Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Poznámky z New Yorku

N(ostalgie) a spacáky na Wall Street

Pozítří začne v asketicky jednoduché, krychlovité budově newyorského Nového muzea demontáž výstavy „Ostalgia“. Stojí za to se k ní vrátit. Už proto, že v posledních dvou týdnech dostala tato přehlídka minulých a současných uměleckých děl z bývalého Východního bloku nový, nečekaný rozměr.

Sedmnáctého září totiž jižně od muzea, v Manhattanském finančním okrsku, vypukla časově neomezená demonstrace Američanů, kteří mají podle svých vlastních slov dost toho být devadesáti devíti procentní mlčící většinou manipulovanou jedním procentem nejbohatších, politicky mocných osob. Policisté jsou všude: legitimují, zastrašují, zatýkají. Jen tuto neděli zatkli přes osmdesát lidí a na internetu kolují záznamy nepřiměřené (a nám z bývalého východního bloku nepříjemně povědomé) policejní brutality.

V tom ovzduší působí výstava, kterou kurátor Massimiliano Gioni nazval „albem paměti, archivem nebo atlasem mizejícího světa“, výrazně aktuálním dojmem. Už kvůli autenticitě, po níž zřejmě touží nejen lidé se spacími pytli v newyorském finančním okrsku, ale i místní kritici umění, přesycení produkty trhu, které Hollan Cootter v New York Times nazval „uměleckým junk foodem“ . „Zato i ta nejdrobnější vystavená práce v Ostalgii,“ píše Cotter,„je zakořeněna ve skutečnostech, které ji přesahují.“ Právě tento přesah, v kombinaci s osobním a intuitivním Gioniho konceptem, dělá z Ostalgie zážitek. Depresivní či povznášející, každopádně výjimečně silný, alespoň v kontextu zdejší umělecké scény.

ostalgia.jpg
ostalgia.jpg • Autor: Respekt

Obraz plný děr
„Je to výstava o vzpomínkách a funguje stejně jako paměť,“ říká o svém konceptu kurátor Gioni. „Je selektivní, nespolehlivá a nabitá emocemi.“ Skutečné i imaginativní cesty na východ podnikal autor výstavy posledních deset let. Mapoval rychle mizející svět, ale nesnažil se jej systematicky „pokrýt“. Z poměrného zastoupení jednotlivých zemí je také jasné, že jeho hlavní zájem tkvěl v zemích bývalého Sovětského svazu (bezpochyby i proto, že hlavním sponzorem výstavy je nadace ruského plynného magnáta a sběratele umění Leonida Michelsona). Například české umění je zde zastoupeno jen fotografiemi happeningů Jiřího Kovandy a poněkud nepochopitelně insitními obrazy Anny Zemánkové.

Gioni s odvahou a jistou lehkostí poskládal dohromady obraz plný děr; polyfonní skladbu, ze které zaznívá několik jednotících motivů, ale celková syntéza chybí.

Archeologický výzkum provádí polská výtvarnice Aneta Greszykowská. Album s fotografiemi ilustruje její život, od dětství v socialistickém Polsku po současnost, až na to, že ona sama se ze všech obrázků vymazala. Motýly kosovského výtvarníka Petrita Halilaje pocházejí ze sbírky hmyzu v dávno zaniklém Muzeu přírodní historie v Prištině. Rus Vladimir Archipov ve sbírce fotografií od šedesátých let do dneška, zachycuje nejrůznější „udělátka,“ předměty denní potřeby vyrobené v době nedostatku, kdy se každá použitelná věc do nekonečna recyklovala. Mladá Rumunka Irina Botea ve video instalaci Konkurz na revoluci rekonstruuje se skupinou amerických studentů události z rumunské revoluce v roce 1989. „Televize je s námi,“ skandují na vybledném záznamu rumunští disidenti, zatímco mladí herci se v pravé části plátna pokoušejí foneticky napodobit slova, kterým nerozumí.

Touha se v Ostalgii ukazuje jako výraz svobody, skrytý, ale o to prudší proud podemílající oficiální, režimem určenou podobu života v socialistickém státě. Taková je v až nesnesitelně intimních fotografiích Borise Michailova z cyklu Suzi et cetera, nebo v erotických kresbách z cyklu Leningradské album Jevgenije Kozlova (obojí z 60–70. let) .

