Na cestě Evropou s uprchlíky: Umýt hlavu a nabít mobil

Díl třetí: Maďarsko zavírá, v Řecku to ještě nevědí

16. 9. 2015

Když se majiteli a momentálně i recepčnímu Orfea, malého hotelu v Mytilini pět minut chůze od moře, objeví na ve dveřích skupinka uprchlíků (a to je teď mnohokrát za den), je z jeho výrazů cítit nepřehlédnutelná skepse. Ta se projeví třeba tím, že zapře záchod, který má přitom hned u recepce. Prosby na dabljů sí, jak Syřané obvykle říkají, nebo zásuvku pro nutné dobití mobilu, odmítá, ale jako nocležníky běžence obvykle bere. „Neodmítám je, když mají vyřízenou policejní registraci,“ vysvětluje. I cenu nabízí stejnou jako jiným hostům, což je v uprchlické anabázi, kde se běžně na desítky eur nehledí, spíš ojedinělý jev.

Správní centrum ostrova Lesbos je jedním z těch měst, kde se dá strávit dovolená, kterou by vám sousedi nejspíš záviděli, i když v okolí je řada mnohem romantičtějších destinací. Přístav vytváří velký oblouk, po jehož obvodu jsou nízké malebné domky s venkovními restauracemi. Za nimi se klikatí úzké uličky s krámky pro turisty. Nad přístavem jsou zbytky hradu a ještě výš hora, do níž se město pomalu, ale jistě zakousává.

Teď je ale Mytilini hlavně místem, kam každý den proudí několik tisíc uprchlíků. Dva tři tisíce - a když jsou kolem ostrova větší vlny a uprchlíci uvíznou v Turecku, přichází po zklidnění hladiny ještě větší nápor. Proto tady minulý týden vypukly srážky mezi mladými uprchlíky, kterým ruply nervy, a policií.

Příjezd lidí na útěku by příliš rychlý a čekání na registraci příliš dlouhé. Záběry nepokojů pak nějaký čas obíhaly internetem, ale už jsou minulostí a v Mytilini je klid. To však neznamená, že idylka. Místní Řekové ovšem nesou nápor statečně a rozhovor s nimi o uprchlících vlastně nikdy nezačal reptáním, ale spíš lítostí na adresu rodin s malými dětmi.

Kdo to je?

Uprchlíci vždy míří do dvou přijímacích táborů mimo město. Jeden je pouze pro Syřany, druhý - dál od města - pro zbytek běženců. Město pro ně provozuje autobus s jízdenkami za přijatelná dvě eura, jímž mohou dojet do města. V Mytilini se pak aspoň den zdrží, i když chvátají dál. Hlavním problémem jsou totiž jízdenky na trajekt.

V přístavu Mytilini • Autor: Milan Jaroš

Registrace probíhá hladce. Pro Syřany se odehrává hned u moře na dětském dopravním hřišti, kde i teď svítí semafory - pěkně podle pravidel červená, žlutá, zelená. U vchodu do plotem obehnaného prostoru prodává Řek broskve: tři po euru, pití a sladkosti. O kus dál vydává charita teplé jídlo s plackami.

Přístup k registracím reguluje dvojice policajtů, čekání ale trvá jen několik desítek minut. Pak se jde k prvnímu stolečku, kde se vyplňuje identifikační karta. Tady sedí úředníci vládnoucí arabštinou, na ověřování detailů ale není čas. „Sýrie? Dobře. Tohle je vaše dcera? Určitě?“

Je zapsáno a postupuje se k dalšímu stolku, kde imigrační úředníci vydávají orazítkované papíry, které jsou klíčem k plavbě do Atén a dál. Pak ještě do třetí fronty, kde se registrace oxeroxuje a řecká vláda reprezentovaná tady právě obsluhou xeroxu si jednu kopii ukládá do papírové krabice. Otisky prstů se nesnímají. „Naše procedura to nevyžaduje,“ odvětí suše jeden z úředníků.

V neděli v podvečer vyřizují pořadové číslo 86 tisíc a něco. Znamená to tedy, že tolik lidí ostrovem Lesbos letos prošlo? Úředník kroutí hlavou, že neví. Vědět by to měl jeho nadřízený, který jediný může dávat informace. A kdo to je? Neví, v poslední době se prý střídají.

Selhání úřadů

Přijímací procedurou právě prošla i rodina Basila Sajida ze Sýrie. Trvalo to jen necelou hodinu, nad čímž teď spokojeně přikyvuje. S manželkou a dvěma malými dětmi vyráží shánět hotel na jednu noc a vzápětí koupit lístek na trajekt.

Právě s tím jsou tady největší potíže. Nejde ale o drama. Kdo se uspět, musí mít trpělivost vystát frontu a trochu ostré lokty - nenechat se v ní odstrčit. Na Lesbos jezdí tři velké trajekty denně. Palubní lístky se kupují v přístavu a uprchlíci platí běžnou cenu 45 euro. Jen někdy si prodavačky v prodejních budkách řeknou o víc - padesát, šedesát. Na sehnání lístku se obvykle čeká den, maximálně dva. Jen minulý týden, když byl na ostrově největší nával, musela řecká vláda poslat na Lesbos zvláštní trajekt, který odvezl o dva a půl tisíce lidí víc, než zvládnou běžné linky.

Kdo sežene lístek, čeká, kde se dá. Někdo v hotelu, jiný ve stanovém táboře za městem nebo na zemi kolem přístavu. O kyselý zápach moče a haldy odpadků tady proto není nouze, ale místní to ale obvykle komentují tak, že je to kvůli selhání úřadů, které nedokážou do přístavu dovést dostatek chemických záchodů a kontejnerů.

Každopádně přístav vypadá dost orientálně. Podél skladů a sídla celníků leží na kartonech stovky lidí, většinou rodiny nebo party mladíků pohromadě. Těsně u břehu stojí několik levných horolezeckých stanů, které sem hlavně pro matky s kojenci postavila jedna charitativní organizace.

Rušná umývárna

Než v osm hodin večer odpluje trajekt, krátí si partička Afghánců házením míčku na kriket. Vojáci, kteří mají nástup uprchlíků na povel, dvě hodiny před vyplutím formují dlouhé řady nedočkavě přešlapujících pasažérů. Turisté do front nemusí. Na palubě obrovské lodě, kam se vejde dva a půl tisíce lidí, pak tvoří uprchlíci evidentní většinu. Možná osmdesát procent.

Zatímco směrem na Lesbos jezdí lodě téměř prázdné, směr Atény je plno. Někteří hrají během plavby karty, zpívají, dokonce tancují, v hloučcích studují mapy ve svých mobilních aplikacích a snaží se ulovit jakékoliv informace o situaci na maďarské hranici. Po dnech bez přístupu k pořádné koupelně se pak hlavně ženské záchodky na lodi mění v rušnou umývárnu, kde si pod nízkým kohoutkem zvládnou mnozí umýt i hlavu.

Po třech hodinách značně nervózní stevard záchody zamyká, to už se ale lidé na útěku ukládají všude možně po zemi ke spánku, což zase pro změnu nervózně pozoruje novinář, protože si sám nebude mít kam lehnout. To ale evidentně nikoho jiného netrápí. Po nevlídné cestě přes Turecko a dramatu na moři vypadá cesta do Evropy zase o poznání příjemněji.