Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Wolf Parade: Technokrati ze Silicon Valley ignorovali zbytek světa

Zásadní jméno kanadské scény zahraje 3. června v Arše

Wolf Parade
Wolf Parade, Sasquatch Music Festival, 2018 • Autor: Profimedia, TEMP Rex Features

Na scéně zazářili v půli nultých let, kdy blogosféra tlačila dopředu kytarové kapely. Kanadští Wolf Parade sice nepatřili do první ligy indie-rockového revivalu počátku milénia, ovšem na rozdíl od mnoha slavnějších souputníků jejich jméno neupadlo v zapomnění. A s odstupem let jen vyniká osobitost a originální dynamika dvou frontmanů a zpěváků: emotivně rozmáchlého Spencera Kruga a společensko-politicky smýšlejícího Dana Boecknera. Přesně toto kouzlo funguje i na loňské comebackové desce Cry Cry Cry, kde se potkávají motivy smrti s pocity technologického odcizení a obavami z nástupu populistických lídrů. Vznikla po šestileté pauze a Wolf Parade ji koncertně představí v neděli 3. června v pražském Divadle Archa.

Když druhý jmenovaný Dan Boeckner hovoří o koncertování a cestování, neváhá konstatovat, že mu dalo víc než univerzita. Žije permanentně na cestě. A tam, kde muzikanti po turné odpočívají a sbírají síly, Boeckner v průběhu minulé dekády založil několikero kapel - nejprve manželské duo Handsome Furs, poté Divine Fits a nakonec elektronické trio Operators. Se všemi objel znovu svět a cíleně mířil do míst, kam se mnoho západních kapel nepouští. Do hloubi bývalých sovětských republik i do Číny, Thajska a Vietnamu. Všude ho zajímá fungování alternativních komunit a kamkoli se dostane, hledá, čím by se inspiroval. Sleduje vše od moderních dějin po grantovou politiku. Silný vztah má i k Česku, nějaká jeho kapela tu vystupuje takřka každoročně. Nyní - jak sám tvrdí - obdivuje brněnské výrobce syntezátorů Bastl Instruments a jednu vychytávku okoukal i v pražské MeetFactory.

Jaké to bylo dát znovu do chodu Wolf Parade? Šest let pauzy je dlouhá doba - a člověk se nachází v jiném životním období. Byli jste dvacátníci, když jste začínali, novinka Cry Cry Cry už vychází se čtyřicítkou na krku.

Od svých dvacátnických let jsem se – myslím - změnil zásadně. Vyrůstal jsem v malém městě, které bylo politicky i kulturně velmi izolované, takže už to, že jsem měl záhy kapelu, s níž jsem mohl cestovat a poznat svět, mělo obrovský vliv. To by změnilo každého. Následně jsem ale oženil i rozvedl; vedl život. Ovšem comeback Wolf Parade byl velmi spontánní. Bydlel jsem zrovna v Kalifornii, v San José, a Spencer a Dante u mě pár dnů pobývali. Začali jsme o desce mluvit, a tak se to stalo. Řekli jsme si: Okay, už je čas.

Nebyly za tím tedy lukrativní nabídky pořadatelů?

Vůbec ne. Nabídky na koncert od velkých festivalů jsme dostávali pravidelně, co jsme se rozpadli, ale vždycky jsme je ignorovali. Naše rozhodnutí bylo rozhodnutím přátel.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=hkCpFYRGElc

Jak se na nové tvorbě Wolf Parade podepsala zkušenost, že jste se všichni v mezičase věnovali různým kapelám. Vy jste kromě dua manželského Handsome Furs, jež se nakonec rozpadlo, založil i kapely jako Divine Fits a Operators, které představují hudebně zcela jiné přístupy. Co jste si z nich odnesl pro Wolf Parade?

