Zdeněk Macura, obsazení Evropy islamisty a Steven Seagal

Dělat si legraci z některých lidí je poněkud nefér. Zdeněk Macura si pro svůj svérázný přístup ke spravedlnosti při zachraňování Ivety Bartošové ze spárů Josefa Rychtáře či za svou iniciativu budovat azylové chaloupky z dřevěných paletek pro oběti domácího násilí užil již hodně veřejného výsměchu, možná i internetové šikany. V jeho projevech je jistě mnoho dobře míněné snahy a zároveň jistý slavomam -  a celkově hodně sebeklamu. Tento článek nechce být pokračováním výsměchu slabšímu, spíše poukázat na to, jakým způsobem poslední dobou někteří lidé uvažují a kde se berou kořeny jejich omylů.

Zdeněk Macura nedávno na svém facebookovém účtu popsal scénář, podle nějž islámští radikálové mohou získat moc nad celou Evropou během dvaceti minut. Zahajuje to těmito slovy:

„Valí se tu možná celkově až 500.000 lidí, přičemž mnoho věci naznačuje, že vše může být částečně plánované. Kdyby jen jedno procento z nich byli džihádisti, což je naprosto reálné, tedy lidi, co mají už zkušenost vraždit a získávat moc nad městy, pak tu máme 5000 ozbrojených válečníků. Těchto pět tisíc lidí není problém vyzbrojit, už se objevily zprávy, že někde našli auto se stovkami zbraní a municí. V Evropě je asi 15 států, což vychází asi 300 bojovníků na jeden stát.“

A pak už vše nastiňuje v přesném časovém harmonogramu (opravujeme pouze nejzjevnější překlepy a drobné stylistické chyby):

10:00 - V deset hodin ráno v každém státě zaútočí 300 ozbrojených bojovníků najednou v každém státě Evropy, zaútočí na všechny hlavní televizní a rozhlasové stanice, stačí deset bojovníků na jednu stanici, takže asi 70 bojovníků, zaútočí také na vedoucí složky policie a armády, které nejsou nijak chráněné, zaútočí na všechny hlavní telefonní operátory v zemi, zaútočí a zajmou nebo popraví všechny hlavní politiky v zemi (stačí pět bojovníků na jednoho, doma ho nikdo nechrání).

10:05 - Za pět minut získají moc nad všemi hlavními médiemi v zemi a mohou vysílat oni, už se tam nikdo bez jejich kontroly nedostane, uvidíme jen vousaté pány, co nám vysvětlují korán.

10:10 - Během dalších pěti minut už vysílají a rozhlašují, že obsadili celou Evropu včetně Německa. Všichni uvidí záběry z celé Evropy.

10:15 - Uvidíme ve vysílání useknuté hlavy několika politiků a několik politiků, co se zalekli a začnou nám pod jejich diktátem říkat, co máme dělat, a začnou dávat instrukce policii a armádě. Vedení armády a policie bude už postřílené, takže policie a armáda nebude vědět, co má dělat. Telefony budou vypnuté, internet také …

10:20 - Uvidíme ve vysílání, jak bojovníci napadli nějakou policejní stanici, část lidí zabili a část přinutili před kamerou slíbit věrnost islámu, to dost odstraší ostatní policejní stanice něco dělat. Nehledě na to, že mohou vyhrožovat použití jaderných zbraní, i když žádné mít nebudou.

To vše se může stát během dvaceti minut v celé Evropě, toto je naprosto reálný scénář. Islámští radikálové se netají tím, že chtějí ovládnout celou Evropu.

