Slabé místo korupčního systému

Lítý boj o pražské státní zastupitelství odhaluje jeden vážný problém starý jako lidstvo samo: změně poměrů do budoucna překáží zejména minulost. Zdá se, že hlavním úkolem Vlastimila Rampuly, který se s takovou vehemencí dobývá zpět do své funkce, je zaručit dnešní politické třídě beztrestnost za minulé činy. A politici, kteří by možná i docela rádi odešli z veřejného života anebo dokonce i udělali něco proti korupci, nemůžou, protože musí kvůli sobě ze svých mocenských pozic bojovat za Rampulu a tudíž i za zachování stavu.

Pragmatik by mohl navrhnout, že v zájmu budoucnosti je pak rozumnější těmto politikům zaručit beztrestnost, jen ať už přestanou překážet lepším zítřkům. Tak se to přece často dělávalo při mocenských výměnách. Když si Boris Jelcin vybral za svého nástupce Vladimira Putina, měl jen jednu podmínku, aby ho Putin nechal v klidu dožít (což Putin dodržel).

Jenže Putin neznamenal lepší zítřky a my také nejsme v Rusku. Navíc, českým oligarchům a jejich politickým spojencům zatím nemá kdo takovou dohodu ani nabídnout - jsou totiž ještě pořád na vrcholu moci.

Je až udivující, jak se česká situace podobá té slovenské. Tam se vede už více než rok lítý boj o generálního prokurátora, který je sice už zvolen (parlamentem), ale pro slovenské oligarchy a jejich spojence je zřejmě vážnou hrozbou. Proto ho prezident Ivan Gašparovič, který také vězí v bahně minulosti až po krk, odmítá jmenovat.

Ukazuje se, že ve skutečnosti je dost jedno, zda je státní zástupce podřízený vládě, jako je to v Česku, anebo je zdánlivě nezávislý, jako je to na Slovensku. V praxi to v našich poměrech vychází nastejno.

Z toho, jak zuřivý se vede v obou státech boj o postavu hlavního žalobce je alespoň vidět, kde leží obranná linie těch, kteří onen korupční systém dovedli za léta téměř k neprůstřelné dokonalosti. To, že stále více lidí vidí, kde je jejich slabé místo, je ale dobře. Jen s podporou naštvané veřejnosti bude možné tuto obrannou linii jednou prolomit.