Kosmické stroje času

Po parném dni se v pátek večer nebe nad New Yorkem potáhlo mraky. Jen kolem desáté se na okamžik protrhly a v mezeře se zaleskla osamělá hvězda. Z parku Battery na jižním cípu Manhattanu se na ni nadšeně namířily desítky různých teleskopů, od jednoduchých Newtonových zrcadlovek, až po nejnovější elektronické modely. Pak přišel další mrak. Za jasnějšího počasí, vysvětloval jeden z amatérských astronomů, kteří se sem se svými miláčky (teleskopy) sjeli z celého New Yorku, by přímo nad námi zářil Jupiter a nalevo od něj Mars. Takhle jsme se museli spokojit s Vegou, ale i tak stál večer zasvěcený hvězdé obloze a novému kosmickému teleskopu za to.

Světový festival vědy (World Science Festival) probíhal v New Yorku od úterý. Diváci si mohli vybrat z asi čtyřiceti různých akcí a mezi vystupujícími vědci byli lidé, o kterých člověk často čte, ale hned tak je nepotká. Jednou z hlavních atrakcí (vedle premiéry kosmické opery Philipa Glasse a vystoupení Stephena Hawkinga) bylo předvedení James Webbova teleskopu, který by se měl vydat do vesmíru v roce 2014. Model teleskopu v životní velikosti je od úterka do neděle nainstalován v Battery parku. Ve stanech kolem jsou vystavené fotografie, nákresy, obrazovky s filmy, jsou tu odborníci, kteří rádi všechno vysvětlí. V jednom stanu si také mohou děti z lega postavit svůj vlastní teleskop, nebo si lámat hlavu nad různými vesmírnými úkoly.

V pátek večer se na pódiu vedle teleskopu sešla skutečně „hvězdná“ sestava. Astrofyzik a kosmolog John Mather, nositel Nobelovy ceny (spolu s Georgem Smootem) za práci na satelitu COBE (Cosmic Background Explorer), díky kterému se poprvé podařilo dokázat teorii Velkého třesku, byl pozván coby hlavní projektant Webbova teleskopu.
Muž s knírkem, který v modré kombinéze s nášivkou NASA připomínal automechanika, nebyl nikdo jiný než John Grunsfeld, fyzik a dnes už penzionovaný kosmonaut, svého času věděcký vedoucí NASA, známý též jako „Hubbleův opravář.“ Z pěti misí, které se dosud k Hubbleovu teleskopu s různými úkoly vydaly, vedl tři. O té poslední, závěrečné, která se uskutečnila vloni, byl natočen fascinující 3D film, který jsme před několika týdny viděli v Leteckém a vesmírném muzeu ve Washingtonu DC. Vypravili jsme se s Grunsfeldem do vesmíru, zblízka jsme sledovali, jak (zatímco ho jeden z kolegů držel za nohy, aby neulétl) s precizností hodináře instaluje do teleskopu nové části a vyměňuje ty porouchané. Bylo to strhující drama. A potkat ho teď na Zemi, sedět pár metrů od něho, moci si s ním dokonce promluvit (kdyby se člověk nestyděl), je jedna z těch neuvěřitelných věcí, které se mohou stát tady, v New Yorku.
Třetí panelistkou byla Heidi Hammel, astrofyzička, která je v projektu Webbova teleskopu angažovaná coby interdisciplinární vědkyně.

Přítomen byl ještě jeden člověk, kterého musím zmínit. Na podium se dostal až po skončení debaty, aby zahájil hvězdářskou party, ze které bohužel – díky mrakům – skoro nic nebylo. Jmenuje se Neil deGrasse Tyson, je šéfem Haydenova planetária v New Yorku a také mužem, který první vznesl námitky proti tomu, aby byl Pluto nazýván planetou. V roce 2006 se svými argumenty uspěl, Pluto byl ponížen na trpasličí planetu a v naší soustavě je od té doby jenom osm planet, což je trochu smutné. Zřejmě nejsem sama, komu Pluto přirostl k srdci. Neil deGrasse Tyson byl včera večer terčem narážek a moderátor večera dokonce v žertu nabádal publikum, aby si to s Tysonem po skončení panelu za Pluta vyřídili (pokud se mezitím raději nevytratí).

A co je to tedy Webbův teleskop? Jak se liší od svého velkého předchůdce Hubbleova teleskopu, který podle astrofyziků „přepsal učebnice astronomie?“
Hlavní rozdíl, jak vysvětlili Hammel s Matherem tkví v tom, že Hubbleův teleskop pracuje převážně v oblasti viditelného a ultrafialového světla a je na oběžné dráze Země, zatímco Webb, vybavený větším zrcadlem, bude zaznamenávat infračervené záření, kde lze pozorovat mnohem vzdálenější vesmírnou historii, a bude umístěn 1,5 milionu kilometrů od Země.
Kosmické teleskopy jsou „stroje času,“ říká Mather a James Webbův teleskop se zřejmě bude schopen podívat do doby těsně po Velkém třesku, kdy se tvořily první hvězdy. Díky němu budeme schopni spatřit dětství vesmíru. Vedle toho vědci doufají, že Webb (umístěný tak daleko, že se k němu se svými šroubováky nedostane ani Grunsfeld) bude schopen rozlišit známky organického materiálu, atmosféry a tedy i života. Zdá se, že otázka, zda jsme či nejsme ve vesmíru sami, je stále jednou z největších motivací vesmírných bádání a staré harcovníky vzrušuje stejně jako děti, které seděly na trávě pod pódiem.

Seznam úkolů, které by mohl Webbův teleskop ve vesmíru dokázat vyřešit, zdaleka není úplný. Jak řekla Heidi Hammel, v době, kdy vypouštěli poprvé Hubbleův teleskop, také nikdo netušil, co všechno se díky němu podaří objevit nebo ověřit: čtyřistapadesát planet, existenci černých děr, nové galaxie, stáří kosmu a také jeden jev, se kterým si vědci vůbec nevědí rady. Díky Hubbleovi se potvrdilo, že rozpínání vesmíru se stále zrychluje. „Vzdálenosti mezi předměty jsou čím dál tím větší,“ říká Hammel, „všechno je stále osamělejší, tišší.“ Mather dokonce hovořil o možnosti odtržení částí vesmíru. Zrychlování lze podle astrofyziků vysvětlit jedině existencí antigravitační síly.
„Skvělý nástroj sám postupně odhaluje svoje další a další možnosti a tak to, doufejme, bude i s Webbem,“ řekla Hammel.
A aby byl tenhle příběh kosmických kukátek úplný, zbývá dodat, co bude s Hubbelovým teleskopem, až jeho vlastní, pozemský čas definitivně vyprší. NASA se sice na další Hubbleovskou výpravu nechystá, ale Grunsfeld to vidí jinak. Tvrdí, že ještě jednou se někdo bude muset k teleskopu vypravit. Jinak hrozí, že se z něj stane odpad, který časem do něčeho nekontrolovaně narazí. Budou ho prý muset buď stáhnout dolů, nebo od Země naopak odstrčit.