Všichni jsou teď posedlí srovnáním českých a slovenských voleb. Přidejme ještě jednu podobnost – nevídaný úspěch političek.
Slovenské volby vůbec přinesly slušnou řadu dobrých zpráv. Autorku sloupku nejvíc potěšil smutek a zděšení Jána Sloty a totální debakl Vladimíra Mečiara. Jestli se prvně jmenovanému šéfovi Slovenské národní strany, která jen těsně překročila pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu, „chtělo brečet“ a děsil se toho, že jeho rodná hrouda zůstane v drápech „buzerantů a Maďarů“, je to dobré znamení, že poměry na Slovensku se otáčejí k normálu. To stejné platí o zmizení Mečiara, který protentokrát vynechal televizní „sbohom, idem od vás“.
Tou vůbec nejpříjemnější zprávou je ovšem reálná šance Ivety Radičové stát se první slovenskou předsedkyní vlády. Drtivý vítěz voleb Robert Fico sice dostal od prezidenta šanci vládu sestavit, ale stejně jako o poznání méně zářivě zlatí čeští sociální demokraté ji nemá moc s kým sestavovat. Pokud se to nezmění, pak by přišla řada na druhou v pořadí, SDKÚ-DS, která mezi úspěšnými stranami jasné potenciální koaliční spojence, a Radičová by pak přirozeně stanula v čele kabinetu. Stala by se tak první ženou ve střední Evropě, která by obsadila tak klíčovou politickou pozici. A navíc ženou reprezentující nový politický styl, jehož hlavními nástroji jsou klid, slušnost a věcnost.
V Česku sice na premiérské křeslo žádná žena pomýšlet nemůže, nicméně voliči poslali pěkný vzkaz, když do sněmovny poslali rekordní počet poslankyň – 44 (ze 200). A nebylo to jen tím, že uspěla strana, která jich měla hodně na vysokých místech kandidátek, čili Věci veřejné. Dámy uspěly také proto, že jim lidé dali přednost před jejich mužskými kolegy. Dosavadní místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS Zdeňka Horníková se tak kupříkladu vyšvihla ze sedmého místa kandidátky v Královehradeckém kraji rovnou do čela.
A podobné zprávy nakonec přicházejí i ze Spojených států. Nedávno tam v primárkách stran pro podzimní volby tak zabodovaly dámské uchazečky o guvernérské či senátorské posty, až začali někteří jejich kolegové či novináři vyhlašovat „The year of the woman“. Nicméně trochu předčasně, bývalá šéfka Hewlett-Packard Carly Fiorina a její kolegyně ještě nic nevyhrály…
Amerika má plné plíny a volá maminku
Co tím voliči vzkazují, zatím nevíme, protože se jich na to nikdo nezeptal. Existují však různé názory, lidé prý mají plné zuby ostré konfrontační politiky spojované zejména s mužskými politiky. Ale existuje i domněnka, že lidé mají tendence si ženy vybírat v časech krize, protože mají pocit, že představují stabilitu a disponují větší imunitou k žabomyším válkám. To je samozřejmě diskutabilní, nicméně tuto teorii podporuje skutečnost, že velmi vysoký podíl žen v politice mají země, které v nedávné minulosti prošly krvavými konflikty – třeba Rwanda. A nakonec tohle vysvětlení vítězí i u satiriků, jako třeba v show amerického komika Jona Stewarta, kde převahu žen v primárkách interpretovali tak, že „Amerika má plné plíny a volá maminku“ a že „muži zemi rozbili a teď jsou potřeba ženy, aby to daly do pořádku“. K vidění zde.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
