0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Newsletter4. 4. 20236 minut

Jsme tady na dlouho. Hodně dlouho

Lidstvo je teprve ve fázi dospívání, píše longtermista William MacAskill

Autor: williammacaskill.com

Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota, Silvie Lauder a Andrea Procházková.

Někdy je zajímavé poodstoupit a podívat se na věci okolo sebe z jiné perspektivy. Třebas i radikálně jiné. Jednu takovou možnost nabízí filozof z Oxfordské univerzity William MacAskill ve své na podzim vydané knize What We Owe the Future, tedy Co dlužíme budoucnosti. Obvykle je označován jako představitel či stoupenec etického směru nazvaného efektivní altruismus, v nejnovější knize se však věnuje především právě změně perspektivy.

Reklama

Zkusme se tedy pro jednou podívat na lidstvo jako na dlouhodobý projekt. Když to uděláme, otevře se před námi nečekaně velký svět. Samozřejmě, většina z nás někdy nějak myslí na budoucnost a na naše potomky. Jak se prodlužuje věk a rodiny jsou stále hlouběji mezigenerační, myslíme ještě dál - na potomky potomků a jejich potomky. Ale zhruba tady někde naše uvažování obvykle končí; dál si příběh lidstva beztak neumíme pořádně představit. Za to, co bude dál, už ostatně jen stěží můžeme nést odpovědnost.

Pro skupinu longtermistů, tedy lidí, kteří myslí v mnohem širších obzorech, je nicméně tohle všechno jenom začátek. Stačí si totiž představit, kam vlastně lidské pokolení teoreticky může sahat. Obvykle máme pocit, že se nacházíme na jakémsi vrcholu lidské civilizace, že lidstvo je téměř prastaré. Pokud bychom však příběh lidstva vnímali analogicky jako příběh jednoho života, ve skutečnosti jsme spíše lidskými „adolescenty“ - jestli vůbec. Průměrný druh savce na planetě existuje zhruba milión let. Homo sapiens se vyvinul zhruba před třemi sty tisíci let. I konzervativně pojato, tedy pokud jsme „pouze“ průměrný druh savce, máme před sebou k přirozenému zániku ještě pěkných průměrných sedm set tisíc let, což je úctyhodný počet generací. Pokud si to tedy všechno nějak nezkazíme nebo nás nepotká strašlivá kosmická katastrofa.

Ještě překvapivější pohled se otevře, pokud se soustředíme na trvání civilizace. Zemědělství jsme se naučili teprve před dvanácti tisíci let. První města jsme postavili před šesti tisíci lety. Sokrates vedl své dialogy v Aténách zhruba před dvěma a půl tisíci lety. A znovu si připomeňme, že jako běžný živočišný druh bychom mohli mít před sebou dalších třeba sedm set tisíc let. Takto viděno je pak naše kultura pouze prvním zábleskem inteligence ve stádiu zrodu.

Vlastně jsme to my, kdo jsme předky skutečného lidstva, které se teprve rodí a přijde po nás. Bude ovšem vycházet z nás, z naší kultury, našich hodnot, našich činů. Jistě se bude proměňovat, ale také nemusí, protože vytvoříme svět, v němž na velké proměňování nebude místo. Představte si třeba tuhou celosvětovou diktaturu podporovanou umělou inteligencí. Budoucnost může být sladká, nebo strašlivá; v každém případě se rodí už dnes. I když na to obvykle příliš nemyslíme, na našich ramenou stojí obrovská  budoucí civilizace, ale její podobu utváříme již nyní.

Hrát si s čísly je v tomto kontextu fascinující. Pokud bychom zůstali u výchozích předpokladů, tedy onoho miliónu let, a pokud bychom předpokládali, že populace lidstva se udrží přibližně na stejné výši jako nyní, pak se v budoucnu narodí ještě zhruba 80 biliónů lidí (80 000 000 000 000). Na planetě přitom zatím žilo „pouze“ zhruba sto miliard příslušníků našeho druhu. Na každého dnešního pozemšťana v této perspektivě připadá zhruba deset lidských předchůdců, neboť populace byla v minulosti dramaticky nižší, ale zároveň deset tisíc budoucích příslušníků lidstva. 

William MacAskill přitom není tak konzervativní: pracuje s možností, že nejsme obyčejný živočišný druh a že jsme s využitím své inteligence schopni přežít déle, mnohem déle, třebas až do zániku naší planety. Nebo až někam do hlubin času, pokud bychom našli časem cestu, jak změnit planetární bydliště. Pak se ovšem čísla začínají vymykat jakékoliv představivosti - filozof se v jednu chvíli snaží počet budoucích lidí vizualizovat s pomocí figurek, z nichž každá reprezentuje deset miliard lidí (tedy zhruba současnou populaci) a dochází k závěru, že pokud by počítal ještě s pěti sty milióny let, zaplnily by mu figurky budoucích lidí dvacet tisíc běžných knižních stran.

To je hra, na kterou není nutné přistoupit, ale i konzervativní odhady pohled na naši dnešní lidskou situaci zásadně pootáčejí. Zvlášť, když je na první pohled jasné, že lidstvo prochází „podivným obdobím“. Totiž fází dramatického růstu nejen populačního, ale také technologického, ekonomického a podle MacAskilla i morálního - kde jsou například časy, kdy bylo otroctví běžnou součástí  světového ekonomického systému. Toto období růstu zcela zjevně nemůže trvat donekonečna, i když bychom se neomezovali pouze na naši planetu. Nejedná se přitom o tradiční environmentální či  malthusiánský pesimismus, ale o prostou fyziku.

Kdyby světová ekonomika rostla průměrně o dvě procenta ročně (tedy zhruba tempem posledních sta let) a pokračovala v tom příštích deset tisíc let (tedy zlomek předpokládané budoucnosti lidstva), byla by pak deset na osmdesátou šestou krát větší než dnes. Což si autor newsletteru rozhodně neumí představit, ale oxfordský filozof mu pomáhá údajem, že vesmír v okruhu deset tisíc světelných let obsahuje pouze zhruba deset na šedesátou sedmu atomů. Hm. Produkovali bychom sto biliónů biliónů biliónů biliónů krát více než dnes.

Zkrátka, tak to nejspíš nebude - růst se zásadně zpomalí, nebo se vše nějak změní. To ovšem klade zvláštní důraz právě na dnešní dobu, v ní se dost možná skutečně formuje a částečně konzervuje podoba budoucího lidstva podobně, jako se život člověka disproporčně formuje v období dospívání (to je samozřejmě pouze volná analogie). Máme vlastně obrovskou odpovědnost nejen za to, aby lidstvo přežilo, ale také za jeho budoucí podobu. Na to je potřeba myslet, třeba když vyvíjíme umělou inteligenci, do níž automaticky promítáme své nynější hodnoty a morální postoje. První chatboty například necháváme úplně klidně lhát.

Tohle všechno zní jako teorie a teorie to samozřejmě je, ale má vlivné stoupence. Ve skupině podnikatelů a vědců, kteří minulý týden přišli s návrhem uvalit moratorium na překotný vývoj právě umělé inteligence, je mnoho stoupenců longtermismu. Nejslavnější z nich je nejspíš Elon Musk.

Už teď jsem ale pravděpodobně napnul vaši ochotu číst si obyčejný newsletter k prasknutí. Pokud vás téma zajímá, pusťte se do četby Williama MacAskilla. Pokud vás k tématu něco zajímavého napadá, piště mi na [email protected]. Na podobné téma můžeme pokračovat zase příště.


Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].