Život nemusí být nuda pláž

Minule jsme skončili vyprávěním o Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, tak v tom budeme ještě chvíli pokračovat. Nejvášnivější diskusi (tedy co se týče festivalové náplně) jsem zde vedl po zhlédnutí debaty s Mášou Aljochinovou. S mými názorovými odpůrci jsme se shodli na tom, že moderátor setkání Filip Remunda mohl volit poněkud lepší otázky než typu co se vám líbí na Moskvě, nebojíte se odvety Putinova režimu či jaké to bylo ve vězení.

Nicméně spor se vedl hlavně o to, zda onen patos sálající z pódia i z publika je věcí hodnou na Rusech k obdivování, či zatracování. Já jako zastánce druhé volby tvrdil, že když někdo začne zcela seriózně odpovídat na dotaz „Mášo, Dostojevskij napsal, že krása spasí svět, souhlasíte s ním?“, nutí mě to automaticky odejít pryč. Což je prý můj problém, protože nerozumím široké ruské duši. Tak asi ne.

Proto jsem se raději šel podívat na pásmo undergroundových filmů z přelomu 70. a 80. let. Byla to unikátní příležitost, protože zatímco hudební, literární i výtvarný svět podzemní kultury už máme dobře zmapovaný, ba i zpřístupněný, u filmů je to složitější. Většina se jich totiž točila na takzvanou „osmičku“, což je formát, na nějž není vynalezen úplně ten pravý a bezpečný recept k restaurování. Martin Blažíček z CASu tak pustil alespoň pár krátkých snímků, které už se podařilo na FAMU dát do kupy. Včetně mimořádně zdařilého filmu Šivův tanec z roku 1983 od Pablo De Saxe.

Je na něm po dobu necelých deseti minut zaznamenáno Pablovo setkání s Vincentem Venerou. Venerologem a vrchním šéfem CIA, který se v té době připravoval na nevyhnutelnou jadernou válku a spoustu jiných věcí, o nichž ve filmu vyprávěl. Já jsem si při té příležitosti vzpomněl na svou první profesi, jíž bylo zkraje 90. let uklízení kanceláří vydavatelství Mute. Zdobila je díla právě Svatého Vincenta, jež spočívala v obtisknutých šlápotách jeho tenisek namočených do emailu.

Dneska už jsem se profesně posunul trošku dál, pročež mohu čas trávit třeba návštěvou koncertu sdružení Králíček & Květy, kterým se pro mě Jihlava tak nějak uzavřela. Petr Marek oprášil dávný projekt Muzikant Králíček, během nějž od roku 1994 natočil deset řadových alb, než skončil u Midi Lidí a Monikinina Kina. Oprášil ho s Martinem Kyšperským, který skončil u Květů už na základce. „Život nemusí být nutně nuda pláž,/ jde jen o to, co s ním uděláš./ Nazdar jídlo, ahoj pití,/ slunko vyšlo a hrozně svítí.“ Takže nazdar, Jihlavo.

A ahoj, Praho. V Petrohradské ulici tu měla v pondělí premiéru hra Honzy Kačeny Marbacka. A to doslova v Petrohradské ulici, protože půlka se hrála na dvoře, kde návštěvníky zahříval nejprve svařák a poté plameny z hořící scény vytvořené Pavlem Ptáčníkem s Klárou Suchou; což ale bylo v plánu, takže nikdo neplakal. Poté se všichni přesunuli do sklepa, kde už se nic nepálilo, protože to by byla škoda zdejšího komorního klubu.

Kačena se pro představení inspiroval mumínky i stejnojmennou knihou vzpomínek od Selmy Lagerlofové. Jak je ovšem jeho zvykem, křehkou dětskou látku uchopil dospěláckýma tlapama a udělal z ní něco, co je najednou paradoxně křehké nejen pro děti. Kdo ví, jak to dělá. Každopádně jsem chtěl vždycky vidět chodící vybuchující sopku, takže děkuju ještě jednou. Dávat se to má ještě koncem listopadu, tak sledujte sociální sítě a hledejte slovo Marbacka.

V pondělí Národní galerie veřejnosti představí novou šéfku Sbírky moderního a současného umění Milenu Kalinovskou. My jsme se za ní s kolegou Ondřejem Kundrou a redakčním fotografem Matějem Stránským zastavili o něco dřív, abychom vám rozhovor s ní přinesli právě v pondělním tištěném Respektu.

Už teď mohu prozradit, že se tam nevejde popis atmosféry Veletržního paláce. Do kanceláře paní ředitelky jsme se v něm dostávali zhruba tak složitě, jako když lezete za svou holkou po půlnoci na internát - a zhruba stejně jako na internátu to taky v patře vyhrazeném kancelářím vedení sbírky vypadá. „Dokonce mi bylo doporučeno, abych si to tu zamykala,“ povzdychla si Kalinovská v aseptické chodbě poté, co ji tam asi po půlhodině marného snažení a bloudění ostraha konečně vpustila. Tak držíme palce.

Dnešní díl našeho hřejivého povídání zakončíme v nové galerii Ex Post. V budově bývalé pošty v Příčné ulici ji založil Prokop Bartoníček, který ji vede se svým pebe/labem a hostující Trafo Galerií. Tedy s lidmi, s nimiž obýval dnes již bohužel zbořenou Trafačku. Ve čtvrtek tu měl vernisáž další „trafačák“ Michal Cimala.

I o výstavě Ecstasy si trošku víc můžete přečíst v dalším tištěném Respektu, každopádně již teď stojí za zmínku, že otevření spojil s malou improvizovanou autogramiádou svého katalogu. Dorazil na ni i Pavel Opočenský, který jako sochař dokázal nejvíc ocenit, jakou piplačku muselo Michalovi dát vytvoření desítek malých bust, z nichž mu pak jednu omylem okamžitě zničilo malé robě. Michal se tomu ovšem velkoryse zasmál, protože kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Tak haha…