Partner bojuje s úzkostmi, už spolu nechodíme ani na procházky

Můj partner už delší dobu bojuje s úzkostmi, které jej v určitých situacích zcela paralyzují. Nejde o běžný stres – někdy se mu obtížně dýchá, má bušení srdce, potřebuje být sám a úplně se stáhne do sebe. Postupně se začal vyhýbat situacím, které by mu mohly tyto stavy vyvolat – už nechodí do obchodů, nesnáší přeplněná místa. Dokonce se vymlouvá i na setkání s rodinou. Vysvětloval, že se bojí, že se mu něco stane, když bude venku, že zkolabuje a nebude mu mít kdo pomoci.

Velmi mě to trápí, protože vidím, jak ho to omezuje v každodenním životě a zároveň to ovlivňuje i náš vztah. Přestali jsme spolu dělat věci, které nás kdysi spojovaly – výlety, návštěvy přátel, jen tak se projít po městě.

Snažila jsem se s ním mluvit o tom, že by mu mohla pomoci terapie, ale odmítá to. Tvrdí, že „v jeho rodině se takové věci neřešily“ a že psycholog je pro lidi, kteří to nezvládají. Nechce brát léky, protože se bojí, že z něj udělají „zombieho“. Mám pocit, že se stydí přiznat, že něco nezvládá, a tak to raději drží v sobě, dokud se to ještě víc nezhorší.

Jak s ním o tom mluvit tak, aby se necítil ohrožený nebo kritizovaný? Jak mu pomoci pochopit, že terapie není slabost, ale cesta ke zlepšení života (i našeho společného)?