Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Poznámky z New Yorku

Poslední La Bohème

17. březen je dnem, kdy se podle statistik v Americe vypije nejvíc piva. Oslavuje se tak výroční den smrti Sv. Patrika, římského askety, který v pátém století vlastnoručně pokřtil 120 000 Irů a založil přes 300 monastýrů. Podle jedné legendy také vyhnal z Irska zmije. Barvou Svatého Patrika je zelená, jeho symbolem je trojlístek. Na příkladu trojlístku prý nevěřícím ovčákům v irských kopcích vysvětloval jednotu Boha, syna a Ducha svatého. Patron Irska bývá také spojován s mořem: k jeho obrácení na víru došlo potom, co jej z britského pobřeží unesli irští piráti. Nikde v jeho životopise (viz Životy svatých) nenajedete zmínku o pivu.

Ale každá záminka dobrá. A tak už od ranného odpoledne po newyorských barech kolovaly partičky Irů i ne-Irů, zatímco na Páté Avenue pochodovala slavnostní přehlídka, vyhrávali dudáci a město se zelenalo: zelené uniformy, zelené kravaty, zelené kokardy, zelená trička, zelené hospody, zelené koláče, zelené sušenky… Jeden z našich sousedů si na dveře vylepil ohromný, lesklý, zelený trojlístek.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Shodou okolností na 17. března také připadlo poslední z řady devíti představení Pucciniho

La Bohème

, ve kterých se na scénu Metropolitní opery vrátila v roli Mimi hvězda světové opery - ruská sopranistka Anna Netrebko.

Hudební kritik Carlo Bersezio se rozhodně mýlil, když napsal do novin La Stampa po Turinské premiéře v roce 1896, že „Stejně jako La Bohème nezanechá hlubokou stopu v myslích posluchačů, tak ji také nezanechá v historii našeho lyrického divadla.“ Kus se poprvé hrál v Metropolitní opeře v roce 1900, a od té doby vynechal jen šest sezón. Zajímavé je, že původní produkce z přelomu století vydržela až do roku 1952 a ta současná už také není nejmladší: v roce 1981 ji vytvořil (včetně scénografie) Franco Zeffirelli.

Vypadá to, že ani 3D filmy nemohou jevišti ubrat na kouzlu. Když se na scéně objevila rušná pařížská ulice s kavárnou, začali diváci radostí tleskat. Kočár s opravdovým koněm, pluk husarů v uniformách, který se vší parádou (a bez zvláštního důvodu ) zakončí pochodem druhý akt, zasněžený park se svou nostalgií a mansarda s výhledem na pařížské střechy – to všechno je jako vánoční dárky, které jeden po druhém rozbalujeme pod stromečkem. Z nadšených vzdechů a smíchu a také z dojatého popotahování diváků („Donde lieta uscì“) bylo znát, že publikum se do stavu naivního očekávání vrací vděčně a s ochotou. Vpomněla jsem si přitom na režiséra Petra Lébla a jeho - v Česku 80. let - anachronickou lásku ke kulisám. Toužil vytvořit na jevišti právě takovou štědrost, bohatství, iluzi, která okouzluje.

Klasická, naivní a přitom vtipná Zeffirelliho inscenace přesně odpovídá tomu, co Pucciniho opera vyžaduje. Je v ní, stejně jako v hudbě a libretu, jistá bezelstnost, dětská přímost. A podle toho také diváci reagovali: bezprostředně jako děti, nadšení tím, že projednou je všechno jednoduché. Například: Mimi vejde náhodou v prvním aktu k Rodolfovi do pokoje, hned se do sebe zamilují, a ještě než se společně odeberou do kavárny Momus, jsou rozhodnuti spolu žít.

Na Puccinim je fascinující, jak nic nekomplikuje. Tuto upřímnost, či přirozenost si jeho kritici, kterých nikdy nebylo málo, pletli s povrchností. Viděli v ní nedostatek „vyšších“ uměleckých ambicí, hloubky, pravého „uměleckého“ zápasu.

Puccini z příběhu vybírá jen ty body, které jej skutečně zajímají, protože v sobě mají emotivní potenciál. Rozvíjí a piluje je k dokonalosti, se zbytkem se nezdržuje. Nemá hluchá místa. Nedozvíme se například, co Mimi dělala v době, kdy odešla od Rodolfa (krom toho, že jezdila s vikomtem v kočáře), ani proč od něj vlastně odešla. Kvůli jeho žárlivosti nebo kvůli svojí tuberkulóze? Jediným pravým důvodem byla zřejmě Pucciniho hudba.

Ale pro letošní sezónu je s La Bohème v Metropolitní opeře konec. Celé obsazení bylo skvělé: Piotr Bescala jako Rodolfo, Ruth Ann Swenson jako Musetta. Anna Netrebko byla samozřejmě nejlepší. Stačí, aby začala zpívat, lhostejno co, a člověku se derou slzy do očí, jak je to krásné. Dirigoval Marco Armiliato.

A na závěr otázka: co má společného den Svatého Patrika s operou La Bohème? Správná odpověď zní - vůbec nic.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].