejném, politickém, mediálním, vzdělávacím či akademickém prostoru, které mohou ovlivňovat veřejné mínění a debatu. Do tohoto vymezení pochopitelně spadají, už jenom preambulí svých statutů, i akademické instituce. 

Pádným argumentem pro zbytečnost takového zákona, na nějž zatím nebyla podána smysluplná, neideologická odpověď, je to, že všichni, koho si v dané skupině dovedeme představit, poctivě každoročně vydávají výroční zprávy včetně detailů o hospodaření. 

Specifická a o to absurdnější je pak argumentace k vysokým školám: vysvětlovat, že slova o vzdělávací a akademické činnosti, která se v návrhu objevují, se nevztahují na činnost vzdělávacích a akademických institucí, je sice humorná, ale nedůstojná diskurzivní hra na de dicto a de re. A ta pochopitelně posiluje podezření o skutečném smyslu tohoto návrhu. Jediné, co v tomto kontextu znělo autenticky, bylo, že včelaři si mohou oddechnout.

Úlohou vysokých škol je hledat skrze poznání pravdu a nabízet ji k rozvoji vědění a k dobru společnosti – tohle slibuje každý student přijatý na univerzitu. Znamená to konfrontaci pohledů, konstruktivní umění nesouhlasu, z nějž můžou povstat ty nejlepší nápady a řešení. A protože vzdělávání a věda neznají hranic, tohle všechno čím dál víc děláme v kontextu EU a celkově celosvětovém. Provozovat v dnešní době úspěšnou vysokou školu a vzdělávat úspěšné absolventy bez odborných, smluvních a projektových zahraničních vazeb nejde.