Z Divine Fits především to, že jsem začal být přesnější hráč. Moje hra na kytaru se dost zlepšila. Hrát v téhle kapele je jako být v armádě. Vše je dané a má svůj dril. Napíše se skladba, padesátkrát se zahraje, odzkouší ve zkušebně a jde se na pódium. Wolf Parade oproti tomu bývali velmi chaotičtí. Operators byla zase velká škola v tom smyslu, že jsem začal na vlastní pěst poznávat lidi mimo obvyklý muzikantský okruh. Člověk vykouknul za obzory kapely s managementem, naplánoval si koncerty v Záhřebu nebo v Brně - a poznal tam nové, extrémně zajímavé lidi mimo hudební bublinu.

Bylo od počátku zřejmé, že spolu po tak dlouhé pauze dokážete pracovat? Vybavíte si moment, nebo píseň, kdy vám došlo, že to je možné a vznikne materiál pro novou desku?

Jakmile jsme napsali písničku Mr. Startup, která vyšla na EP, a pak hned You're Dreaming, tak jsem si řekl, že to půjde. Že kapela je zpátky ve hře.

Většinu nových skladeb pro Cry Cry Cry jste prý testovali na koncertech coby předskokani spřátelených Arcade Fire. Jaký to je pocit hrát zcela nový, neozkoušený materiál publiku, které vaše hudba v danou chvíli asi moc nezajímá? A jak to ty písně ovlivnilo?

Byla to velmi zvláštní zkušenost. Hráli jsme v obrovských arénách pro tisíce a tisíce lidi a v každém městě to bylo víceméně stejné. Pod pódiem se shromáždili skalní fanoušci, kteří přišli na nás. Těch byl ale zlomek - zbytek byly davy lidí, kterým jsme byli naprosto ukradení. Donutilo nás to k představivosti: projektovali jsme skladby na publikum. Ale každá divnější skladba byla riziko. Navíc jsme jako předkapela neměli k dispozici doplňující show a světla, museli jsme spoléhat jen na to, jak to zahrajeme. Wolf Parade nikdy nebyli a nebudou popová kapela, ale uvědomili jsme si, že naše skladby dobře fungují ve velkém prostoru a s velkým zvukem.

Wolf Parade
Wolf Parade • Autor: Shane McCauley

Wolf Parade zažili první vlnu popularity v půli nultých let, kdy hudební scéna zažívala renesanci rockové hudby, vládl indie rockový revival. Ta doba je pryč, dominantními žánry jsou elektronika, r'n'b, hip hop. Vaše kapela Operators na elektronický zvuk reaguje. Je to váš způsob, jak se s věcí vyrovnat? Kde se v tomhle spektru vidíte?

Podle mne je to součást přirozeného cyklu, který se opakuje každou dekádu. Na počátku devadesátých let jsme zažili velkou vlnu kapel jako Nirvana, Dinosaur Jr. nebo Mudhoney, které představovaly antitezi syntezátorovému zvuku moderního popu. Někdo říkal, že tenhle pop je sterilní, podle mě nebyl sterilní, podle mě byl prostě pitomý. Ovšem v momentě, kdy si celou kytarovou scénu v čele s Nirvanou přisvojili velké korporace, ztratila svěžest. Najednou se v Británii dostala ke slovu taneční scéna a ve Spojených státech nastoupil hip hop. Pamatuji se, jak se psalo, že Prodigy jsou budoucnost rokenrolu a tradiční rock mrtvý. Jenže pak přišla nultá léta a s nimi garážoví White Stripes a The Strokes - a měli jsme tu kytary zas. Je to cyklické. Ano, hudba bez kytar je dnes dominantní formou a čteme o ní všude i na serverech jako Pitchfork. Když se ale podíváte do undergroundu, tak se to tam stále hemží kapelami, které hrají devadesátými roky ovlivněnou kytarovou hudbu. Ten žánr je tu pořád s námi a nemyslím si nutně, že to je známka stagnace; každá generace dává do téhle zavedené formy svoje téma, mluví svým jazykem o svých problémech.

https://www.youtube.com/watch?v=6uSAGeC9Ur4

Na Cry Cry Cry jsou dva velmi silné motivy. Jedním z nich je zánik a smrt, v textech zmiňujete úmrtí Leonarda Cohena i Davida Bowieho. Druhým tématem pak je život s technologiemi a odcizení, které přinášejí, i když se vlastně vydávají za zdání spojení a blízkosti. Mají v sobě tyto leitmotivy něco společného?

