Mubarakův pokus rozbít revoluci v Káhiře nasazením tajné policie převlečené za příznivce jeho režimu, aby se rvali s demonstranty, vypadá ve světle toho, co se děje v Libyi, jako trapná klukovina pošetilého starce.
V libyjském městě Benghází stříleli snajpeři do účastníků smutečního pochodu mířícího ke hřbitovu, kde se měl konat pohřeb zabitých demonstrantů. Doktor z jedné nemocnice řekl BBC, že jen do jeho špitálu přivezli 45 mrtvol se střelami v hlavě, krku a hrudi. Kaddáfího zabijáci byli rozestavěni podél smutečního procesí a stříleli na lidi jako na zajíce. Podle Human Rights Watch bylo o víkendu zabito 173 lidí. Není snad třeba pochybovat o tom, že rozkaz ke střelbě vydal Kaddáfí, tentýž muž, s nímž si kdysi podával ruku britský premiér Tony Blair a zlobil se na novináře, když se ho ptali, jaký je to pocit třást si pravicí s vrahem.
Jak se zdá, diktátoři ukazují skutečnou míru svého šílenství až v okamžiku, kdy se cítí opravdu ohroženi. Střílelo se v Jemenu i Alžírsku, zatímco v Bahrajnu režim v neděli stáhl bezpečnostní složky z ulic a lidé jásají. V Číně začali zatýkat lidi, kteří přes internet vyzývali k protestům a režim zablokoval slovo „jasmín“. A v Bělorusku se rozjely soudní procesy s demonstranty z loňského prosince a první trest zněl: čtyři roky natvrdo.
Když čtu všechny ty strašlivé zprávy o zabíjení a zatýkání lidí, kteří touží po svobodě, vzpomínám si na to, jak jsem před rokem 1989 přemýšlel, zda bych byl ochoten za ni položit život. Měl jsem štěstí, že mne komunistický režim před takovou existenciální volbu nepostavil, takže má tehdejší otázka zůstala bez odpovědi. O to více dnes obdivuji lidi jako je Fathi Terbil, právník a jeden z demonstrantů v Libyi, který pro New York Times řekl: „Očekáváme, že budeme umírat, ale toto náměstí neopustíme. Nebojím se smrti, bojím se prohry. Jsme rozhodnuti bojovat do konce.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
