Toto není sranda

„Nedělejte si z toho srandu, vlastenectví je vážná věc,“ napomenul premiér Robert Fico slovenské novináře, kteří se s gustem pustili do výkladu vlasteneckého zákona, který před pár dny schválil parlament na návrh nacionalistické SNS.

Novináři si totiž zákon pořádně přečetli a zjistili, že státní hymnu budou muset každé pondělí poslouchat i děti ve školách pro neslyšící, že preambule ústavy bude povinně viset na zdi i ve školkách, přestože děti ještě neumějí číst, média si pohrála s různými variantami, typu když bude v pondělí ráno první hodina třeba právě tělocvik a shodou okolností bude plavání v bazénu, děti budou hymnu poslouchat v plavkách – pokud ovšem bude v bazénu reproduktor.
Ale pan premiér má pravdu – toto není sranda. Poprvé za dvacet let od pádu komunismu si stát troufl lidem přikázat, co mají poslouchat a co mají číst. Přiznám se, že jsem nevěřil, že můžou být politici tak hloupí, a předpokládal jsem, že zákon neprojde. Mýlil jsem se.

Svět, v němž žijeme, je stále méně předvídatelný. Nedokáži tedy předvídat, zda slovenským vládním politikům jejich tupost a arogance jen tak lehce projde, anebo se zvedne vlna odporu. Ředitelé škol jsou otráveni a politikům vzkázali, že udělali blbost, studenti chystají ve středu demonstraci před prezidentským palácem a budou žádat hlavu státu, aby zákon nepodepsal. Asi tam půjdu také.

Na Slovensku už dlouho probíhá tichá válka o symboly. Vládní koalice je jimi posedlá, nejdříve lidem vnutila jazykový zákon, teď jim vnucuje hymnu a zástavy. Mám ale pocit, že tentokrát to přehnala. Pokud jsou Slováci na něco opravdu citliví, tak jsou to jejich děti. Konec konců, komunistický režim padl také proto, že se dopustil hrubé chyby, když na ně zaútočil. Slovenští politici tento týden také zaútočili na děti, byť jen symbolicky. Kéž by jim to jen tak lehce neprošlo.

P.S. Jelikož toto je osobní blog, dovolím si dodatek: včera, 6. března, by bylo mému otci Milanu Šimečkovi 80 let. Dožil se jen šedesáti, v září 1990 dostal na Pražském hradě, kde bydlel jako poradce Václava Havla, infarkt. Jeho srdce, o němž říkal, že jedna jeho komora je česká a druhá slovenská, nevydrželo. Už tehdy byl zděšen z rostoucího slovenského nacionalismu a pamatuji se, jak jsme několik týdnů před jeho smrtí debatovali na naší chalupě o tom, že Československo asi dlouho nepřežije. Raději nechci myslet na to, jak by se dnes na Slovensku cítil a zda by tady chtěl vůbec žít.

Fotku, kterou přikládám, mi před pár dny poslal jeden kamarád z dětství. Je asi z roku 1958, je to v Bratislavě v Horském parku. Otec vypadá šťastně, můj brácha a já (ten menší) také. Byl hluboký komunismus, ale fotky bývají milosrdné.