Přesně tohle jsme zažívali v roce 2017, když jsme desku nahrávali. David Bowie a Leonard Cohen byli mrtví a Donald Trump byl zvolený americkým prezidentem. Žil jsem dva a půl roku v San José, v srdci Silicon Valley a člověk tam už dlouho cítil naivní a zhoubnou víru, že technologie mají potenciál racionalizovat a usnadnit složité demokratické procesy. To mě vždy děsilo. Pocházím z Kanady - a u lidí ze Spojených států, především u skupiny těch utopických technokratů ze Silicon Valley, člověk viděl, že absolutně ignorují, co se děje ve zbytku světa.

Co přesně?

Ignorovali, co se děje v Maďarsku, v Polsku, nevnímali vzestup populistů, přestože pro to měli příležitost a všechny indikátory a ukazatele přímo bily do očí. Zažili jsme globální nástup populistů, ale američtí liberálové měli dlouho pocit, že je Amerika vůči něčemu podobnému imunní. Tahle situace dost ovlivnila moje texty pro skladby Weaponized a především Artificial Life. Ta skladba kromě toho pojednává i o rozkladu střední třídy, jehož jsme svědky, a o situaci, kdy si člověk nemůže dovolit žít ve svém místě. Zdá se a čísla tomu začínají nasvědčovat, jako by se před člověkem otevíraly pouze dvě možnosti. Buď bude mít nádherný život, protože je velmi bohatý, nebo sotva poplatí nájem a na nic jiného nezbude. Prostě samá radostná témata…

https://www.youtube.com/watch?v=TZnfGwNA8Xo

V mnoha rozhovorech se stavíte za grantovou podporu umění, která je nutná pro přežití jisté kvality v konkurenci trhu. Mimo jiné i v oblasti populární hudby. Měli i Wolf Parade zkušenost s podporou kanadských institucí? Posunulo vás to někam?

V době Wolf Parade a Handsome Furs jsme vůbec netušili, že taková možnost existuje. Nestarali jsme se o to. A většinu času jsme byli parádně na mizině. První rok poté, co vyšel náš debut Apologies to Queen Mary, jsem neměl kde bydlet. Přespával jsem na gauči po známých, živil se zbytky a čekal, až vyrazíme na turné. Teprve s Operators a nyní v nové fázi Wolf Parade jsme na podporu od kanadské vlády dosáhli. Pro mne to ale není tak důležité jako to, že jsem začal dobrovolničit v jedné grantové komisi, kam mladé kapely posílají demonahrávky.

Jaký byl k tomu hlavní impuls?

Podle mě je prostě důležité se angažovat v grantových programech pro muzikanty. Tyto pozice jsou bohužel často obsazené byrokraty - lidmi, kteří možná mají diplom z PR a marketingu, ale nikdy neměli kapelu ani nebyli na turné. Uvědomuji si, že to je mimořádně nudná práce, ale je důležitá. Když máš kapelu a tvoje země má program pro finanční podporu, je dobré se do něj zapojit; už proto, že to pomůže další generaci muzikantů. Když tohle člověk neudělá a nebude se na tom podílet, tak si může být stoprocentně jistý, že veškerá podpora půjde na tu absolutně nejhorší hudbu.

Se svými menšími projekty Handsome Furs a Operators jste v posledních letech vyrážel na turné do hloubi východní Evropy, bývalých sovětských republik, zcestoval jste Čínu. To všechno jsou místa, kam se kapely ze Západu příliš nevydávají. Co vás tam vedlo? Zvědavost? Snaha budovat si možné publikum?