Napětí mezi veřejným a soukromým prostorem zkoumá v záznamech poetických pražských happeningů z doby normalizace Jiří Kovanda. Maďar Tibor Hajas ve filmu z roku 1976 zase požádal náhodné kolemjdoucí, aby se mu na chvíli postavili před kameru a dělali sami sebe. Nikolaj Bacharev fotografoval v 80. a 90. letech lidi na plážích, kteří si odložili šaty i svoji veřejnou personu a stali se náhle zranitelnými. Strukturu soukromého obydlí a vlastního nitra podrobně popisuje v sérii kreseb z roku 1975 Viktor Pivovarov. Mladý albánský výtvarník Anri Sala ve filmu Dammi I Colori z roku 2003 sleduje barevnou proměnu jedné zanedbané čtvrti Tirany, o kterou se odvážným pomalováním fasád postarali podle příkazu tehdejšího starosty Edi Rama její obyvatelé.

S jazykem, hlavně s vyprázděným jazykem státní propagandy, pracují umělci z okruhu Moskevských konceptualistů: Erik Bulatov ve svých monumentálních malbách nebo Dmitri Prigov, který pomocí psacího stroje a propisky přetvářel oficiální vládní zprávy v konkrétní grafické básně. Jazyk propagandy coby terč i nástroj používá i skupina současných srbských umělců v perfomanci Partizánský muzikál: Příběh Bělehradu.

Umělec jako proletář
Z ohlasů na výstavu se zdá, že po krátké vlně zájmu z 90. let se dnes umění z „Východu“ možná opět dostává, trochu opatrně, na výsluní. Může to být i tím, že v Rusku přibylo boháčů jako je Michelson, kteří začali umění aktivně podporovat a vyvážet a na zájem o Rusko se přirozeně nabaluje zvědavost na bývalé sovětské satelity.

Profesor filosofie a dějin umění Boris Groys z New York University, který se na současné i minulé umění z bývalého Sovětského svazu specializuje, tvrdí, že toto umění dnes nově rezonuje proto, že se proměňuje koncept, recepce i distribuce umění obecně. Umělecká komunita se podle něj, s pomocí internetu, stává „proletářštější“ a organizuje se podobně jako dříve v zemích, kde neexistoval trh s uměním a kde hodnotu uměleckého díla potvrzoval jen určitý okruh publika, případně cenzura a politická represe.

A tady je možné se oklikou vrátit k protestům na Wall Street. Ti lidé se inspirovali revolucemi v arabském světě a na Manhattan se svolali přes Twitter a Facebook. Nemají žádného vůdce, organizují se spontánně a podle potřeby. Jejich hesla jsou různá. Protestují proti vlivu peněz na politiku, proti tomu, aby stát pomáhal bankám na úkor daňových poplatníků, proti stále širší propasti, která dělí bohaté od chudých. Proti principu zisku za každou cenu, který podle nich ovládá v Americe nejen ekonomiku, ale i kulturu a pohled na lidský život vůbec. To poselství zní možná banálně (hlavně cynickým uším z „Východu“), některým z demonstrantů na Wall Street ale přišlo natolik závažné, aby dali výpověď v práci a koupili si jednosměrnou jízdenku do New Yorku. Sílu jejich odhodlání není třeba podceňovat.

Cítíme to i při procházení čtyřmi patry Nového muzea. Pokud totiž opravdu prožíváme nějakou (n)ostalgii, pak hlavně potom, že v dobách totality umění mnoho znamenalo. A že i za jednoduché lidské skutky bylo třeba ručit životem.

Untitled_2.jpg
Untitled_2.jpg • Autor: Respekt

Stanislav Filko, Realita Kosmos-a, 1968–69

Damni.jpg
Damni.jpg • Autor: Respekt

Anri Sala, Dammi I Colori, 2003

Untitled_3.jpg
Untitled_3.jpg • Autor: Respekt

Alexander Lobanov, Untitled, ND

Untitled_4.jpg
Untitled_4.jpg • Autor: Respekt

Viktor Alimpjev, Můj dech, 2007

Pivovarov.jpg
Pivovarov.jpg • Autor: Respekt

Viktor Pivovarov: Plán věcí každodenních potřeb osamoceného muže, 1975

zemankova.jpg
zemankova.jpg • Autor: Respekt

Anna Zemánková, Untitled, ca. 1970


Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte