Když získala Zambie nezávislost na Velké Británii, tak v celé zemi neexistovala jediná univerzita a vysokou školu v zahraničí vystudovalo celkem jen něco přes sto lidí. Posty ministrů, velvyslanců a šéfů vlivných podniků obsadili často pětadvacetiletí kluci a není divu, že se pod jejich správou již beztak vratká ekonomika propadla do ještě hlubší krize.
Nedostatek elit, vzdělaných technokratů a profesionálů přitom Afriku oslabuje dodnes. Ti nejschopnější radši pracují jako bankéři v New Yorku nebo jako lékaři v Londýně. Ale přesto se v posledních letech věci významně posouvají k lepšímu. Čím dál tím více absolventů místních univerzit nebo navrátilců z evropských stipendijních programů nejenže zůstává ve svých zemích, ale nachází tam i smysluplné uplatnění.
Situace se samozřejmě významně liší v každé z více než padesáti afrických zemích. V příliš mnoha státech stále bývají nejlépe placená zaměstnání k nalezení u zahraničních humanitárních a rozvojových agentur. Přesto čím dál tím více absolventů škol pracuje v soukromých bankách, ve velkých zahraničních firmách, v sektoru informačních a komunikačních technologií.
Tato nová africká střední třída resp. třída profesionálů pak své výdělky vydává na místních trzích, nebojí se peníze ukládat na kontech afrických bank, nebojí se ani investovat. Zastavuje se tím pomalu únik kapitálu, který dlouhodobě vysává Afriku. V roce 1990 například - podle Světové banky - leželo na bankovních kontech mimo Afriku odhadem 40 procent úspor jejích obyvatel, 360 miliard dolarů; podle londýnského Tax Justice Network tato částka dokonce překračuje 600 miliard. Peníze na zahraniční konta přenášeli jak zkorumpovaní politici, tak řadoví občané, kteří nevěřili v právní řád rodných zemí. Z Afriky pořád každým rokem odchází asi 70 tisíc kvalifikovaných lidí, ale přesto se do stále většího počtu zemí vrací důvěra ve vlastní instituce.
Na pracovní cestě do Rwandy jsem před dvěma týdny potkal spoustu afrických profesionálů, kteří v této rychle se rozvíjející, ještě donedávna genocidou zničené zemi, našli skvělou práci. Zde přepisuji úryvky rozhovoru s Robertem Mathlu, keňským generálním ředitelem burzy v Kigali:
Jak hodnotíte vývoj ve Rwandě od skončení genocidy?
Je to senzační, neuvěřitelné. Tahle země začala od nuly, teď je to nejbezpečnější, nejméně zkorumpovaný stát v regionu. Tenhle rozvoj byl před patnácti lety nemyslitelný.
Burzy běžně vznikají z aktivity soukromých firem. Ve Rwandě ji založila vláda. Proč?
Rwanda nemá minerály, hospodářsky zatím zaostává za sousedy v regionu. Jedinou šancí země je soustředit se na sektor služeb a ten předpokládá kvalitní infrastrukturu. Jenže ta se musí z něčeho postavit a ve Rwandě je prostě málo kapitálu, lidé nemají velké úspory. Pokud tedy nechceme být navždy závislí na zahraniční pomoci, tak musíme přilákat úspory ze ciziny. Například od rwandské diaspory, které se daří dobře na celém světě a která už nesmí mít strach vložit peníze do zdejších firem, právě přes nezávislou, ačkoli státem zřízenou burzu.
Rwanda sice po genocidě rychle bohatne, ale pořád patří k chudším zemím světa, peníze chybí skoro všude. Co by v takové situaci mělo být pro vládu prioritou?
Vláda sice investuje do všech oblastí, ale prostě tady nemůže jako v Evropě uspokojit skoro každého, na to máme příliš málo prostředků. Jedinou cestou je teď stimulovat ty schopné, aktivní, kteří budou schopní nahromadit kapitál a dát práci jiným. Přesně to teď rwandská vláda dělá.
Vládní kroky vypadají velmi promyšleně, ale v postkonfliktních, chudých zemích si člověk nikdy nemůže ani zdaleka odhadnout, jaký bude výsledek. Co je největší hrozbou prosperující Rwandy?
Dvě věci. Jednak zahraniční dění, které nemůžeme odhadnout. Spoustu zemí v Africe trpí kvůli problémům jejich sousedů. Rwanda nemá přístup k moři, ropu dovážíme ropovodem z Keni přes Ugandu, nevede od nás ani železnice k přístavům. To komplikuje rozvoj. Druhý problém je, že potřebujeme hodně času. V zemi je málo vzdělaných, kvalifikovaných lidí. Vláda se sem zatím snaží lákat cizince, protože to je problém, který se vyřeší nejdříve v příští generaci.
V pondělním Respektu 21/2010, který vyjde 24. 5. najdete rozsáhlou reportáž ze Rwandy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
