Filip Turek patří na vrakoviště, přichází doktor Robby

S rostoucím vlivem manosféry a hromadícími se daty o tom, že chlapcům a mladým mužům se soudě podle řady metrik úplně nedaří, často zaznívá otázka, jaké mají kluci zdravé vzory mužnosti. Když nechceme, aby si brali příklad z politika, který shromáždí důkazy o spáchání několika přestupků a následně se jimi veřejně pochlubí, tak z koho? Koho místo Filipa Turka, který spíše než rebela bez příčiny připomíná hlupáka, jenž se sám udá policii, a pro kterého maskulinita znamená sobeckou bezohlednost vůči jiným lidem i vůči planetě? 

Čas od času po této otázce padne rozpačitá odpověď: klukům de facto nezbývá nic jiného než si brát příklad z hrdinů manosféry, protože jiné vzory nemají. Přiznám se, že podobným stížnostem moc nerozumím, když jeden takový masivní vzor defiluje každý den ve zprávách. Obtížně bychom hledali muže, který v sobě kombinuje tradiční znaky maskulinity s jejími modernějšími odstíny, než je ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Lídr země napadené mnohem větším sousedem, který neutekl do ciziny, jak mu nabízeli, ale zůstal se svými lidmi a roky vede vyčerpávající bitvu o záchranu Ukrajiny a její demokratické identity.

Nikde nevynikl kontrast mezi jeho ryzí mužností a uřvanou kvazimaskulinitou jako při návštěvě Zelenského v Bílém domě na konci února. Na jedné straně muž s rovnou páteří, kterému projevují respekt vojáci se zkušeností z nejničivější války dějin – jako třeba americký veterán vylodění v Normandii Melvin Hurwitz, který při loňské připomínce dne D líbal ukrajinskému prezidentovi ruku a označoval ho za „našeho hrdinu“.