Uděláme tlustou čáru za minulostí a slibujeme, že od tohoto okamžiku už budeme hodní a přísní i na sebe. V české politice si na takový výrok nikdo netroufl, přestože takový Kalousek či Bárta by ho jistě přivítali.
Na Slovensku se však našel jeden dostatečně insitní politik – přímo předseda parlamentu Richard Sulík, který prohlásil: „Rozhodnutí neřešit minulost a uplatnit nulovou toleranci jen na období této vlády vnímám jako velmi správné.“
Sulík a jeho strana SaS se octla v maléru, protože v nové éře transparentnosti, kterou prosazuje premiérka Iveta Radičová, vylézají na povrch ošklivé věci z minulosti, jako například že významný člen SaS a náměstek ministerstva hospodářství Martin Chren dělal divné kšefty s Ficovou vládou. Sulík namítá, že kdyby měl být na všechny členy současné vlády stejný metr, „vícero z nich by také mělo co vysvětlovat“. Minulost je prostě natolik zaminovaná, že pokud nemá padnout polovina vlády, nechme ji spát.
Problém je podstatně vážnější, než si Sulík uvědomuje, a v našich končinách je v jistém smyslu zkouškou odolnosti demokracie. Hrubé čáry lze totiž dělat (pokud vůbec) jen při změnách režimu, v revolucích a po válce, kdy se společnost v pudu sebezáchovy alespoň na čas touží zbavit nesnesitelných vzpomínek na minulost. Demokracie je naopak postavená na kontinuitě a paměti: připomínání minulosti funguje jako permanentní korekce a také jako obrana proti populistům, kteří se rádi vynořují odnikud.
Někdy ovšem minulost dovede pořádně zabolet. Minulý týden se z hlubin zapomnění vynořily seznamy, které měly na společnost podobný účinek jako kdysi seznamy jmen agentů StB. Zvedla se vlna rozhořčení, lidé si ulevovali na facebooku a představa, že pravicová alternativa vůči levicovému populismu je současně alternativou mravní, se začala hroutit.
O co šlo? Jak už to bývá, velký skandál se zrodil z malého, když jeden člověk protestoval proti přidělování bytů v Bratislavě v lukrativní čtvrti Staré město. Starosta se naštval a zveřejnil všechna jména lidí (byly jich tisíce), kteří od roku 1990 dostali byty do vlastnictví zpravidla za směšnou sumu. Národ najednou žasl, kolik známých lidí, politiků, herců, a také poslanců a úředníků bratislavské samosprávy získalo byty v nejlepších lokalitách. Webová stránka padala pod náporem zvědavců, média měla žně.
Největší hněv vyvolala jména politiků – všechno ze strany ctěné pravice. Například předseda křesťanských demokratů Ján Figeľ (ten posléze prohlásil, že byt věnuje charitě), nebo ministr financí Ivan Mikloš, kandidátka na primátorku Bratislavy Magda Vášáryová a další. Všichni vysvětlují, že k bytu přišli zákonným způsobem (a jak se také ukazuje, případy se různí a ne každý byl neférový), jenže je to málo platné: každý na Slovensku ví, že bez dobrých kontaktů či alespoň slavného jména by se k takovému bytu nedostali a že běžnému člověku se může o takové výhře jen zdát.
Na Slovensku lidé prominou politikům hodně, ale byt a dům – to je tradičně předmět té největší touhy a hodnota, které každý rozumí. Začátek konce kariéry Vladimíra Mečiara přišel v roce 2001, kdy se provalilo, že si postavil dům za 40 milionů. Nikdy mu nebylo odpuštěno.
Celý skandál v sobě obnáší kromě mravního rozhořčení i jakousi pachuť trapnosti: tito uhlazení politikové, kteří jsou na veřejnosti nositeli velkých idejí (ve slovenských rozměrech), najednou se před našima očima obnažují jako obyčejní handlíři s byty, jež místo služby veřejnosti slouží především svým vlastním snobským zájmům.
Člověk je téměř v pokušení souhlasit se Sulíkem, že je lepší se v minulosti nevrtat: počet politiků, kteří mají ještě jakž takž čistý štít, se totiž každým dnem povážlivě zmenšuje. Jak má společnost ctít demokracii, když se ukazuje, že její představitelé zhusta zrazují její základní princip: rovnost šancí?
A přesto jsou tyto lekce z minulosti - jakkoli bolestivé - důležité a úvaha o tlusté čáře je nesmyslná. Těch dvacet let demokracie se už stalo součástí našich dějin a přítomnosti stejně jako bývalý režim. Připomínání a odhalování minulosti je koneckonců neustálou konfrontací s hodnotovou výbavou obyvatel vzdálených časů (to platí i pro devadesátá léta), kdy by možná přednostní přidělení bytu politikovi nikoho nepobuřovalo. Paměť je v demokracii zárukou její kontinuity a obranou proti jejímu zplanění.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
