Jak žít s komunisty

Nemám strach z českých komunistů ani z toho, že ČSSD se s nimi možná už po příštích volbách domluví na nějaké formě koalice. Ten čas se zjevně blíží. Při vší úctě k české levici, jejím aktivistům, intelektuálům a komentátorům, kteří s takovou koalicí tišeji nebo hlasitěji počítají, bych však rád upozornil na jeden problém, který jsem si uvědomil až před pár dny: bude to vyžadovat notnou dávku estetické i společenské otrlosti.

Zjistil jsem to sám na sobě na Slovensku, kde začal vládnout levicový Smer Roberta Fica, z něhož ostatně – na rozdíl od mnoha mých přátel – také nemám strach. Smer a jeho jednobarevnou vládu lze chápat jako předobraz české koalice ČSSD s komunisty, protože Robert Fico dokázal typ voličů, jež v Česku volí komunisty, stáhnout ke své straně Smer (proto na Slovensku postupně zanikly protestní strany zleva). Z toho plyne, že má ve své straně i dost politiků, kteří svoji politickou kariéru chápou jako samozřejmé pokračování éry, kdy byli ještě členy komunistické strany.

Jedním z nich je i nový ministr sociálních věcí Ján Richter. Na otázku deníku SME, jak vnímá minulý režim, řekl, že on se v té době nesetkal s případy, že by někdo „nemohl jít studovat nebo pracovat, kam chtěl, protože neměl stranickou legitimaci“. Pokud by prý totiž takové zákazy existovaly, „v tom případě by i děti disidentů nemohly ukončit vysoké školy a mnohé z nich vystudovaly,“ dodal tento bývalý člen KSS a funkcionář SSM.

Tady je namístě položit si otázku, jaká míra otrlosti je ještě pro společnost únosná. Pan Richter bude třeba docela schopným ministrem sociálních věcí, ale tady jde o něco podstatnějšího.

Na Slovensku nebyl bývalý režim o nic tolerantnější než v Česku: děti v obou zemích federace byly rukojmími státu a jejich rodiče tvořili mlčenlivou zastrašenou masu, mnozí proti své vůli i přesvědčení vstupovali do strany, nebo se stávali agenty StB, jen aby jejich děti mohly studovat. Je sice pravda, že i některé děti disidentů vystudovaly vysokou školy, ale sotva takovou, kterou by si přály. Bylo ale také dost těch, které tu šanci vůbec nedostaly. Já sám jsem měl celostátní zákaz studia na gymnáziu i na vysoké škole, stejně na tom byl třeba můj český kamarád Ondřej Vaculík nebo má slovenská kamarádka Júlia Kalinová a mnozí další.

Má smysl tohle všechno ministru Richterovi veřejně namítat? On svá tvrzení vyslovuje se sebevědomím vítěze, který konečně může z piedestálu moci ohlásit konec éry, v níž bylo společensky nepřijatelné obhajovat bývalý režim.

Toto by si měla uvědomit česká levice, pokud si pohrává s myšlenkou, že ČSSD by se koaličně objala s komunisty. Bude totiž přihlížet tomu, jak z piedestálu moci (i když by byli třeba jen parlamentními spojenci) obhajují bývalý režim, v němž měli prý lidé stejné svobody jako v dnešní demokracii (a ještě byl sociálně snesitelnější) - a nebude moct proti tomu nic udělat. Budou mít na to čeští levicoví intelektuálové a aktivisté žaludek?

Aby bylo jasno: necítím se být obětí bývalého režimu, naopak, považuji za ni pana ministra Richtera, jelikož je ještě stále otráven dávno mrtvou ideologií. Jenže právě oběti jako on, tedy lidé neschopni rozlišit mezi demokracií a diktaturou, se stávají společensky přijatelnými, jelikož se dostaly k moci.

Nejde o to, že bych z nich měl strach. Život na Slovensku a možná zanedlouho i v Česku však bude vyžadovat notnou dávku estetické a společenské otrlosti. Problém je, že otrlost komunistů je – a vždy byla - mnohem silnější než naše žaludky.