Svůj příspěvek pak Zdeněk Macura zakončuje výzvou a varováním:

Tyto fanatické kultury už předvedly v minulosti, že dokáží udělat koordinovaný útok na několik cílů najednou, jak se stalo například 11. září, nebo nedávno, když vtrhli do redakce a celou vystříleli. - Prosím šiřte tyto informace co nejvíce, je potřeba všechny varovat. - Je potřeba také brát v úvahu, že těch bojovníků může být mnohem víc a také že ti ostatní uprchlíci, co nejsou bojovníci, se přidají na stranu spíš jejich než naši. - Samozřejmě bude možné toto vše zvrátit, kdyby se to stalo, ale za obrovskou cenu, lidé se budou muset sami organizovat a ty u moci vytlačit.“

Na přání pana Macury tyto informace tedy šíříme. Zároveň si k nim dovolíme provést drobnou diagnózu. V poslední době se stává, že stále více lidí na sebe prozrazuje, že svůj život prožívají, jako by to byl hollywoodský film, možná někdy bollywoodský muzikál - nebo televizní německá kriminálka.

To, co popisuje Zdeněk Macura ohledně dvacetiminutového obsazení Evropy džihádisty, působí, jako by vypadlo z filmu se Stevenem Seagalem nebo Dolphem Lundgrenem, které běží jako výplň nudných všedních večerů na komerčních televizích. Je to způsob stavění zápletek jako z 80. nebo 90. let -  a vlastně jako by to překvapivě vůbec nebylo ovlivněné ani kinematografií, která přišla po září 2001. Kdybychom to chtěli brát byť jen trochu vážně například ohledně počtu potenciálních možných islamistických extremistů, kteří se v posledních měsících mohli teoreticky dostat do Evropy – pak se musíme ptát na pravděpodobnost uskutečnění onoho velkého plánu.

Zdeněk Macura především neřeší způsob koordinace tak obrovského množství lidí. To se všichni domlouvají pomocí iPhonů v nějakých uzavřených skupinách na Facebooku? Rozsah akce, kdy se koordinuje na minutu, či několik vteřin přesně, by byl nesplnitelný i pro špičkově vybavené západní výzvědné služby a profesionální armádu. Vždyť i dopadení jakéhokoli teroristy americkou vládou, CIA a armádou vyžaduje práci ohromného týmu lidí. Často se pátrá či čeká měsíce a bez využití satelitů často není možné akci provést. A najednou - podle Macury (a Seagala) - by někdo někam přivezl dodávku s pár samopaly a desítky jimi ozbrojených muslimů by se uprostřed zastavěných aglomerací nepozorovaně dostaly až ke všem strategickým bodům a během pár minut by obsadily pro ně dosud neprozkoumané prostředí.

Právě Macurou uváděné příklady náletu letadel do Světového obchodního centra v roce 2001 ukazují, že jde o výjimečný případ, kdy teroristů bylo naopak málo a mimo jiné i proto využili dnes už neprostupnou skulinku v bezpečnostních opatřeních. Vystřílení redakce Charlie Hebdo je zase ukázkovým příkladem minimální a zmatené koordinace – dostanete se do nehlídaného místa, vystřílíte zásobník ze samopalu, vyběhnete na ulici a do hodiny vás všechny pochytají. Opravdové dílo strategického génia! Doposud žádná teroristická akce, kterou spáchali muslimští fanatici, nenaznačuje, že by měli výjimečné organizační schopnosti, ale vždy jde spíš o zoufalé a zbytečné akty, při nichž sice zemře hodně nevinných lidí, ale jakékoli dosažení nadvlády se nekoná - a zjevně ani není v plánu. Jedná se o bleskové sebevražedné mise.

Nejde tu zdaleka jen o přeceňování schopností našich nepřátel, ale i podceňování našich schopností a normálně fungujících bezpečnostních mechanismů. Nejpodstatnější na podobných výlevech, které po sociálních sítích šíří nejen celebrity typu Zdeňka Macury, však není prostá neznalost toho, jak si stát zajišťuje bezpečnost. O tom ostatně má přehled jen velmi málo z nás. Zásadní na těchto úletech úsudku je, že dotyční prožívají svůj život prostřednictvím filmů a dovedou jen myslet v klišovitých filmových scénách.

