Třicáté páté výročí konce války ve Vietnamu se 30. dubna v bývalém Saigonu (dnes Ho Chi Minhově městě) oslavovalo se vší komunistickou parádou. Tady v Americe spíš ne, jedna z mála pamětních akcí, o kterých lze najít zmínku, se odehrála v nemocnici Nacogdoches Memorial ve státě Texas. Mimo jiné tam dva lidé – veterán seržant Richard Graves a vojenský lékař Jerry M. Johnson in memoriam - dostali řád Stříbrné růže, který je udělován obětem herbicidu Agent Orange. Americká armáda jím od roku 1962 do roku 1971 ničila porost vietnamských lesů a polí. Během devíti let byl jed rozprášen na dvaceti procentech území a postižené děti se ve Vietnamu rodí ještě dnes. Zatímco amerických veteránů, kteří byli herbicidem zasaženi, umírá zhruba 300 za den – a dodnes jich už zemřelo víc než na bojišti. „Nádory na mozku, rakovina prostaty a poškození nervů a ještě dalších pár věcí,“ vypočítává Graves nemoce, s nimiž musel v posledních letech bojovat. Doktor Johnson zemřel na selhání ledvin a jater.
Není co oslavovat. Ve Vietnamu zvítězil komunismus, Amerika ztratila 58 000 vojáků a získala stovky tisíc tělesně a psychicky postižených veteránů, kteří se už nikdy nebyli schopni vrátit do normálního života. Navíc už dnes není tajemstvím, že konflikt, který trval celkem dvacet let a eskaloval po smrti Johna Kennedyho, byl založen na celé řadě omylů a dezinterpretací. Výmluvný je v tom smyslu dokument
The Fog of War
(Mlha války), který v roce 2006 natočil s devadesátiletým Robertem McNamarrou Errol Morris (dostal za něj Oskara). McNamarra, kterého udělal John Kennedy svým ministrem obrany v roce 1962 a který v úřadě setrval i za Lyndona Johnsona, se k pomýlením upřímně přiznává – nazývá je lekcemi.
Například lekce číslo 7 zní: To, čemu věříme a co vidíme, je často omyl. Vztahuje se k dvěma incidentům z roku 1964, kdy Vietnamská armáda údajně torpédovala americké válečné lodě v neutrálních vodách zálivu Tonkin. Útoky, které se nikdy opravdu neprokázaly, byly záminkou k eskalaci násilí ve Vietnamu. Následovalo nepřetržité bombardování severního Vietnamu a také pozemní válka, která si vyžádala nejvíc obětí.
Ale poslední lekce přišla dvacet let po válce, kdy se McNamarra účastnil série konferencí na téma Vietnamské války v Hanoi. Vydal o tom dokonce knihu Argument Without End (Spor bez konce), kde spolu s kolektivem autorů podrobně popisuje, v čem se lišila představa Američanů od toho, jak situaci vnímali ve Vietnamu.
„Na rozdíl od kubánské krize, kdy jsme byli schopni se vcítit do kůže protivníka, jsme ve Vietnamu naprosto tápali,“ přiznává ve filmu. Prý teprve v Hanoji pochopil, že Ho Chi Minh nebyl loutkou Číňanů, ani Rusů a to, za co Vietnamská armáda za cenu takových obětí bojovala, byla samostatnost a sjednocení. A jak Vietnamci vnímali Američany? Jako budoucí kolonizátory, nástupce Francouzů. Smutné je, že si tyto zásadní otázky kladli Američané až třicet pět let po začátku konfliktu. Kdyby se zeptali dřív (a neodmítali nabídky vyjednávání s Vietnamem), mohli by válce předejít.
V knize Spor bez konce McNamarra a spoluautoři uvádějí šest zásad, které vyplývají ze zkušenosti války ve Vietnamu, a kterým by se (pokud se chtějí vyhnout podobným debaklům) měli američtí politici napříště řídit: 1)porozumět uvažování protivníka; 2) komunikovat s protivníkem na nejvyšší úrovni; 3) praktikovat v zahraniční politice demokratické principy (zapojit veřejnost a kongres do procesu rozhodování); 4) použít sílu pouze pokud se jedná o vícestranný konsensus (kromě obrany území Spojených států); 5) uvědomit si, že některé mezinárodní problémy nemají řešení a už vůbec ne vojenské; a 6) organizovat nasazení vojenské síly s co největší efektivitou.
Škoda, že pro mrtvé a postižené válkou ve Vietnamu přichází tohle prozření „příliš pozdě“ - jak lakonicky poznamenal na Hanojské konferenci bývalý vietnamský ministr zahraničí Nguyen Co Thach.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
