V prchavém okamžiku zachycovat nekonečno – tím bylo fotografování pro Henriho Cartier-Bressona. Muzeum moderního umění v New Yorku zahájilo tento týden velkou retrospektivní výstavu, která poprvé od Cartier-Bressonovy smrti v roce 2004 ukazuje veškerou jeho práci od počátku třicátých do konce osmdesátých let.
První snímky jsou silně poetické, často ještě ovlivněné surrealismem. Nejsou tu jen lidé, ale předměty - různá bizarní uskupení. Poslední fotografie jsou jen tady a teď: rozestlaná postel s novinami, pohled z okna, vlastní stín.
Jakousi vstupní bránu do výstavních prostor tvoří několik ohromných nástěnných map, na kterých jsou barevnými čarami vyznačené Cartier-Bressonovy cesty. Počet kilometrů, které od svých dvaceti dvou let urazil, je stejně obdivuhodný jako množství fotek, které na výpravách ulovil. Dostal se i do zemí, kam jiní fotografové neměli přístup. Zřejmě díky jeho levicovému zaměření a epizodickému působení v komunistickém listu Le Soir jej dokonce hned po Stalinově smrti v roce 1953 jako prvního západního reportéra pustili do Sovětského svazu. Fotografie, které odtamtud dovezl, jsou otřesné, ale přesto ještě o mnoho teplejší a nějak živější než ty, které pořídil při své druhé sovětské cestě v roce 1973. Za dvacet let se všechno potáhlo depresí a uniformní šedí.
O mnoho veseleji ale na fotografiích nostalgického přívržence „dobrého lidského života“ nedopadají ani Spojené státy. Země, z níž - kromě rodné Francie - pořídil snad nejvíc fotek. Tyto fotografie ale, jak píše v doprovodném textu k výstavě její kurátor Peter Galassi, nejsou příliš známé. Možná proto, že Cartier-Bresson, který s takovou laskavostí a pochopením zachycuje mizející obrázky staré Evropy nebo třetího světa, neukazuje mnoho sympatií pro dravý ekonomický pokrok, konzumní způsob života nebo pro - jak píše Galassi – americkou „vulgaritu, hamižnost a rasismus.“
Právě tyto americké fotografie jsou možná hlavním (a nepřiznaným) důvodem, proč v časopise The New Yorker vyšel silně zaujatý článek o výstavě nazvaný Picture Perfect (doslova Dokonalý obrázek). Dalším důvodem mohla být nutnost (zadání) napsat článek o významné výstavě ve významné instituci, která ukazuje dílo někoho tak velmi známého a nepochybně výborného jako byl Henri Cartier-Bresson a přitom projevit vlastní – pokud možno kritický - názor.
Autor článku Peter Schjeldahl se hodně snažil, aby na Cartier-Bressonovi něco našel, a nakonec se mu to podařilo. Našel „problém,“ nebo lépe řečeno „svůj problém s Cartier-Bressonem.“
Ano, přiznává Schjeldahl, Cartier-Bresson vytvořil nádherné fotografie. Ano, je zásadní osobností moderní fotografie a otcem fotožurnalismu jako takového. Ano, ve svých fotkách pro časopisy jako byl Life (výtisky tvoří součást výstavy) se mu podařilo vzácně svěžím způsobem zachytit zásadní okamžiky dvacátého století. Ale v tom všem, argumentuje Schjeldahl, mu šlo jen a jen o pěknou kompozici – o „klasickou krásu.“ Jeho srdce zůstalo chladné. A pokud se návštěvník poddá kouzlu jeho fotografií (je nemožné se mu nepoddat), čeká ho setkání se světem, který „bohatě uspokojí oko a mysl, ale otupí srdce.“
Že autorovi jde hlavně o „bezcitné“ americké obrázky jasně vysvítá z toho, že se hned v úvodu opírá o autoritu fotografa Roberta Franka, autora fotografického cyklu „Američané“ (1958), který na adresu svého konkurenta řekl: „Zcestoval celý zatracený svět, ale nikdy nemáte pocit, že by se ho něco z toho, co viděl, dotklo – kromě krásy nebo kompozice.“
Když už Schjeldahl odhalil Bressonův problém, nedává moc kreditu ani průběhu jeho kariéry. Všechno, včetně počátků, založení agentury Magnum a cest, se odehrávalo jaksi „mimochodem“ – sám Cartier-Bresson se o to moc nezasloužil. Jako fotograf se navíc během let nevyvíjel a fotky si ani nevyvolával sám. Trochu ironicky dokonce poznamenává, že když Cartier-Bresson v roce 1943 po třech letech utekl z nacistického pracovního tábora, nikdo se po něm nesháněl. Fotograf se mohl svobodně potloukat po Francii a fotografovat slavné lidi (jeho portréty jsou samozřejmě skvělé, elegantní a chladné jako všechno ostatní.) A když se na stará kolena vrátil ke kreslení, od kterého kdysi kvůli fotografiím utekl, také to nebylo nic moc.
Ale nechme nepovedeného článku, po němž zůstává podivná pachuť. Jeho hlavní argument lze ostatně vyvrátit hned prvním snímkem výstavy, na které je skupinka staříků v družném rozhovoru, které Cartier-Bresson vyfotografoval v roce 1962 na Sardinii. Jen velmi zaujatý pozorovatel si navíc může nevšimnout, jaké pohnutí a bezprostřední živé reakce výstava v návštěvnících (nejen francouzských) vyvolává.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
