Dobrý den je, když si v metru sednu

Chce-li člověk zvýšit šance na to, aby se mu v Bruselu líbilo, měl by se vyvarovat pravidelných jízd hromadnou dopravou. To za prvé. Za druhé, pokud už z nějakého důvodu MHD jezdit musí, zásadně by neměl otěhotnět, ochrnout, natož s sebou tahat kočárek s dítětem. Zní to možná cynicky, ale je to tak. Na druhou stranu pro toho, kdo zvolí tento masochistický způsob dopravy, se stávají metro, tramvaje i autobusy nevyčerpatelnou studnicí zážitků za „pouhých“ 45 eur měsíčně (za poslední čtyři roky zdražila místní MHD zhruba o čtvrtinu – zřejmě výsledek úspěšných stávkových tažení).
reklama

Co překvapí člověka asi jako první věc, je luxus, který v Bruselu představují eskalátory, natož pak jezdící. Cestujete-li z letiště do města autobusem, což je poměrně svůdná varianta, pokud netoužíte vyhodit padesát eur za taxi či zdolávat kilometry smrdutých chodeb hlavního nádraží, kam se dá dojet vlakem, musíte se připravit na slušný sportovní výkon na Schumanu - jediné stanici metra s napojením na letištní linku.

V přímém sousedství budovy Rady, kde se, jako třeba právě dnes, scházejí hlavy evropských států, již téměř rok nejezdí ani jeden eskalátor, pochopitelně z důvodu zušlechťování stanice, které bude trvat několik dalších let. Tedy – do vestibulu vás ještě krátký eskalátor sveze, ale dolů na nástupiště už musíte zdolat desítky špinavých schodů v zsinavém oranžovém příšeří. Když jsem s touto skutečností byla konfrontována ve čtvrtém měsíci těhotenství s dvěma kufry v ruce a obrovskou únavou po celém těle, přiznám se, že jsem poněkud ztratila glanc. Selhalo totiž záložní řešení – taxi – protože už nebylo jak vyjet zpátky na ulici (eskalátor nejezdil). Jen díky mému zřetelně probublávajícímu nervovému kolapsu mi tehdy pomohl zaměstnanec metra. Zřejmě věděl, že zoufalé ženy dělají zoufalé věci, a já jsem tehdy skutečně byla připravena vraždit.

Někteří mí známí tvrdí, že místní obsluha eskalátory zastavuje schválně – z úsporných důvodů – ale to je příliš perverzní a navíc nepravděpodobná představa na to, abych ji mohla přijmout. Houfy lidí ve špičce proto poslušně šlapou po vysokých schodech, které jakoby se mohly každým okamžikem rozjet, ale samozřejmě nerozjedou. Zde je třeba vyzdvihnout vysokou stádní kulturu středoevropanů, kterou Belgičané, resp. bruselská mezinárodní směs, bohužel neoplývají. Tam, kde se Češi pohybují, Bruselané se motají. Jejich schopnost navzájem do sebe vrážet i na poloprázdném nástupišti by měla být podrobena vědeckému zkoumání.

Celý příspěvek Michaely Mlíčkové Jelínkové si můžete dočíst na jejím blogu zde.