Můžeme si stokrát namlouvat, jak nás filmy neovlivňují, jak jim nevěříme, jak dokážeme rozlišit filmy a realitu, jak nám připadají hloupé snímky, kde jeden hrdina postřílí sám sto lidí. Jenomže když přijde na prožívání a veřejné ventilování našich strachů, neustále se nám do nich vkrádají scény, které jsme kdysi viděli v nějaké fikci. Existují na to bohužel i nepříliš povzbudivé výzkumy, které vysvětlují, že problémem víceméně všech z nás je, že si sice nemyslíme, že skutečný život vypadá přesně jako film, ale když chceme popisovat realitu, vypomáháme si právě znalostmi z filmů. Je to drobný rozdíl, který sice nabízí úlevné zjištění, že nejsme úplně hloupí a manipulovatelní, ale zároveň jde o varování, že příliš často zaplňujeme bílá místa paměti a představivosti tím, co jsme už viděli v televizi v podobě jednoduchého příběhu. Život - bohužel, nebo bohudík - není jednoduše vypravovatelný příběh.

Macurův popis ovládnutí Evropy v 20 minutách pomíjí jakoukoli roli náhody, nedokonalosti či nedostatku. Asi jako když si člověk vysní úžasně vedený rozhovor s dívkou svých snů, který by měl skončit vášnivým objetím, a v reálu se z toho vyklube trapná chvilka plná koktání. Za vírou v konspirační teorie, dokonce i v ty, které jsme si sami vymysleli, nakonec leží touha po dokonalosti, bezeztrátové komunikaci, absolutním splynutí duší.

Je jedno, že toto splynutí duší nezažívají milenci, ale naši nepřátelé. Oni myslí jako roboti, mají absolutní disciplínu, totálně stejné názory a neumdlévající energii. Přitom kdokoli v reálu někdy zkusil pracovat s větším kolektivem, domlouvat schůzky, řídit redakci časopisu, filmový štáb, zakládat či vést politickou stranu a podobně, vždy okamžitě natrefí na to, že i vstřícně naladění lidé si ve všem nerozumějí, nemusí chodit na schůzky včas, být připravení a mít jasno v tom, co chtějí. Stačí jen malá diverzifikace činností, drobné odstupňování hierarchie kompetencí - a už často za chvíli levá ruka neví, co dělá pravá. Lidé, kteří věří konspiračním teoriím, nechápou neredukovatelnou a principiální chaotičnost světa, jehož dění se nedá dopředu propočítat.

Víra v globální konspirační teorie je vždy znakem nedospělosti, příznakem toho, že dotyčný žije ve světě dokonale fungujících iluzí a fikcí. Je i znakem hrozné osamělosti a reálného nedostatku zkušeností s prací v jakémkoli větším kolektivu. Případně příznakem neschopnosti tyto zkušenosti, jež musí člověk nutně zakoušet v menším měřítku, přenášet na velké měřítko geopolitiky a momentálně třeba migrace.

Při čtení facebookového příspěvku Zdeňka Macury člověku pochopitelně cukají koutky od smíchu, neboť onen domnělý realismus je naopak projevem vrcholné naivity. Pár dní na to přišla už konkrétní činnost, v níž se Macura snažil pro změnu zajistit některým válečným uprchlíkům v Turecku byt a vymyslel jim i užitečnou práci – mohli by prodávat jeho brožurku o domácím násilí v turečtině. Stavba paletkových azylových chaloupek je pak na spadnutí. Vše se vrací zpět k původnímu roztomilému rozměru. Zdeněk Macura se opět pohybuje ve světě filmů typu Noci s nepřítelem s Julií Robertsovou, z nichž používal v dotyčné brožurce ilustrační záběry, jak se to má s domácími násilníky, a přestal žít v Pravdivých lžích s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Celá facebooková historka pochopitelně nemá masový dopad na veřejnost. Mnohem strašidelnějším a vlivnějším představitelem člověka žijícího uvnitř fikce je například Daniel Landa. O něm jsme s kolegy už před lety napsali, že jeho mozek jako by byl naložen v kádi z destilátů špatných fantasy. Jeho tvorba i civilní projev působí, že nedokáže vůbec žít v moderním světě, ale jen jakési virtuální realitě, osobní počítačové hře, kde on sám coby velký válečník seká hlavy. Landa se aktuálně v rozhovoru pro časopis Týden ohání nejvíce Pánem prstenů, elfy a skřety, ale jeho pojetí spravedlnosti zdaleka nedosahuje Tolkienovy grácie. Právě Tolkien si byl dobře vědom, že i Glum se stal Glumem z nějakého důvodu a nelze na něj pohlížet jako na ztělesnění ďábla. Nedělil všechny bytosti jednoduše na skřety a elfy, ale na ty, kteří podléhají prstenu moci, nebo si dovedou uchovat svou integritu. Landa posedlý svou mocí ovládat davy a s dvojitou identitou kouzelníka Žita je tedy naopak spíše rozštěpeným Glumem než čarodějem Gandalfem.

