#MyTaky. Čeká nás dalších pět let s konzervou na Hradě

Připomínání odkazu Tomáše Garrigua Masaryka patří u českých prezidentských kandidátů k dobrému tónu. Nebo by mělo V mnoha směrech dnes ovšem étos zakladatele moderního české státu při současném prezidentském klání příliš nerezonuje. A o ničem to neplatí víc než o jednom z důležitých Masarykových témat, roli žen ve společnosti.

Více než století poté, co si TGM stěžoval, že „ve jménu domácnosti oddalujeme ženy od veřejné práce“, nekandiduje v historicky druhé přímé volbě hlavy státu ani jedna žena. A debaty tak stejně jako u parlamentních voleb vypadají jako slet tučňáků. Pravděpodobné či vhodné kandidátky měly více či méně relevantní důvody, proč do toho nešly, nicméně skutečně důkladnou analýzu příčin stále postrádáme. Jeden z důvodů nabídla zkušená a oblíbená (předloni na podzim u veřejnosti dokonce nejoblíbenější) politička Miroslava Němcová: „Kampaň je nákladná, dlouhá, agresivita osobních útoků se zvyšuje. To je asi hlavní důvod pro odmítnutí kandidatury. U žen to totiž platí v míře o ještě něco větší.“

Autorka těchto řádků má ovšem za to, že jde zároveň o odraz jakési konzervativní vlny, která se v poslední době vzdouvá v české společnosti a jež je do značné míry nesena nedůvěrou k „šílenství politické korektnosti“, mezi něž patří i feministické „výmysly“. Také proto se Česko navzdory některým reálným posunům a změnám v posledních letech významně propadá na mezinárodních žebříčcích rovnosti pohlaví – a z celoevropských průzkumů vychází coby země, kde lidé zastávají velmi konzervativní názory mimo jiné na role mužů a žen.

Na této konzervativní vlně ostatně jede (minimálně z opatrnosti) i většina z devíti kandidátů. Jasně se to třeba ukázalo, když byli požádáni, aby se vyjádřili k tématu, které zvedlo hnutí MeToo, kde lidé – a ženy především – promluvili o zkušenostech se sexuálním obtěžováním a násilím. Zatímco třeba ve Francii se k věci jako velmi vážnému společenskému problému vyjádřil prezident Emmanuel Macron, jenž přišel s konkrétním plánem opatření a prohlásil, že není přijatelné, aby se „v této zemi ženy bály“, v Česku to budoucí prezidenty příliš nezajímá – byť česká hlava státu samozřejmě funguje v jiném systému než ten francouzský.

Stávající prezident Zeman svým typicky neinformovaným způsobem akci, do níž se zapojilo už 85 milionů lidí ve více než osmdesáti zemích světa, odmávl jako zbytečný rozruch frustrovaných sufražetek. Ostatní věc přešli vtípky a přidali se k (zatím nepotvrzeným) obavám z falešných obvinění či extrémů.

Michalu Horáčkovi bylo tak během debaty v centru DOX líto, že nebyl obtěžován krásnou ženou, ale alespoň jako jediný řekl, že je věc je klíčová mimo jiné proto, že většina sexuálních útoků zůstává neohlášená. Horáček se také jako jediný tématu rovnosti mužů a žen věnuje v programu, přičemž používá i masarykovské zdůvodnění, že o větší zapojení žen na pracovním trhu a ve veřejném života musíme usilovat také proto, že naše společnost si zkrátka „nemůže dovolit mrhat talentem poloviny svých členů“.

Někteří kandidáti pak mají třeba zajímavé nápady týkající se případného působení ve funkci, třeba Pavel Fischer chce na Hradě založit školku, ale systematické uvažování v této oblasti nikdo nenabízí. Řada kandidátů zmiňuje témata, která s „rodovými“ otázkami úzce souvisejí, ale zároveň tuhle souvislost opomíjejí. Věnují se kupříkladu seniorům či slabším ve společnosti, kdy třeba podle Hilšera nesmí „silní ignorovat slabé“ - ale už nezmiňují, že třeba právě u penzistů jsou to zejména ženy, kdo je finančně trestán za roky, během nichž vypadly z trhu práce kvůli péči o děti, a že právě seniorky patří k nejslabším členům společnosti.

I rodinu jako klíčovou jednotku státu zmiňuje víc kandidátů, ale už ne realitu, kterou v současném Česku žije většina lidí. A to je obrovská variabilita podob rodiny, mezi něž se už reálně počítají rodiny stejnopohlavních párů s dětmi (a reálně s homosexuálními páry žijí děti v pěstounské péči či adoptované jedním z páru).  Jen Hilšer a Horáček by podpořili adopci dětí homosexuálními páry a Jiří Drahoš pak za určitých podmínek.

Za „strašně tvrdou konzervu“ sice sám sebe výslovně označil pouze Pavel Fischer, který se proslavil i vyjádřením, že by nejmenoval ústavním soudcem homosexuála. Ale zdá se velmi pravděpodobné, že ať už vyhraje kdokoli, čeká nás dalších pět let s konzervou na Hradě. Paradoxní je v tomto kontextu fakt, že partnerky kandidátů definici moderní ženy odpovídají - samy jsou profesionálně aktivní a úspěšné. Jako nejprogresivnější vychází manželka Michaela Horáčka, úspěšná scénografka, která se odvážila kroku v českých poměrech značně kontroverzního: označila se za feministku.