Americký útok na Venezuelu přináší zákony džungle. Co Evropě hrozí ve světě rozděleném do sfér vlivu

Světový řád, na který jsme byli zvyklí přinejmenším od konce studené války, se zhroutil. Podobná konstatování jsme loni slýchali na různých fórech od politiků i analytiků po celém světě jako na běžícím pásu. Nejčastěji je doplnili citátem z díla Antonia Gramsciho: „Starý svět umírá a nový svět se snaží zrodit: teď je čas monster.“  Slovo monstrum přitom vychází z latinského slova monstrare, které znamená ukazovat či předvádět. A jestli někdo v uplynulém roce na sebe dokázal strhnout většinu pozornosti a pojmout své úřadování jako jednu velkou show na globálním podiu, pak to byl Donald Trump. Pod jeho vedením se stal z Ameriky nevypočitatelný hráč, který upozadil či přímo popřel mnohé hodnoty i mezinárodní dohody a rozhodl se zúročit ekonomickou i vojenskou převahu Spojených států. Dělal to často i dost nevybíravými způsoby a za cenu vyhrožování a ponižování dlouholetých spojenců a sousedů z nižší váhové kategorie. I když se zároveň snažil s větším či menším úspěchem zasazovat o ukončení různých konfliktů.

Ze světového „četníka", který často vystupoval i díky štědře uplatňované měkké síle coby obhájce mezinárodních pořádků, se stal zlý polda, který nerozpakuje rozdat pár ran v rozporu s mezinárodními předpisy a současně baží po medaili za mír. Přetrhává dlouholeté vztahy a vazby, pálí po generace sbíraný kapitál důvěry (už dříve nahlodaný během války v Iráku či finanční krize 2008) a říká si o úplatky i výpalné s argumentem práva silnějšího a neskrývaným cílem obohatit sebe a své blízké. Obrat v zahraniční politice v duchu toho, co Amerika uplatňovala v 19. století, se potvrdil hned na začátku roku. Trump  zaútočil na Venezuelu a nechal odvézt prezidenta Nicoláse Madura do USA, kde spolu s manželkou čelí obviněním mimo jiné ze spiknutí za účelem teroristické činnosti či dovozu kokainu.

Trump se nechal slyšet, že USA budou Venezuelu kontrolovat a americké firmy převezmou těžbu ropy. O obnově demokracie v zemi, kde autokratický prezident zfalšoval volby a v důsledku jeho vlády zemi opustily miliony lidí, nemluvil. O lídryni venezuelské opozice Maríi Corině Machado, která loni dostala Nobelovu cenu za mír, pak řekl mimo jiné, že nemá ve Venezuele dostatečný respekt. Heslo „America first“ tak ve spojení se vzýváním Monroevy doktríny dostává po roce Donalda Trumpa v Bílém domě nové významy.

Vlády Panamy, Kolumbie, Kuby, Grónska, ale  i Kanady a dalších států na západní polokouli teď mají o čem přemýšlet. A co to vytváří za precedent pro další země, které mají spadeno na území a suroviny: Co z toho vyvodí v Pekingu nebo v Moskvě? A co to znamená pro Evropu? Starý kontinent se už nějaký čas ocitá v pomyslné noční můře, kdy hrozí, že americký titán zanevře na své potomky, které zachránil z běsů druhé světové války.

Evropanům už došlo, že musí mnohem intenzivněji mobilizovat prostředky na svou obranu - tváří tvář pokračující ruské agresi na Ukrajině a zpochybňování principu kolektivní obrany v NATO. Jen těžko hledat na mezinárodní scéně aktéra, který byl více spjatý s dosavadním světovým řádem, než je Evropská unie. Hlavním smyslem její existence je svobodný pohyb zboží, lidí, peněz i myšlenek mezi desítkami zemí s různými vládami a zájmy. Od samého počátku přitom stojí na ideji, že vzájemná provázanost a respekt k dohodnutým pravidlům a kompromisům mezi velkými a malými je ve výsledku ku prospěchu celku, který je díky tomu silnější, a má tak snižovat riziko další katastrofální války.

Na prahu roku 2026 se ovšem Evropa možná poprvé ve své moderní historii ocitla v situaci, kdy vzdoruje agresorovi bez jednoznačné podpory amerického spojence, který oprašuje imperiální sny z předminulého století. Trump měl v některých momentech blíž k Vladimiru Putinovi než lídrům evropským států. Po projevech prezidentových emisarů - jako byla řeč viceprezidenta J. D. Vance v Mnichově - a snahách jednat o míru v Evropě bez Evropanů to na konci roku stvrdila Trumpova nová národní bezpečnostní strategie s deklarovaným cílem "napravit" trajektorii evropských národů.

Panují tak obavy z vměšování do demokratických procesů i ze snah uplatnit heslo Rozděl a panuj. I dalším dravým soupeřům Evropy na globální scéně v čele s Ruskem a Čínou i různým technologickým gigantům by přitom jistě vyhovovalo jednat s jednotlivými evropskými zeměmi namísto celé EU. Uvnitř evropského klubu států zároveň sílí hlasy sympatizující s autoritářskými recepty, strašidla vyhroceného nacionalismu i ochota uzavírat se před okolním světem. Právě o Evropě ve víru utvářejících se nových světových pořádků a souvisejících otázkách diskutují v prvním díle podcastu Zeitgeist Tomáš Lindner a Dominika Perlínová pod taktovkou Štěpána Sedláčka.

Nový podcast Zeitgeist nabídne každé úterý redakční analýzy globálního dění, rozhovory s pozoruhodnými hosty i rozbor trendů, které formují naši budoucnost napříč světadíly. Připravuje a moderuje Štěpán Sedláček.