Pointa článku ale netkví v tvrzení „ostatně soudím, že Landa musí být zničen“ a zacyklení na jednom tématu, že xenofobie přetavená do fantasy příběhů je hloupá. Odhalování nebo obviňování ostatních z toho, že odmítají vidět realitu komplikovanou, a raději se utíkají do světa jednodušších fikcí, nutí ptát se sám sebe: Je nesprávné chtít žít uvnitř nějakého filmu? Nebo jinak, v jakých filmech bychom měli chtít žít? Jaký žánr mi vyhovuje, jací hrdinové mě inspirují, kým bych chtěl v ideálním případě být?

V bezstarostných údobích by asi většina lidí odsouhlasila, že se cítí jako v romantické komedii, přinejmenším první a poslední třetiny děje. Hrdinka hororu Vřískot, která chtěla porazit pravidla teenagerovské vyvražďovačky, zase svému vyvolenému krátce před souloží řekla, že by chtěla být jako v dobrém pornu.  Většinou náš život zakoušíme jako smutnou existenciální komedii Woodyho Allena a při větší míře zmatku a nečekaných nepříjemných náhod jako z filmů bratrů Coenových. Čím více klesáme na mysli, stáváme se pomalu hrdiny uměleckých deštivých filmů jako od Andreje Tarkovského nebo Bély Tarra, případně Tsai Ming-lianga. Výčet by mohl pokračovat (bojím se třeba trochu lidí a o lidi, kteří sami sebe vidí coby aktéry Babovřesk).

Ale je možné, aby nás filmy někdy vyvedly z iluze a nenabízely nám jen naše esteticky lepší já? Pokud víme, že si z filmů odnášíme něco, čím pak vyplňujeme prázdná místa naší reálné neznalosti nějakého problému, nebylo by dobré se dívat na ta díla, která nám nepřinášejí jen úlevný pocit, že se lze všemu zasmát nebo že lze vše vyřešit ranou pěstí? Takže si říkám, že by Zdeňku Macurovi prospělo, kdyby se místo na Seagala a Lundgrena v pozdních nočních hodinách o samotě u televize díval na filmy, jako jsou třeba Syriana (o obchodech s ropou) nebo Sicario (o mexických hranicích).

Daly by se snášet příklady dobrých filmů o uprchlících (In this World), ale i filmů natočených přímo v zemích a v jazycích, které si spojujeme s něčím exoticky a démonicky nebezpečným. Nedávno to hezky popsal třeba Michal Kašpárek, že ho z jeho přirozené pubertální xenofobie (kterou v sobě máme asi všichni) vyléčily semináře o kinematografiích třetího světa, které vedl na brněnské filosofické fakultě Jaromír Blažejovský.

Projít si hlubokou vnitřní proměnou vyžaduje spoustu času. Je jisté, že jakékoli plošné nucení „dívejte se na tohle a čtěte toto“ se potká s odporem a potřebou se ještě více uzavřít. Ale nikdy tím nikdo neuteče před hlubokou pravdou, že za své fantazie jsme zodpovědní my sami. Čím se krmíme, to z nás vyroste. Tenkou slupku našeho racionálního já snadno přeroste to, co jsme si nevědomky nechali vpustit do hlavy.