Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Politika

Turecko bude státem jednoho muže. Erdoganovi pomohli i němečtí Turci

Většinu německých či rakouských Turků tvoří dělníci z nejchudších konzervativních krajů

Prezident Erdogan  • Autor: Globe Media /  Reuters
Prezident Erdogan • Autor: Globe Media / Reuters

Prezident Recep Erdogan opět vyhrál. Podle aktuálních dat souhlasilo ve víkendovém referendu 51,4 procent voličů se oslabením parlamentní demokracie a proměnou Turecka ve stát jednoho silného muže. Nová ústava ruší post premiéra, ministry bude jmenovat a propouštět prezident, který bude mít též pravomoc vydávat zákonné dekrety a jmenovat některé soudce. Dělba moci tedy končí a režim v zemi tradičního evropského spojence se bude více než západní demokracii podobat ruskému putinismu. Sám Erdogan pak bude moci zůstat v úřadu prezidenta až do roku 2029.

Výsledek hlasování je velmi těsný, důležitá proto byla volba tří milionů Turků žijících v diasporách v zahraničí. Celkový pohled na jejich hlasování dává jednoznačný obrázek: Erdogan získal 58,7 procenta, vyhrál tedy s větší převahou než v Turecku samém. Zajímavý je ale detailní pohled na jednotlivé státy.

V Česku hlasovalo 582 voličů a 87 procent z nich změnu ústavy odmítlo. Podobně jednoznačně se proti Erdoganově vládě postavili Turci žijící ve Velké Británii (79% proti), USA (80% proti), Švédsku (54% proti) nebo Švýcarsku (60%). Je to dramatický rozdíl oproti Německu, Francii, Holandsku nebo Rakousku, kde dvoutřetinové většiny voličů podpořily přání prezidenta Erdogana. Proč ten rozdíl?

Základní rozdíl spočívá v odlišném sociálním původu tureckých přistěhovalců. Do Spojených států například odcházeli především lidé ze střední a vyšší třídy - vzdělaní a připravení na náročný život a integraci do nové společnosti a kultury. Do Švýcarska pak z Turecka nepřicházeli v první řadě dělníci hledající práci, ale uprchlíci před diktaturami a válkami, jež v Turecku zuřily v 80. a 90. letech. Většinu z nich tvořili Kurdové, kteří Erdoganovu politiku jednoznačně odmítají (v minulých tureckých volbách mezi švýcarskými Turky se 45 procenty hlasů vyhrála kurdská levicová strana HDP).

Oproti tomu většinu německých či rakouských Turků tvoří dělníci a potomci dělníků, kteří přišli za prací v 60. a 70. letech minulého století. Vesměs pocházeli z nejchudších, venkovských, islámsky konzervativních krajů Turecka. Tedy z míst, kde se během Erdoganovy čtrnáct let trvající vlády nejvíc zlepšila životní úroveň. Erdogan tu postavil silnice, školy a nemocnice - voliči z těchto míst a sociálních vrstev jsou mu vděční až za hrob a vždy ho automaticky podpoří.

Že jsou i němečtí a rakouští Turci pořád tak silně spojeni s tureckým vladařem, není selháním pokusů o jejich integraci - je to výsledek skutečnosti, že vládní snaha o integraci až do konce 90. let prakticky neexistovala. Němci, kde žije zdaleka nejpočetnější turecká komunita, si dlouho nechtěli připustit, že turečtí imigranti u nich zůstanou.

Až do konce 70. let děti tureckých dělníků nechodily do německých škol, ve speciálních třídách je učili z Turecka vyslaní učitelé podle tamních osnov. Berlínská vláda také dopustila, aby měl turecký stát zásadní vliv na mešity a kulturní spolky, v nichž se turecká menšina potkává. Opravdovou integrační politiku Německo provádí až od počátku 21. století a její výsledky bude možné hodnotit až za deset dvacet let.

Čtěte také:

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].