Jak už jsem říkal, vyrůstal jsem v opravdu malém městě vzdáleném od Vancouveru. A východní blok byl teritoriem, které mě vždy fascinovalo. Za mého dětství stále existovala železná opona. Během dospívání jsem pak začal studovat politické vědy a dějiny, ovšem nedokončil jsem je kvůli kapele. Takže když se naskytla možnost poprvé vystoupit s Handsome Furs v Praze a poté v Záhřebu, byl jsem naprosto nedočkavý. A hned při první návštěvě mi došlo, že východní Evropa tak, jak nám ji líčili ve škole, vůbec neexistuje. Že to je umělý konstrukt a každá země má specifickou historii a každá zakoušela poválečnou zkušenost se socialisticko-komunistickými režimy v naprosto jiné formě. Revidoval jsem vše, co jsem se naučil ve škole, zároveň jsem si v těch místech udělal spoustu přátel mezi promotéry i kapelami a začal jsem se čím dál častěji vracet. A úplně stejným způsobem probíhalo objevování Asie.

https://www.youtube.com/watch?v=pH5ez0U3Phk

Máte oblíbená místa?

Nejde jenom o místa. Na posledním turné s Operators jsem poprvé hrál v Brně. Tam jsem nikdy před tím nebyl. A seznámil jsem se s lidmi okolo Noise Kitchen. Vyrábějí vlastní syntezátory pod hlavičkou Bastl Instruments, pořádají koncerty a workshopy, vydávají kazety. Pro někoho, kdo hraje elektronickou hudbu a zajímá se o udržitelnost výroby hudebních nástrojů bez ohledu na velké koncerny, jsou podle mě Bastl Instruments v tuto chvíli ti nejlepší lidé na světě ve svém oboru. Seznámili mě se svým zázemím a komunitou. To jsou zážitky, kvůli nimž je člověk na cestách a má chuť se někam vracet.

Jak permanentní cestování změnilo váš pohled na svět? Na jednu stranu se zdá, že je svět díky technologiím stále menší a menší, aspoň západní člověk má tendenci si to myslet. Přesto je pořád mnoho míst, kde jsou politické i kulturní rozdíly obrovské a stále tu budou.

Souhlasím. Neustálý pohyb po světě především proměnil moje politické vnímání světa. Když jsem poprvé vyrazil na turné, byl jsem vybavený liberálním vzděláním získaným na západní akademické instituci. Takovým momentem prozření pro mě bylo, když jsem poprvé byl v Bělehradu. Během válečného konfliktu jsem byl mladý, znal celou věc jen z televize a později ze školy. A teprve na místě mi došlo, jak jednostranně byl můj pohled na jugoslávský konflikt formován. Pochopil jsem rozdíly mezi podobou zprostředkovaných politických myšlenek a názorů a svědectvím lidí, kteří mají s těmi událostmi žitou zkušenost. Člověk si to všechno vozí sebou domů a přestává pojímat západní pohled jako určující. A mnoho věcí, které jsem okoukal na cestách, se taky následně snažím aplikovat doma v Montrealu.

Co třeba?

Většinou se týkají komunitního způsobu života. Tím se člověk inspiruje nejvíc. Mám jeden příklad z Česka. Předloni jsem hrál s kapelou Operators v klubu MeetFactory, který funguje i jako místo rezidenčních pobytů pro výtvarné umělce. Ten nápad se mi zalíbil. Společně s Timem Kingsburym z Arcade Fire a písničkářkou Basiou Bulat sdílíme v Montrealu studio. Nemáme sice tak velké prostory jako MeetFactory, ale v malém jsme se to pokusili napodobit. Vybudovali jsme pokoj pro hosty. Kapely, které projíždějí, u nás můžou nejen nahrávat, ale zdržet se a pracovat. To je nápad, který jsem si přivezl z Prahy.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1322
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte