Jazyk protestů

Asi to tak má být, že 17. listopad se postupně stává dnem protestů proti vládě a systému. Konec konců, tak to bylo i v listopadu 1989, byť je ironií, že smyslem tehdejších protestů byla touha po systému, který tu dnes máme.

Ale už si začínám zvykat na zmatek pojmů a i na to, že mi uniká smysl akcí, jako jsou listopadové protesty. Kolik lidí by muselo přijít, aby otřásli systémem? Za komunismu stačilo sto tisíc, protože tehdejší režim věděl, že to je jen špička ledovce, že to jsou jen ti, co nabrali odvahu. Jelikož dnes není k protestům odvahy třeba, může si vláda říct, že dvacet tisíc naštvaných lidí na Václaváku je vlastně dobrý výsledek. Bude se sice velmi mýlit, ale je to alespoň srozumitelný postoj.

Zvláštní však je, že množící se protesty – jakkoli relativně malé – používají stále podivnější jazyk, jehož cílem je skrývat skutečnou povahu protestu. Svým způsobem se podobají jako vejce vejci politikům, kteří už také ztratili schopnost normálně mluvit.

Demonstrace na Václavském náměstí měla titul „Demokracie vypadá jinak“. Co to je za slogan? Tuším, že organizátoři chtěli vyjádřit svoji nespokojenost, ale netuším, jak „jinak“ vypadá demokracie podle nich.

Na Slovensku to bylo ještě veselejší. V různých městech demonstrovaly stovky většinou mladých lidí, smíchali se dohromady pravicoví radikálové, přesněji fašisti, s anarchisty a levicovými radikály. A nazvali své protesty sloganem „Bereme si zpátky svoji zemi“. Tuším, že chtějí vyjádřit svoji nespokojenost, ale netuším, jak si představují, že si vezmou zpátky svoji zemi. Je snad jejich? Od koho si ji vezmou? A proč zpátky? Patřila jim snad někdy?

Nejlepší byl jeden klasický fašista, který organizuje tzv. „pochody slušných lidí“ – míněno, že slušní jsou oni a neslušní jsou Romové (cítíte to hrozivé matení jazyka?) -, který rovnou prohlásil: „Já, svobodný občan, v hluboké úctě vůči kulturnímu a národnímu dědictví prohlašuji, že se ujímám vlády.“

Svoboda projevu je skvělý vynález demokracie, ale předpokládá už jaksi předem, že tato svoboda povede k nabývání rozumu. Dnes jsme však svědky toho, že vede k naprostému zmatení jazyka a k hloupnutí, jež je sestrou nenávisti. Začínám si na to zvykat, ale možná je to chyba. Návyk na hloupost je totiž spolehlivou cestou k tomu, abychom zblbli všichni.